Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Lidský hlas a tři fragmenty z Jullietty

Volná kreace na dané téma

* - * - *

Ten dům byl přímo výkřik moderního stavitelského umění. Jednak byl energeticky soběstačný, prakticky nepotřeboval žádný přísun vnější energie, tedy pasivní dům s tepelným čerpadlem a solárním systémem. Dále byl jištěn proti vloupání jak aktivně, to jest že nikoho jen tak nevpustil dovnitř, a když už se někdo dovnitř přece jen nějak dostal, tak ho nepustil ven. Malá, prakticky nerozbitná okna, dveře, co se nedaly jen tak otevřít, a napojení na pult centrální ochrany. To vše samozřejmě řízené počítačem s náhradním, nevyřaditelným zdrojem. No a malý interkom, kterým se dala přivolat pomoc, kdyby se přece jen něco nečekaného stalo. To vše na kopci za městem, ve volné přírodě, na rozlehlém pozemku, který nedovoloval blízkou zástavbu.

Paráda, kterou si dal postavit jeden starší, zazobaný pán, žijící osamělým životem, ale ne samotářským. Prostě si lidskou společnost dopřával jako jisté osvěžení, nikoliv jako každodenní smog. Nemusím zdůrazňovat, že i finanční záležitosti měl v bance zařízené tak, že jeho pozornost prakticky nevyžadovaly.

Krásně si ten svůj vysněný a realizovaný sen užíval. Domácí kino, zvuková aparatura, výkonný počítač, exkluzivní zařízení, pohodlíčko a kuchyně, ve které byla rozkoš připravovat jídlo. Domácí pán byl labužník, který se vyznal ve vybraných pokrmech a nápojích, a nejen vyznal, ale dokázal si je i připravit zcela sám, bez vnější pomoci. Na jeho vybrané pokrmy, připravené s nejvyšší péčí, se chytaly i ty nejexkluzívnější zlatokopky, které po jejich požití samy přímo roztávaly, nicméně ráno byly znovu zamrazeny a odeslány domů, neboť pán domu si bedlivě střežil svou svobodu a nezávislost. Žádná nezůstávala na další večer a už vůbec ne natrvalo.

Průběhem let se návštěvy zlatokopek stávaly řidšími a řidšími a s jinými lidmi se stýkal výlučně mimo svůj domov a spíše výjimečně, na své přání, takže jej druzí lidé nepostrádali. Zajímavé potěšení, nebýt ostatními postrádán. Možná ani ne tak potěšení, jako spíše životní filozofie. Sofistikovaná, potěšující životní filozofie starého, moudrého muže.

* - * - *

Tento životní sen si dopřával celé dlouhé roky. Dům nepůsobil nápadným dojmem, do terénu byl více zapuštěn než aby z něj vyčníval, a nikdo by nehádal jeho skutečnou cenu, natož pak cenu jeho vnitřního vybavení. Dokonce i před zlatokopkami se jeho poklady neotevíraly, neboť co neznáme, to nás neláká a zlatokopky jsou všechno možné, jen ne dobrosrdečné dívky, které by se samou láskou rozdaly. Jeho provoz byl tak nenápadný a bezproblémový, že i pult centrální ochrany o něm přestával mít povědomí.

Jakže zní ona populární poučka, že co se pokazit může, to se také pokazí a dokonce se pokazí i to, co se pokazit nemůže? Tak nějak tak tomu bylo i zde. Pravidelný restart systému doprovázený upgradem softwaru, který se z bezpečnostních důvodů konával pravidelně jednou měsíčně v bezpečných nočních hodinách, se jednou nějak nepovedl, software se nenačetl korektně a nereagoval očekávaným způsobem. Okna i dveře zůstaly zablokované a vnější komunikace selhala. Jenže tohle pán domu nevěděl ani hned nezjistil, to začal objevovat postupně, jak počal mít potřebu dostat se ven pro běžný nákup potravin. Ven se prostě nedostal ani běžným, ani mimořádným způsobem a bezpečnostní kód nic neuvolnil, natož pak dveře či okna.

Majitel domu nejprve znejistěl a pokusil se vzpomenout na instrukce, které před lety dostal od techniků, kteří mu dům předávali. Ale buďto si je nepamatoval dostatečně přesně nebo nekorektně načtený software nepracoval ani v tomto případě, zkrátka pokusy o uvolnění a vysvobození pána domu zůstávaly neúspěšné. To nikomu nepřidá na klidu a opakované a mírně pozměňované neúspěšné pokusy o nastolení řádu vzbuzovaly stále větší paniku, která nakonec vyvrcholila zcela absurdním jednáním, jako například proti oknům metanými těžkými předměty. Bez výjimky bezúspěšně.

„Odpočinu si a pak mi to půjde snáze,“ říkal si majitel domu, ale neodpočinul si, neboť jej něco napadlo, on to bez uvážení vykonal a svou svízel ještě více zhoršil. Nakonec se mu zablokovaly nejen vnější dveře, ale i dveře mezi jednotlivými místnostmi, takže zůstal uvězněn v předsíni u interkomu bez možnosti přístupu do dalších částí domu. Měl štěstí, že dveře na WC se už zablokovat nepodařilo, takže se dostal alespoň k vodovodu. Jenže mobil, počítač a ostatní předměty snadné komunikace zůstaly v obýváku. Nedostupné.

Navíc se mu podařilo vyhodit pojistky, které jako z udělání byly ve sklepě, takže dům byl temný a žádné signály do okolí nešly provádět a majitele domu skutečně nikdo nepostrádal ani nehledal. Proč také. Jedinou možností zůstal interkom, který měl v sobě naprogramovanou jedinou volbu vnějšího čísla, bezpečnostní linku pultu centrální ochrany. Byla to poslední schválnost nebo jeho nepozornost způsobená dlouhými roky bezproblémového provozu, že číslo v něm zakódované bylo sice funkční, ale nepoužívané, neaktuální? Na každý pád to jediné, co se ze sluchátka ozývalo, bylo stereotypní hlášení „Číslo, které voláte, je momentálně nedostupné. Opakujte volání později, prosím,“ prokládané hudebními motivy z Jullietty, konkrétně pouze třemi.

Hladový, špinavý, nedostatečně oblečený a neupravený trávil pán domu dlouhé hodiny, dny a nakonec i týdny u sluchátka, poslouchal stále dokola totožné hlášení o nedostupnosti čísla, které volá, a sípavým hlasem do něj nejprve křičel, později hovořil a nakonec šeptal stále tutéž větu „Mluv se mnou, prosím!“ Co by dal za teplé lidské slovo, které by mu přivedlo pomoc a vysvobodilo jej z jeho domácího vězení. Marně po něm toužil.

Dlouhá hladovka se vážně podepsala na pánově zevnějšku a na jeho fyzickém zdraví, ale zcela zoufalým se stalo jeho duševní zdraví. Ten člověk, nebo spíše už jakési zvířátko nereagovalo lidským způsobem, propadalo stále častějším záchvatům bezmocného vzteku a zoufalství, jehož projevy s postupujícím poklesem sil slábly, až se nakonec staly zcela bezúspěšnými a bezúčelnými. Dokonce ani pokusy o sebevraždu, do kterých jej vmanipulovala jeho beznadějná situace, neměly žádný efekt. Jen to jeho „Mluv se mnou, prosím,“ do omrzení opakované do sluchátka, zůstávalo stejné.

* - * - *

Nemám tak černou duši, abych nakonec nechal bídně zahynout člověka, který se ničím neprovinil, jen měl fatální smůlu, a tak si kdosi na pultu centrální ochrany povšiml nekorektního stavu hlášení situace tohoto domu. Sytém nehlásil přímo poruchu, natož pak nouzový stav, ale jeho chování v tomto případě bylo podivné. Celou dobu je technik, který měl kontrolu systému na starosti, mlčky a bez odezvy přecházel, neboť jednak byl líný, jednak obézní a v neposlední řadě neochotný, ale nakonec jej cosi přece jen pohnulo k prozkoumání systému vyznačujícímu se neskutečně bezprecendentním stavem. V podstatě učinil jen několik snadných úkonů, systém restartoval a zapojil interkom.

„Mluv se mnou, prosím,“ spíše vytušil než uslyšel a zoufalství a beznaděj v onom, už málo lidském hlase obsažená, byla tak veliká, že onen technik zapomněl na svou lenost a neochotu a vykonal, co měl udělat už dávno. Vyslal na onu adresu pomoc.

* - * - *

Rok poté bychom našli onoho pána, majitele této nemovitosti, nikoliv doma, ale na zcela jiné adrese. Bloumá po chodbách se sluchátkem na uchu a do jeho mluvítka opakuje svou větu „Mluv se mnou, prosím,“ stále dokola. Čas od času se zoufalým výrazem ve tváři zajde za sestrou, která mu v zařízení, které nosí v kapse, vymění baterky, aby opět slyšel ono dobře známé „Číslo, které voláte, je momentálně nedostupné. Opakujte volání později, prosím,“ prokládané třemi hudebními úryvky z Jullietty, a na tváři se mu ihned rozprostře blažený úsměv. Je to neustále jeho jediné spojení s okolním světem, spojení, které, jak je pevně a neochvějně přesvědčen, mu nakonec přivede pomoc.

Pomoc, na kterou je už vlastně pozdě.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Národního divadla Brno a jeho postavy i děj jsou smyšlené.