Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Tři mušketýři

Recenze z představení

Co napsat o hře, která za pár dnů vyprodala všechna svá představení aniž by publikum vědělo, kdo koho bude hrát, čí to bude dramatizace, kdo ji bude režírovat a všechny další informace. To je jako s lístky na fotbal, tedy pochopitelně ne na Zbrojovku. Takže stručně a jasně: Rozhodně nebudete zklamaní, užijete si to lépe než ten fotbal, tam padává jen několik málo gólů, zde je těch tref mezi tyče mnohem, mnohem víc.

Tři mušketýry sice každý zná, pár lidí je kdysi dávno četlo, ostatní viděli některý z mnoha filmů. Tato inscenace mnohé z oněch filmů překoná, protože já jich viděl vícero a také jsem četl všechny díly a na adresu filmů mohhu jen říci, že jsem většinou měl dojem, že se štáb drbal na hlavě a dumal „Co budeme točit?“ A když postupně zavrhli všechny nápady, kdosi vyhrkl „Tak natočíme Tři mušketýry, to je klasika, která nikdy nezklame!“ a dali se do toho, i když žádnou invenci neměli a ani ji nehledali.

Zde je to jiné. Vítězslav Nezval Mušketýry dramatizoval coby začínající básník, který musí světu ukázat, co v něm vězí, a tak se snažil, až se mu od psacího stroje (nebo pera?) kouřilo. A pak se k látce vrátil jako zralý a uznávaný umělec a semtam něco dodělal, například písně. No a realizační tým Městského divadla Brno jeho hru vzal a předělal, signifikantně ty části, dopsané zralým a uznávaným umělcem, protože potřebovaly vylepšit, vycizelovat. Zralý a uznávaný umělec podle všeho sledoval jiné cíle než kvalitní umění. To už tak bývá a nejen ve slovesném umění.

Ale nemyslete si, že to bude zívačka, při které jiní zralí a uznávaní umělci budou deklamovat Nezvalovy verše a občas něco zahudou a zapějí. Naopak! Abyste si ony verše užili, mimochodem jde o krásné, čisté alexandriny, musíte dávat bedlivý pozor, neboť hra pádí jako o překot, je plná akčních scén, až z herců pot jen lije, plná krásných žen v nádherných garderobách a v neposlední řadě kromě soubojů na kordy i plná rozličných vtípků, například kolik dostane d'Artagnan políčků od paní Bonacieux než se okřeše a stane se natolik žádoucím milencem, že mu sama skočí do náruče, zatímco Athos žehrá na proradnost ženského plémě, jmenovitě Milady.

Hudba k této inscenaci je nová a napsaná tak, že každá z postav má jiný styl hudby, například zmíněná paní Bonacieux zpívá trhovecké odrhovačky, zatímco kardinál Richelieu pěje něco hodně vznešeného, natolik vznešeného, že to nedokáži kloudně pojmenovat. Inu, nejsem nejchytřejší, jak vidno. A panu komponistovi Davidu Rotterovi se písně povedly natolik, že si některou budete prozpěvovat cestou z představení, nejspíše Porthosovu o krásném bandalíru. Už tušíte?

Igor Ondříček coby režisér měl mnoho nosných nápadů, kostýmy Romana Šolce si dámy vychutnají, takovou královnou by jistě každá chtěla být nejen při svatebním obřadu, scéna Tomáše Rusína zdublovala Biskupský dvůr v menším měřítku aby se na něm jistěji šermovalo, skákalo ze schodů a skrývalo za závěsy, což na původním dost dobře nejde. A pokud máte děti a seženete ještě lístky, vezměte je na představení, budou se bavit a budou mít o čem snít, hoši i dívky. Mladí pánové, budoucí mušketýři, sloužit tak krásné královně musí být nejen čest, ale i potěšení, no ne? Viďte, mladé dámy?

Městské divadlo Brno opět nezklamalo, jak se o něm dobře ví a jak se celé Brno i okolí spoléhá.

Vratislav Mlčoch

Tři mušketýrky

Volná kreace na zadané téma

Přátelství mezi ženami se nějak nekonává. Už pradávno, v dobách lovců a sběračů, museli muži spolupracovat, aby něco většího ulovili a nelítali dennodenně po lesích a lukách za zajíci a veverkami a tím pádem neměli oni, jejich ženy a děti stále hlad. Museli lovit v organizovaných tlupách, kde měl každý svůj úkol a podléhal jednotnému velení, což v nich za ty statisíce let vypěstovalo smysl pro solidaritu, kázeň a kamarádství, zatímco ženy sbíraly kořínky, bylinky a ovoce, přičemž každá dělala sama za sebe, solidarita, kázeň a kamarádství jim byly k ničemu, naopak daleko užitečnější byla řevnivost a soutěživost a jen společný život v tlupě, ve kterých žily kvůli mužům a jejich společnému lovu, je naučil spolu jakžtakž vycházet a komunikovat. To byla nutnost, aby se navzájem nepozabíjely. Ovšem vzájemná soudržnost jim nikdy dlouho nevydržela, jen do té doby, než muži společně přivlekli do tábora ulovené velké zvíře a ženy se o jeho maso mezi sebou servaly. Ale je to dávno, já si po takových letech detaily přesně nepamatuji, ale tak nějak to bývalo. A to přetrvalo dodnes v jistých reziduích jejich chování. Je to vidět nejlépe ve školách nižšího stupně, kde převážně dívčí třídy vysokou řevnivostí trpívají.

Je to vidět i na nás třech děvčatech. Potkaly jsme se dávno po čtyřicítce, kdy jsme měly za sebou shánění chlapů, starosti o děti a o rodinu a snahu o uplatnění v práci, tedy ty nejčastější příčiny rušící vztahy mezi ženami navzájem. Koho bychom také teď sháněly, když se na nás neblaze podepsaly celulitida, gravitace, obezita a různé zdravotní trable pokročilého, mnohokrát přetočeného kalendáře. Potřebovaly jsme někoho, s kým bychom si mohly pokecat, neboť žena není šťastná, pokud si denně aspoň hodinku s někým nepoklábosí. S chlapy se to nedá, protože ženská může leda tak poslouchat jejich stupidní rady k ničemu se nehodící nebo na ně ječet a sekýrovat je. Jinak se s těmi dobytky komunikovat nedá. Ostatně my jsme stejně nemohly ani to, protože ti naši chlapi nám už dávno zdrhli. A měli proč.

Tak jsme se denně po práci scházely v nedaleké kavárně, popíjely kávičky a mlsaly dortíky. Proč a kvůli komu bychom měly držet diety? Odříkat si všechny ty mňamky? Copak nějaký chlap, štíhlá figura či úspěch v sexuálním životě za to stojí? Shodou okolností jsme všechny tři pracovaly v jednom velikém podniku a bydlely na jednom sídlišti nedaleko od sebe. Do naší kavárny jsme to měly kousek. Měly jsme tam svůj stoleček a protože jsme všechny tři měly pořádně prořízlé vyřídilky (ti chlapi nám nezdrhli jen tak pro ni za nic), bývalo u stolečku a v jeho bezprostředním okolí veselo. Dosti často se stávalo, že dámské společnosti u okolních stolků se k nám přidružily, stolky se srazily a my žvanily a klábosily do pozdních hodin. To bývaly jízdy, jízdy neumdlévajících hub, pardon, hubinek.

Oslovovaly jsme se zdrobnělinami křestních jmen aby nám aspoň něco připomínalo mládí a krásu, když zrcadla to už dávno nebyla. Janička, tedy já, žila už dlouho sama v malém bytečku, který mi zbyl, když jsem vypakovala postupně manžela a děti. On i ony stejně za moc nestáli a klidný život mi byl milejší než věčné půtky o blbosti. Pracovala jsem ve skladové evidenci. Věruška byla o rok starší, manžel jí zemřel po autohavárii a děti skončily někde v cizině, kam ona za nimi dvakrát, třikrát do roka jela přepočítat vnoučata a po týdnu se od nich nechat poslat šupem domů. Co jiného se od snach taky dá čekat, že? Ta zase dělala v účtárně. Marcelka byla z nás nejmladší, ale ne o moc, nebyla nikdy vdaná, protože takového vola nenašla, jak říkávala, a jediné dítě, které tátu nikdy nepoznalo, skončilo na druhém konci republiky a o mámu nestálo, neboť se důvodně obávalo jejího neblahého vlivu na své manželství. To důvodně má svůj pádný důvod, o kterém se tu důvodně nebudu rozepisovat. Marcelka byla sekretářka jednoho velkého šéfa, který ji měl na práci, zatímco její o generaci mladší kolegyni na sex a vaření kávy.

Říkaly jsme si tři mušketýrky, abychom nebyly za tři staré muškety, a bylo nám báječně.

Jednoho dne se v naší kavárničce objevil chlap. Seděl trochu bokem, ale ne moc, ono to ani nešlo, protože byla malinká. Ostatní ženské ho evidentně dobře znaly, ale žádná o něj nestála. Nebylo divu. Mohl to být hezký mužský, ale hlavu měl dávno olysalou a čím méně měl vlasů, o to větší měl druhou bradu, porostlou ošklivým strniskem. Na některých mužích strniště vypadá hezky a mužně, ale na něm jen zanedbaně, neupraveně. Mohl to být elegán, ale to by nesměl chodit v riflích a triku či svetru, už dosti obnošených a k sobě barevně nepasujících. Ani s čistotou oblečení to nepřeháněl, stejně jako s vousy, a když některá z nás prošla okolo, viditelně krčila nos nad jeho rádoby mužnou vůní. Smrděl jako by se otřel o starého kozla. A nakonec by to mohl být mužný typ, kdyby ovšem neměl obrovské břicho, které neustále povážlivě vykukovalo z jeho oblečení a bylo porostlé řídkými, černými chlupy. Žádné z jeho kalhot nebyly dost široké, aby se daly vytáhnout až k pasu a držely tam, žádné z jeho trik nebylo dost dlouhé, aby se dalo stáhnout pod břicho a zůstalo tam. Ať dělal co dělal, ten pupek mu stále hole koukal ven. To už nemohla být mohyla nad padlým hrdinou, ale pyramida nad mumií, která buďto překážela nebo těžce tlačila. Jo, a jmenoval se Lojza. Příhodně.

„Evidentní fujtajbl,“ zhodnotila ho Marcelka, když se tam objevil podruhé, „od kterého je lépe se držet co nejdál, abychom nenačichly jeho kozlí vůní,“ a při tom dlouho zůstalo, dokud Věruška neslavila narozeniny a my to spolu s ostatními ženskými pořádně nerozjely. Lojza tam chvilku seděl bokem, pak vystřelil a po chvíli se vrátil s docela pěknou kyticí, o moc pěknější než byl on, a Věrce krásně nepopřál. Sice jsme se ošívaly, ale po takové kytce jsme se musely sesednout a pustit ho mezi sebe. Ukázalo se, že Lojza není až takový Lojza, jak vypadal. Jeho řeči měly úroveň, dalo se jim smát i bez přemáhání a bez patřičných promile v krvi, a nechoval se jako hulvát, na kterého vypadal. Tak zůstal s námi až do zavíračky a my se řehtaly jeho kecům.

Asi to bylo těmi řečmi, vypitým alkoholem a Věruščiným dlouhatánským osaměním, že Lojza nakonec diskrétně skončil v její posteli. „Holky, je to fakt fujtajbl,“ svěřila se Věruška, když to na ni prasklo. „Ale nakonec se dovede chovat, doma pomůže a nevnucuje se tím svým ulepeným, upoceným, malinkatým šmejrátkem,“ rozvedla to a hodila do sebe panáka koňaku, kterého jsme jí prozíravě objednaly. „Dal mi do kopy pár věcí, které potřebovaly mužskou ruku, a když to vezmu kolem a kolem, je lepší než nic.“ Lojza-Lepší-Než-Nic u ní zůstal zhruba čtrnáct dní než ho Věruška začal mít plné zuby a vyhodila ho. Ke mně, protože já potřebovala dát do kupy také pár drobností, které chtěly mužskou ruku. Ale dlouho u mne nepobyl a nakonec spravoval byteček Marcelce.

„Holky, nemůžeme ho jen tak vykopnout na ulici,“ přimlouvala se Marcelka, když ho měla už taky plné zuby a potřebovala doma důkladně vyvětrat. „Viděly jste, jak to u něj doma vypadá?“ a my vrtěly hlavami. Marcelka byla z nás nejodvážnější a udělala mu doma přepadovku, zatímco my na něj kašlaly jako na placatej šutr a za tu cestu nám nestál. „Má snad tu nejmrňavější garsonku, co existuje, v suterénu vedle sklepů, nemá ani pořádnou koupelnu, jen jakési provizorium z dětské vaničky, do které se ten jeho pupek nevejde ani po částech,“ uchechtávala se škodolibě, „wecko má na chodbě a jinak jenom skříň, úzkou postel, stolek se dvěma židlemi a kuchyňku, ve které kromě kávy nic neuvaříš, leda tak ohřeješ jídlo ze samky. Nemá ani kam dát pračku, proto je tak ušmudlanej, tak zanedbanej a proto tak smrdí.“ To bylo smutné a povážlivé. „Co kdybychom si ho točily, každá týden, maximálně dva, než nám doma uklidí a opraví, co je třeba, a pak ho předaly dál?“ To znělo rozumně. Lojza-Lepší-Než-Nic byl opravdu lepší než nic a když jsme si ho vydrhly v pořádné vaně až tak hnusně nesmrděl a byl přece jen doma užitečný. Ale zadarmo jsme ho nekrmily a nemyly, musel pustit chlup a přispět na domácnost. Dělal to ale nerad. „Jestli ti to u mne nevoní, tak koukej vypadnout do toho svého kutlochu,“ byl argument, na který však pokaždé slyšel.

Ale žádný uspokojivý vztah nevydrží dlouho, zejména ne, když na druhé straně postele chrápe chlap. Lojza-Lepší-Než-Nic se začal stavět na zadní, že mu dáváme mnoho domácích prací a že bychom nakonec měly my platit jemu za to, jak u nás dře. Párkrát jsme ho utřely tím naším argumentem o kutlochu, ale i ten pomalu přestával být účinný. Nakonec jsme daly hlavy dohromady a vymyslily generální útok, lépe řečeno ofenzívu. Marcelka si ho vyčíhala po práci, nasedla s ním do tramvaje a seděla vedle něj držíc ho za ruku a na další zastávce jsme nastoupily my dvě. Když se tramvaj rozjela, postoupily jsme až k nim a roztomile jsme se usmály. Lojza-Lepší-Než-Nic začal něco tušit a soukal se pod sedadlo, ale my jsme otevřely hubinky a spustily držkovou. Tramvaj byla plná jeho kolegů z práce a my se tím pádem záměrně a účelně přestaly kontrolovat. Řvaly jsme jako na lesy, pardon, na Lojzu-Lepšího-Než-Nic. Jely jsme s ním dlouho a probraly ho zepředu, zezadu, odshora dolů a nevynechaly ani to jeho mrňavý šmejrátko. Na tom jsme si smlsly nejvíc a tramvaj, plná jeho kolegů a kolegyň, se smála na plné kolo.

Lojza-Lepší-Než-Nic už byl úplně zalezlý pod sedadlem tou ostudou a tím řevem, když jsme vytasily nejsilnější trumf. „Víš co, když jsi takový ubožák, seber se jdi do prdele!“ zařvaly jsme unisono a vystoupily. Domů jsme to vzaly přes kavárničku, kde jsme si koupily lahvinku červeného a řehtaly se až do noci. Jak se dalo čekat, Lojza-Lepší-Než-Nic se pár dnů neukázal, protože trucoval, a pak pokorně přilezl, protože se už potřeboval pořádně najíst a umýt. Ale neměl to jednoduché, chlapeček. Napřed nás musel odprosit všechny tři dohromady a pak každou z nás zvlášť. Poté by vzat na milost a vařil, uklízel, drhl, pomáhal, spravoval a platil úplně vzorně. A když vypadl z role, stačilo jen trochu zvednout obočí a malinko i hlas a otázat se „Neměla bych se s tebou svézt tramvají?“ a byl klid.

S takovým chlapem však dlouho nevydrží ani ženská, co má kolem hlavy svatozář jak mlýnské kolo. Po týdnu ho už každá z nás měla plné zuby a ráda ho posunula dál, ale když byl dva týdny pryč, začal nám chybět. Stýskalo se nám. Přece jen, byla s ním sranda a v domácnosti byl užitečný. Tak jsme jej cirkulovaly. Každá týden a pak šup, Lojzo-Lepší-Než-Nic, o dům dál. To cyklování se ukázalo jako optimální řešení hned z více stran. Lojza-Lepší-Než-Nic měl potřebné změny a nezpohodlněl a my se měly nač těšit. Na pořádný kravál, co mu uděláme. Málo naplat, ženská v letech, jak nemá na koho pravidelně a často ječet, propadne melancholické chandře a to stálé domácí ticho jí začne lézt na nervy. Takže když se Lojza-Lepší-Než-Nic po dvou týdnech strávených u kamarádek přikulil, byl uvítán opulentní večeří a ještě opulentnějším kraválem, aby věděl, kde a s kým je a nač si teď má dávat bacha. Vždycky jenom zastříhal ušima a sklopil hlavu, pejsek náš vycepovanej.

A aby se to nezajedlo ani jemu, každá z nás mu dělala jiný cirkus. Já na něj řvala jak zuřivá tygřice, Marcelka mu dělala plačtivé a uražené scény a Věruška zase byla jako ledové ostří. To řeže až do krve při sebemenším dotyku. Lojza-Lepší-Než-Nic nestačil koukat a přehazovat výhybky. A protože si zvykl na naše komfortní koupelny a dobře vybavené kuchyně, ve kterých mu chutnalo a kde se rychle naučil vařit a uklízet, do jeho kutlochu se mu nechtělo ani za nic. Ani po tom největším kraválu se mu tam nechtělo, tak pokaždé odprosil, ať už byl či nebyl v právu. Pěkně vycepovaný pejsek, jen to vodítko mu chybělo, a i povely zvládal, že kolikrát stačilo jenom naznačit, jenom obočí zvednout.

Lojza-Lepší-Než-Nic byl názorným a evidentním příkladem pravdivosti Věruščiny teze „Běda mužům, kterým žena NEvládne, neboť zdivočí a zničí si život,“ který dokládala statistickými údaji, podle kterých je to s muži obdobné jako s nedomestikovanými zvířaty. Muži totiž, jsou-li chováni v zajetí, se dožívají podstatně vyššího věku než ve volné přírodě. A ejhle – Lojza-Lepší-Než-Nic už nebyl zvlčilý, ale krásně ochočený, nesmrděl, ale voněl, byl lépe oblékaný a zdravěji krmený než předtím, zrovna jako když se někdo ujme volně se potulujícího psa a začne se o něj dobře starat. Najednou měl hustší a pěknější nikoliv srst, ale pokožku. Bodejť by ne, když měl hned tři paničky.

A nám třem to zase báječně klapalo bez ohledu na letopočet a na naše staré muškety.

Jenom jedna věc mi vrtá hlavou. Proč, u všech všudy, jsme se my ženské nikdy nedokázaly domluvit a ty své chlapy umravnit, domestikovat? Proč jsme místo toho, abychom bojovaly proti nim, bojovaly o ně mezi sebou navzájem? Proč jsme si celá tisíciletí raději nechávaly od nich všechno líbit, jen abychom o ně nepřišly? Já vím, chlapi měli kyje, sekeromlaty, oštěpy a jiné zbraně, ale co by jim byly platné proti našim vyřídilkám? Nezmohli by nic. Pokud vím, něco s nimi dokázala jenom Lysistrata a její holky, když se domluvily, ale kdoví, jak to bylo. Dochovalo se jenom svědectví jakéhosi chlapa, ke všemu právě chlapa, jmenoval se tuším Aristofanes a žil dávno před Kristem, svědectví nespolehlivé a ke všemu vtělené do divadelní hry. Veselohry, ke všemu. Kdoví, jak tomu ve skutečnosti bylo a zda vůbec bylo. Přece víte, jak chlapi dovedou kecat.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s novou hrou Městského divadla Brno.