Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Festival Dokořán

Moc mne mrzí, že mi to letos tak blbě (omlouvám se za expresivní výraz, ale výstižnější by byl už nepublikovatelný) vyšlo a festival hudebních divadel Dokořán, který bych nejraději viděl úplně celý, mi zablokovaly jiné, nezrušitelné úkoly. Ale viděl jsem alespoň pražské představení „V rytmu swingu buší srdce mé“. Nevím, možná to nebylo to úplně nej představení, ale trochu látky na srovnávání mi dalo.

NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Martin Vačkář, Ondřej Havelka: V rytmu swingu buší srdce mé

Příběh založený na memoárech Jiřího Traxlera, hudebníka par excellence, který ve dvou diktaturách prožívá nikoliv heroický, ale obyčejný příběh lásky a tvorby, narážející na nepochopení ze všech stran, té horní zejména.

Vlastně jsem si během představení prošel životní příběh mých rodičů, kteří měli to „štěstí“, že s nimi osud vymetl ty nejhorší průšvihy 20. století. Ne, že by kdy předtím bylo lépe, bývalo spíš hůř, jenže pamětníci těch horších časů už dávno vymřeli. A právě ty osobní vzpomínky mých rodičů způsobily, že jsem byl chvílemi dojat až k slzám. Aby bylo jasno, žádný z mých rodičů nebyl ani hudebník, ani hrdina.

Vše začíná v roce 1928, kdy Jiří začíná hrát swing, zakládá svůj první orchestr a začíná psát písně. Sotva se vyhrabe z pubertálních střevíčků a hudba dostává správný šmrnc, přichází okupace a její představy na árijskou hudbu a kulturu, ve které židočernošské americké písně nemají co dělat. Ale Jiří už má našlápnuto, už má ty správné kontakty a publikum je už správně nažhavené, takže pokračuje v komponování, muzicírování a koncertech, jen svou hudbu maskuje českými a německými texty a aranžemi, aby skryl to, o co jde především, swing. A všechno běží, jak má, vydává desky a noty, děvčata se na něj lepí opřekot, jenže on nachází svou životní lásku, o kterou musí bojovat s jedním udavačem. Ale nevadí, swing mají rádi i němečtí vojáci, kterých je Praha plná.

Mimochodem, v té době se seznámili i mí rodiče, táta, bohatý synáček z velmi dobré rodiny, a matka, poloviční Židovka s otcem v koncentráku, která třela bídu s nouzí. Hned po válce se vzali a vydrželo jim to až do smrti a pro mámu musel být táta něčím extra, protože na něm lpěla do poledního dechu. A jak! Lásku až za hrob jsem nikdy nepoznal, jen o ní kdesi cosi četl, ale takhle nějak to asi má být.

Protektorát protentokrát končí a osvobození prožívá Jiří v Plzni, kde U. S. Army uspořádá přímo swingový ohňostroj za Jiřího velkorysé a nadšené spoluúčasti. Během následujících pár nadějíplných měsíců může Jiří svou profesi rozjet na plné obrátky, má svůj oblíbený program v rozhlase, spolu s R. A. Dvorským koncertují v Lucerně (to dělali už za války) a život mu naděluje plnými hrstmi. I lásku. A najdenou BUM, PRÁSK! Je tu únorový puč a po něm najednou není pro swing místo na scéně, protilidová, buržoazně imperialistická hudba se nesmí hrát, proti Jiřímu publikuje Rudé právo štvavé články, honí jej StB za pomoci dřívějších udavačů, až Jiří sbalí celý svůj život do malého kufýrku a přes kopečky utíká za nadějí. „Kamaráde, zůstat tady nemá smysl, předtím nám to dělali Němci, ale teď nám to dělají naši a to bude o moc horší,“ přemlouvá jej kamarád a má pravdu. V americké zóně dostává Jiří lodní lístek do Kanady a hra končí, nikoliv však Jiřího život a tvorba.

Moji rodiče neutekli, já byl tekrát už na cestě a nešlo utíkat s kufýrkem a miminem přes kopečky a pak už byly dokola dráty, jen ten nápis „Arbeit macht frei“ nad nimi chyběl. Jak by se to asi řeklo rusky? Ale možná udělali dobře, já v roce 1971 taky neutekl i když ta možnost byla reálná, a neutekl jsem ani mnohokrát později, i když jsem už za kopečky býval. Co bych tam dělal? Já, náplava? Domov má člověk jen jeden a všude mohu nosit hlavu jen tak vztyčenou, jak mi okolnosti dovolí.

Nádherná hudba, překrásné písně, které žijí dodnes, žijí, nikoliv živoří na okraji pro pamětníky, to vše době a poměrům navzdory. To už tak v umění bývá, že ty nejlepší opusy vznikají v době a místech, do kterých by to člověk neřekl. Živý, velký jazzový orchestr na scéně, „přímé přenosy“ z koncertů smíšené s výjevy z každodenního života, umně skloubené živé výstupy s nahranými, prostá, leč dostačující výprava, taneční čísla s líbivou choreografií – opravdu krásná inscenace. Standing ovation byly zasloužené.

Ale já tam přišel nejen se bavit, ale také srovnávat. A několikrát jsem se přistihl, jak si v duchu říkám, tohle by naše Mošova parta zmákla lépe. I přes to, že jsem bral do úvahy „cizí hřiště“ a nutnou improvizaci v podmínkách, na které nebyla scénografie tvořena. Byly to drobnosti, ale drobnosti dělají velké dílo, v detailech spočívá dokonalost.

Šel jsem domů a říkal jsem si, že si možná neuvědomujeme, jak výtečné hudební divadlo tu máme a jakou scénu dokázal pan Moša vytvořit z divadla, do kterého se nechodilo.

Slibuji, že se příští rok polepším a čas na festival si udělám. Opravdu jsem zvědav, jak si ve srovnání s konkurecí povede Městské divadlo Brno, jehož jsem věrným fanouškem. Doufám, že dopadne jako letos Kometa, že bude opět mistrovským týmem. A klidně mi spílejte do lokálních patriotů. Aťsi!

Vratislav Mlčoch