Štafeta zla
Povídka o předávané zlobě z připravované knihy „Obrat u zdi nářků“
Text © Vratislav Mlčoch
akým se člověk stane, stráví-
A nic dobrého z toho rozhodně nevzejde.
* -
Vzpomínky na vlastní dětství jsou nutně útržkovité, neurčité a nespolehlivé. Jedno však vím jistě. Byla jsem třetí nechtěné dítě učitelky základní školy, u které bylo její povolání spíše diagnózou než posláním. V hlavě se jí svářily zásady přísné křesťanské výchovy dětí, ve které sama vyrůstala, se zásadami moderní edukativní výchovy, kterou jí do hlavy vtloukali na vysoké pedagogické a pak v učitelském sboru. Zkrátka lidově maglajz, ve kterém by se ani čert nevyznal, a ze kterého vylézaly pokaždé ty nevhodné a nepřijatelné poučky, které na mne podle situace pokaždé uplatňovala.
Pokud jsem nebyla rovnou zbita podle biblického „nešetři metly miluješ-
Z deště pod okap dalo by se říci. Zpočátku to tak nevyhlíželo, zpočátku se snažil a držel svého ďábla na uzdě, ale jakmile jsem už nemohla zdrhnout, přitlačil na pilu. Máminy zásady správné, vědecké a biblické výchovy se nemohly měřit s praxí poddůstojníka, denně cepujícího mužstvo. Spouštěčem bylo mé těhotenství a zesilujícím faktorem mé studium na vysoké škole. Ve výsledku jsem si šla pro diplom, zatímco před školou na mne čekal kočárek s řvoucím novorozencem a vzteklým otcem. A protože jsme neměli kde bydlet, krčili jsme se všichni tři v maličkém kamrlíčku, který nám milostivě uvolnila má rodina. Peklo shora i zdola, zleva i zprava a zezadu dopředu. Jediné místo, odkud mi kynulo slušné jednání, byla má práce. Ale i tam leccos číhalo.
Převážně ženský kolektiv, který si vzájemně záviděl i nos mezi očima. A pomluvy a intriky. Jenže proti mé bývalé i nynější rodině to pořád nic nebylo, protože únikem byly pootevřené dveře kariéry. Do nich jsem také vklouzla a začalo se mi dařit. Základem hodnocení i mého platu byly totiž provize z prodaných produktů a to bylo objektivní hodnocení, které ani sebezáludnější kolegyně nedokázaly ovlivnit. Navíc jsem si mohla vytvořit malý kolektiv podřízených spolupracovníků, které jsem úkolovala a z jejichž provizí mi firma vyplácela menší podíl. A to byl kámen úrazu.
Manžel totiž přišel na rafinovaný trik, jak si přivydělat. Nechal frajtrování, které ve výsledku proti mým příjmům takřka nic neneslo, a nastoupil jako můj podřízený spolupracovník, takže jsme z každé naší provize měli jako rodina větší podíl. Tedy jeho provizi jako původního zprostředkovatele prodeje, a pak můj šéfovský podíl. Vskutku trik natolik pronikavý, že se záhy rozšířil po celém podniku. Ale jedno úskalí to mělo. Totiž spolupracovník dole by se musel skutečně snažit a ne dělat jen jako a nechat si na sebe psát prodeje svého nadřízeného. Tak to bylo u nás. Prodávala jsem jenom já a manžel se vezl.
Ne že by nedělal vůbec nic, to ne, v té době jsem začali stavět náš rodinný domeček a on, ač stavařině vůbec nerozuměl, dělal na něm stavební dozor. Pchá, prý dozor! Pokud něco hlídal, tak jen hladinu piva v půllitrech, které statečně zdolával v blízké hospodě, čímž dle vlastních slov bránil dělníkům na stavbě proflákat den. No a občas v té hospodě sem tam něco prodal a občas také na stavbu skutečně nakoukl, aby zkontroloval, zda se zde nerozkrádá materiál. Tomu coby frajtr skutečně rozuměl.
Dům se nakonec úspěšně zkolaudoval a celý byl přepsán na manžela, ač jsem ho vlastně zaplatila já ze svých provizí. Ale já byla neprůbojná a on byl ten dozor. Navíc jsem už měla druhé dítě, práce s celou domácností a kariérou až nad hlavu a vůbec žádnou energii se s ním hádat. Tím si mě připoutal z třetí strany: dvě děti, práce plus dům. A začal mi frajtrovat na sto procent.
(Pokračuje v příštím čísle našich novin)
Vlastní spotřeba důchodců tvoří nemalou část naší HDP. Neškudlete proto na jejich penzích, škudlíte na sobě!