Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Hana

Recenze z Mahenky.

Přiznám se rovnou – tu knihu jsem nečetl. Naschvál. Předtím jsem se na představení poctivě chystal, přečetl jsem si předlohu a další materiály a pak jsem byl chytrej jak demonstranti na Václaváku: Dal bych tam tohle a toto zase ne, toto a toto bych udělal jinak a tak dále a podobně. Teď jsem se dostavil v panické formě a bylo to o moc lepší. Hru jsem sledoval se zájmem, protože jsem nevěděl, o čem bude a jak dopadne, k dramatizaci jsem žádné připomínky neměl a nemám nevěda o čem přesně kniha je a celé představení se mi líbilo, fakt, nekecám. Mozek nezatížený přípravou je pro kulturní zážitek ideální.

Však si knihu dodatečně přečtu, už ji mám ostatně v knihovně zamluvenou. A napíši o ní recenzi, abyste mohli srovnávat, budete-li chtít. Ale k představení:

Smůly není nikdy dost a dokud ještě žijeme, může být vždycky hůř. Za jistých okolností mnohem hůř, než si dokážeme představit. Nejsou k tomu potřeba žádné vnější zásahy, úplně stačí naše vlastní tělo, jeho orgány a pohybové ústrojí. Ale na druhou stranu, dokud ještě žijeme, máme naději, že vše zlé se v dobré obrátí a my vyjdeme posíleni, pokud se tedy vší tou smůlou nenecháme zdeptat.

Jitřenka naděje, která neopouští doufající.

Dále už to raději nebudu rozvádět, abych nevykecal ani nenaznačil, co nemám. Lépe totiž bude, když si na ni zajdete, protože takovýto zážitek vám moje recenze nedokáže zprostředkovat. Nebudu ani psát, o čem hra je, protože děj je natolik samonosný, že jakákoliv interpretace by byla na škodu. Spíše napíši, jaká ta inscenace je.

Na prosté scéně se siluetou domu, ozvláštněné jen světly a trochou veteše, se odehrává nejprve story z padesátých let a potom skokem v čase story z Protektorátu, která ozřejmí vše, co první story nevypověděla. Šokem. Hrdinky obou částí, neboť jde především o ženy (muži podobně jako v životě mají jen okrajové možnosti zasahovat do děje) se snaží zachránit to nejpodstatnější, svůj život a svou naději na něco lepšího, co by je mohlo snad někdy v budoucnu potkat. A osud, ten nelítostný sráč, je mele a nechává v skrytu duše doufat. Nenaznačil jsem moc?

Když si necháš utéci příležitost, ať už pod sebealtruističtější záminkou, nějak svůj život zlepšit, bude ještě hůř, mnohem hůř, vyplyne z druhého jednání, které šokově ozřejmí všechny záhady prvního jednání. A když říkám šokem, tak fakt nebudete ani dutat, snad jen mačkat nazpět uniklé slzičky. Slabším povahám možná občas uklouzne slabé zalkání.

Zdůrazňuji, že jsem nečetl knihu, ale dramatizace je famózní. 300 stran knihy muselo být velmi zahuštěno do necelých tří hodin představení a neztraceno nic důležitého jak z děje, tak z postav. A to jak z klaďasů, tak i padouchů. Odvážné scénické skoky posouvají děj, místy na scéně běží dva děje paralelně vedle sebe, herci střídmě, ale výstižně modelují postavy, i ty, co mají jen štěk či dva (i zde je třeba pochválit dramatizátora, který jim do úst vložil výmluvná slůvka), scéna víc než stačí vystihnout místo děje a kostýmy věrně zobrazují maloměstskou noblesu a nouzi. No a hlavně, režisér dokázal vykreslit s naprostým minimem prostředků všechny hrůzy osudu a prostředí, které předtím podobně střídmě naznačil. Vykreslit tak, jak jsem je ještě neviděl, zahraniční filmy nevyjímaje. Potřetí – nečetl jsem knihu, ale pokud dokázala inspirovat takovéto představení, je geniální, ať už je jakákoliv.

Víte, jsou tam chvíle, kdy se s hrdinkami radostně těšíte, a zase další, kdy nad nimi dojatě a zoufale pláčete, ale je tam pár momentů, které mi zůstaly strašit v hlavě. „Kdybych byla hodná a poslušná dívka, tak bych tu už nebyla, už by bylo mé jméno vyryto zlatým písmem na náhrobku,“ tvrdí hlavní hrdinka na začátku představení a má proč. „Ona mne potřebuje a proto ještě musím žít,“ šťastně a úlevně říká stařičká Hana, která prožila peklo, které skutečně nechtěla přežít, fakt nechtěla přežít, ale úplným zázrakem přežila, a uzavírá tím hru. Co jsem to napsal o naději?

Měl bych tu pochválit někoho z herců, ale to nelze. Všichni do poslední dušičky na scéně ze sebe vydolovali svá nej, nej a nej a předložili je publiku s tou největší snahou ukázat jim, jaký život umí být a jak s námi dokáže smýkat. A nemusí to být jen v Protektorátu, on si svou příležitost vždycky najde. I dnes a zítra.

Vratislav Mlčoch

P. S. Pro ty, co mají problémy s vírou, ještě doplním: Bůh tady není od toho, aby tě tahal z průserů, ale když se nevzdáš, tak ti pomůže.

Fakta o hře: