Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Případ Fáro pro Jánošíka aneb Mrtvá žena na dálnici

Úvodní detektivní novela z připravované knihy „Lehké případy pro harleyku“

Volná kreace na dané téma

* - * - *

(Samomluva hlavní hrdinky příběhu.)

_ Poslední, co si pamatuji, byl jeho rozzuřenej obličej, který ke mně obrátil, a strašlivý nadávky, který vypouštěl z úst na mou adresu. Strašlivý, hnusný spílání, urážky, které jsem si rozhodně ničím nezasloužila. A pak pěst, kterou se rozmáchl k úderu. Na mne, na ženu, která chtěla jen jeho dobro, která pro něj všechno dělala, první i poslední, která ho hýčkala, platila mu drahé oblečení, aby byl jako ze škatulky, platila i jeho koníčky, i ty dosti drahý záliby. A on na mne býval hodný, milý, rozmazloval mne, miloval mne, dělával mi potěšení jako žádnej jinej před ním. Šťastná jsem s ním bývala, taky jako nikdy předtím. A pak najednou toto, jen z jedinýho prostýho důvodu, který jsem ani v nejmenším nezavinila. Vzal si do hlavy, do tý svý mladý, mužně krásný hlavy, že je špičkovej jezdec Formule 1, že má talent jako Schumacher, Senna, Prost, Hamilton a všichni ti další, že jenom stačí, aby si mohl sednout za volant pořádně nadupanýho vozu a všem ukáže. A já mu to umožnila…

* - * - *

(Úvaha vyšetřovatele kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ My už tady nejsme na opravdu závažné případy, s námi tady vymetou úplně všechno. Malé město, kde je málo zločinů, a tak naše specializace je jenom na papíře. My, co máme dělat mordy a podobné případy, máme teď jet k nějaké bouračce. Prý tam zařvala nějaká ženská a celé je to nějaké divné, ale stejně. To mají přece vyšetřit dopraváci a ne my. Ale co, aspoň tu svou novou parťačku trochu zaškolím a zjistím, co v té holce vězí.

_ Stejně je parádní žihadlo, malá, štíhlá holka s velkýma, hnědýma kukadlama a pevnýma kozičkama, tak akorát do mých rukou, a ta její prdelka je také malá, štíhlá, také tak akorát každá půlka do jedné mé ruky. Celou bych ji unesl na jedné ruce v náručí a to se mi tuze líbí. Vypadá to, že má i něco v hlavě, rozhodně není blbá a chlapy dovede pěkně utřít a postavit do latě.

_ Veronika, moc pěkné jméno, a Hubačová, jasně, nomen omen. A navíc, a to se podržte, je udělaná do mé motorky, do té mé parádní nablýskané harleyky. Hned se kolem ní motala, okukovala ji pěkně zblízka a vyptávala se na to i ono a bylo vidět, že o harleykách toho dost ví. Chlapi na oddělení mohli puknout závistí, jakou mám parťačku, a když jsem ji vzal do našeho gangu, tak i tam šli chlapi do kolen. Takovou babu tam nemá nikdo. Ještě že jsem mezi nimi nejsilnější a že mám takový respekt, policajt a lamželezo, jinak bych si ji neudržel.

_ Dělají si z nás srandu, prý jsme dvojka jako z grotesky – Laurel a Hardy například a Chaplin měl také parťáka jako hora s mrožím knírem, jak také jinak. Nám říkají Golem a Tintítko, ale nám to nevadí, mně tedy určitě ne. Co bych se vztekal, bylo by to jenom horší. Veronika navíc není z cukru, dovede vzít za práci a když přijde na věc, dovede se i ubránit. Sílu nahrazuje neuvěřitelnou mrštností a dovedností různých úderů a kopů. Například její kop do výšky z otočky, no ten bych nechtěl schytat, úplně by mi vysklila ksicht.

_ Takovouhle parťačku si chci udržet, kde jinde bych takovou sháněl?

* - * - *

(Úvaha vyšetřovatelky poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Takového mužského jsem si vždycky přála. Chlap jako hora, lamželezo, mroží knír, vyholená hlava v šátku, vysoké kožené boty, kožená kombinéza s cvočky a třásněmi, opravdová od harleyů. A ta jeho motorka je už úplně můj splněný sen. Je sice pako do motorek mnohem víc než já, ale který chlap není do něčeho úplné pako, no ne? Je to vidět na jeho baráku, v jedné půlce garážuje svou motorku a v druhé bydlí sám, no, bydlí je snad silné slovo, spíše jenom nocuje a někdy i jí. To když peníze na obědy v restauraci padnou na motorku. Prostě jenom postel, skříň, stůl a kuchyňská linka. Ještě že má aspoň nějaký nábytek, že nespává na matraci položené na zemi a oblečení mu nevisí na hřebíku ve zdi. Ale to jsou chlapi, tohle budu muset vzít do rukou sama. Přitom je to doktor práv a kapitán u policie, žádná podivná existence. Solidní chlap i eventuální otec rodiny.

_ Rozumějte, já nejsem žádná „správná dívka“, která své zájmy přizpůsobuje svému vyvolenému a je ochotná mu tolerovat úplně všechno, i přezíravé a hulvátské chování, to tedy rozhodně ne. Já mám své zájmy a svůj život a za tím si jdu. Jako mnoho drobných žen i já toužím mít vedle sebe silného, mohutného muže, ale dobračisko, kterého mám spolehlivě zkroceného a pěkně pod pantoflem jako pedály v autě. No a také silnou, těžkou motorku, která sama o sobě budí údiv a respekt a kterou zvládám i se svými necelými padesáti kily živé váhy. Mnoho děvčat raději volí koně, který je také silný a mohutný a dá se s ním mazlit, jenže já doopravdy raději motorku, na které se dá snadněji uhánět s větrem o závod a překonávat dlouhé vzdálenosti. Já jsem „reálná dívka“, která své okolí chce ovládat silou své vůle a svými bojovými dovednostmi, když není jiného zbytí. Proto jsem šla k policii, proto jsem si vybrala Jarka a proto se mi líbí jeho motorka. Já mu nic tolerovat nebudu a když se ke mně bude chovat přezíravě nebo hulvátsky, tak se se zlou potáže. To teprve uvidí, jaká dovedu být, i když je dvakrát tak velký a těžký jako já! Bude můj hodný chlapec a jeho motorka mé potěšení.

_ Jen ho musím nějak uhnat. Zkusím „kůže na kůži“ – kratinkou sukýnku a žádné kalhotky, tak se přece má na harleyce jezdit, nebo ne? Jinak by to bylo rouhání a hotová svatokrádež, no ne? To by v tom byl čert, aby na tohle nezabral. Že si toho nevšimne? Ale všimne, o to se už postarám.

_ Golem a Tintítko nás přezdili a prý jsme jako z grotesky, blbouni. Já jim ukážu Tintítko, jen co budu mít příležitost, tak jim předvedu, co dokážu! Golem by mne sice rozmáčkl holou pěstí hned napoprvé, ale než by ta pěst dopadla, byl by třikrát mrtvý na rozličné způsoby. Na mne si ani on nepřijde, jedině snad Chuck Norris nebo Charlie Chan by měli jakous takous šanci, ale pochybuji, že by uspěli proti mé „kůže na kůži“. Než by se vzpamatovali a znovu lapli dech, bylo by po nich. Poslední, co by zahlídli, by byla moje holá pipka ve výskoku a pak už jenom kop do jejich rypáků, blbounům. Ale vztekat se nebudu, planý vztek je známkou slabosti.

_ Jenže takového chlapa jako je Golem jen tak jinde nepotkám, toho si zdrhnout nenechám, výsměch nevýsměch! Ukážu jim, že jsem nejen mrštná a bojovná, ale že mám i něco v kebuli!

* - * - *

(Úvaha hlavní hrdinky příběhu o něco dříve.)

_ To je přímo otřesný, jak ten můj Jánošík pořád otravuje, abych mu půjčila svoje auto a nechala ho řídit. Nic proti němu nemám, je to mladej, krásnej kluk, úplně jako ten hrdina v tom filmu Jánošík, navíc je to šikulka, co má talent na ženský tělo. Bože, co on dovede se mou dělat, se mnou, starou bábou, vždyť jsem skoro o dvacet let starší jak on, navíc nejsem hezká a ani jsem nikdy nebyla, ale když on je přímo nemožnej řidič. Zaplatila jsem mu řidičák, doplatila ještě nějaký jízdy navrch, aby se naučil perfektně řídit, když je celej divej do aut, ale on je fakt příšerný kopyto. A to ho mám posadit za volant nadupanýho sporťáku, co klidně na jedničku udělá stopade? Co mu stačí jenom polechtat plynovej pedál? Já, baba, co takhle nikdy nejezdí, co si vychutnává šaltrpáku a plyn, co jezdí soutěže na okruhu a má jedno z nejnadupanějších aut v zemi? To se mám nechat vozit od hňupa, co neumí kloudně řadit a místo citlivejch nohou má koňský kopyta? Primitivní dřevěný protézy? Jenže on je se mnou stejně jenom kvůli mýmu fáru, on, kterej může mít na každým prstu dvacet mladejch, krásnejch holek. To ho mám nechat zdrhnout za nima? Tak si s ním hraju.

_ Já mám ráda věci i lidi pod kontrolou, já je ráda ovládám. A nespokojím se s drobečkama, já ráda ovládám nadupaný věci i lidi. Jako třeba moje auto. To není taková ta nákupní kabela s kolečkama a motorkem, ani rodinný auto na převážení kočárků, hraček a uřvanejch fakanů, já mám dvousedadlovej sporťák špičkový světový značky za pěknejch pár melounů, co mi pod plynovým pedálem tichounce přede, dokud ho nesešlápnu, a pak se rozeřve a vystřelí jak raketa. Fáro, jaký by rádi měli i profíci na okruzích. Však mi ho taky záviděj, však se taky se mnou kvůli němu kamaráděj.

_ No a s chlapama je to to samý. Nepotřebuju stárnoucího fotýrka s pupíkem a bačkůrkama, i když bych to s ním měla jednoduchý. To by byla zívačka. Já chci mladýho, spermatem nadupanýho kluka plnýho emocí, kterýho ale mám pěkně zmáknutýho a pod plnou kontrolou. Jako toho mýho Jánošíka. Mám to s ním jako se svým fárem. Stačí dát mu signál a on hned vystartuje a činí se, dokud mu neřeknu dost. A nemyslete si, neobskakuju ho, já nejsem žádná mamina. On obskakuje mě a nejen v ložnici, ale i v kuchyni! A když si troufne jen trošičku povyskočit, aby předvedl svý mužský ego, já jenom zvednu prst a sladce řeknu „Dej si bacha, Jánošíku, vzpomeň si, mám tě na háku!“ a on hned sklapne a je hodnej a poslušnej. Jako to mý fáro.

_ Ale měla bych se zklidnit a bejt přejícnější. Vždyť jde jenom o fáro a to se dá opravit, na to mám pojistku. Tak mu ho někdy půjčím, když bude fakt hodnej a pozornej. Budu ho mít tím spíš na háku, Jánošíka mýho, milovanýho!

* - * - *

(Rozhovor kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka s řidičem na dálnici.)

„Tak pane řidiči, pěkně pomalu a klidně. Nikdo vás z ničeho neviní, je vidět na první pohled, že to nebyla vaše vina, že ta žena vám vběhla pod auto sama. Jel jste klidně ve svém pruhu, před vámi velký kamion, nalevo kolem vás svištělo jedno auto za druhým a najednou ona. Vyběhla z odstavného pruhu, dálnice se tu stáčí doleva, takže jste ji přes ten kamion nemohl předem vidět. Nestihl jste ani zareagovat. Nabral jste ji čelní maskou, hlavou vám rozbila přední sklo, přeletěla přes auto a dopadla na zem těsně před druhé, které také nestačilo zabrzdit a přejelo ji. To už asi ale byla stejně mrtvá, takové tři nárazy nemohla přežít. Bylo to tak?“

„Ano, přesně jak jsem říkal tady dopravnímu policistovi. Já jsem opravdu přes ten kamion pořádně neviděl do odstavného pruhu, kde stálo to její auto a odkud ona vyběhla. No, spíše to vypadalo, jako by přímo skočila za ten kamion přímo přede mne. Ještě tam s ní stál nějaký muž, ale než jsem zastavil, tak zmizel, vůbec nevím kam. Ten za mnou zastavil také, zabrzdil tedy hodně prudce, takže do něj narazili ještě dva další za ním a pak jsme začali troubit, aby si ostatní dali pozor a zpomalili a přejeli doleva. Ještě jedna věc mi byla divná, a sice že před tím jejím autem také v odstavném pruhu stála bílá škodovka, podle značky odtud, a ta, když se to celé stalo, se ihned rozjela a ujela pryč. Nevím, co tady dělala a co se tu dělo, přes ten kamion jsem do té zatáčky pořádně neviděl a také v tom hustém provozu jsem koukal na auta přede mnou a nalevo a ne na odstavené auto, i když je to takový bourák.“

„Hned jsme volali policii a sanitku, ta tady byla za chvilku, ale ona musela být na místě mrtvá. Nezkoušeli jsme s ní nic dělat, měli jsme strach, že má polámanou páteř a že bychom jí ještě víc ublížili. A také ta auta okolo, bylo by to o život. Leží tak, jak dopadla, možná, že s ní trochu pohnuli saniťáci, to nevím přesně. Espézetku toho bílého auta si nepamatuji, jen že bylo místní, podobně jako tenhle bourák tady. Jo a ten kamion byl z Rumunska a na plachtě měl velký nápis, možná, že byste ho podle něj mohli najít.“

„Dobře, já to mám zhruba poznamenané a také mám vaše nacionálie, ještě si vás předvoláme a všechno pořádně sepíšeme do protokolu. Kolegyně mezitím sepsala výpověď řidiče za vámi, asi se budou shodovat. Zkusíme najít další svědky, ten kamion bude zatím bůhvíkde, ale možná ho najdeme. Zkusíme najít tu škodovku, snad bude na záznamech z dálničních kamer. Vidím, že vy sám kameru v autě nemáte, že ne? Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, hned mi zavolejte na tohle číslo, ano?“

* - * - *

(Samomluva hlavního hrdiny příběhu.)

_ Ta stará kráva mě s tím jejím věčným „Mám tě na háku, Jánošíku, pamatuj!“ fakt už děsně sere. Je stará jako Metuzalém, ošklivá jak Megera nebo kdo, nemá žádný kozy ani kloudnou prdel, není ji za co chytnout ani do čeho kopnout, nic, jenom to svý fáro. Je fakt, že jsem s ní ve vatě, nemusím do fabriky, válím se doma, ale zase nemůžu kloudně za kámošema a že bych si sbalil nějakou pěknou, mladou kost, tak to si můžu nechat jenom zdát. Musím kolem ní skákat jak ona poroučí a nejvejš se svezu v tom jejím fáru, ale jako spolujezdec, za volant mě neposadí ani náhodou. Jako spolujezdec a s její kabelkou na klíně, jako její ocásek. Já, špičkovej jezdec F1!

_ Je fakt, že než jsem ji poznal, tak jsem neměl ani řidičák a sporťák jsem viděl akorát tak v telce, ale to člověk v sobě má, to v sobě cejtí. Volant, spojka, plyn, brzda, kvalty – to musí odsejpat, to musí spolu hrát. Ne tak, jak jezdí ona, sice rychle, ale obezřetně, jak tomu ježdění při zdi říká, prej ohleduplně k vozu. Dyť je to jenom auto, tak jakápak ohleduplnost! Kdybych já seděl za volantem, to by byl jinej fofr! Motor v jednom kuse přetáčenej, rozjezdy po zadních, zatáčky smykem, rovinky letem! Auto by řvalo jako divokej tygr! To by teprve byl fofr!

_ Prej jsem se v autoškole nevyznamenal, povídal ten instruktor, její kámoš. Jasně, pomluvil mě u ní, dědek blbej, plešatej. Závidí, že jsem mladej a pěknej, jako ten Jánošík v tom filmu. Copak se dá na starý škodovce poznat, jestli má člověk talent na řízení? Špičkovej jezdec se pozná jenom ve špičkovým sportovním fáru, no ne? A já ji teď kvůli tomu debilnímu volovi musím furt dokola přemlouvat, aby mně to svý fáro půjčila, abych jí mohl ukázat, co ve mně je. Kráva stará blbá, taky by to mohla poznat sama, když se kámoší s těma profi jezdcema. Proč to musím mít všecko tak složitý, proč musím dělat starý krávě ocáska, když chci světu předvýst, co ve mně vězí!

_ Už mě to neskutečně sere, ta nepřízeň osudu, ta pitomá kráva, ta stará pizda!

* - * - *

(Samomluva hlavní hrdinky o něco později.)

_ Tak jsem na pátek slíbila Jánošíkovi půjčit to své auto, aby se konečně mohl trochu předvést, jaký je řidič, jaký je pilot F1, když o tom pořád mluví. Bože, jak je najednou ten kluk milej, vzornej, pozornej! Skáče kolem mě, na rukou by mě nosil, pořád „Nepřeješ si něco, lásko?“ Takhle jsem nebyla obskakovaná ani jako malá holka při nemoci, a to mne naši měli tuze rádi, své jediné dítě. Myslím, že když se aspoň trochu osvědčí při řízení, že mu to auto budu půjčovat, abych si užila tu jeho vděčnost a pozornost!

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů během shánění důkazů.)

„Veroniko, prosím, zkus sehnat záznamy z dálničních kamer v úseku tak kilometr, dva před nehodou, já zase zkusím najít ten kamion, co jel před nimi. Nebo, jestli umíš perfektně anglicky, tak bychom si to mohli prohodit. Ta moje angličtina sice stačí, ale není nic moc. Tak dobře, prohodíme si to. Ale co si o tom myslíš? Máš nějakou verzi?“

„Já si myslím, že to byla nějaká rodinná nebo partnerská rozepře, asi dost silná a ona v rozrušení skočila mezi ty auta, asi zkoušela přeběhnout nebo před ním utéct, ale to by musela úplně zpanikařit, prchat mezi auty na dálnici. A pak je tu to druhé auto, ta bílá škodovka, co vzápětí po nehodě zmizela. Ta mi do toho také nesedí. Musíme najít tu škodovku, záznamy z kamer a hlavně sehnat toho muže, co tu s ní byl.“

„Já zase mám dojem, že to měla být loupež, že oni chtěli té ženě ukrást její parádní auto, ujet s ním za hranice a tam ho střelit, ale celé se to nějak zvrtlo a oni zpanikařili a utekli. Ale i to mi nesedí, proč, když utíkali, neujeli v tom jejím autu, kvůli kterému to celé asi bylo? Jinak, jak se zdá, neukradli vůbec nic, v autě zůstala její kabelka s doklady, penězi a platebními kartami a další věci. Zavolám techniky, aby sejmuli otisky prstů, ten muž mohl s ní jet v tom autě, to by bylo pravděpodobné, jak jinak by ji přinutili zastavit na dálnici, když jinak by jim s přehledem kdykoliv mohla ujet?“

„Já bych zase zkusila o ní zjistit něco víc, co byla zač, když měla takový bourák, no ne? Už to samo o sobě je trochu podezřelé, taková auta by u nás spočítal na prstech jedné ruky.“

„Jo, to je dobrý nápad, dej se do toho. A Veroniko, prosím tě, můžu to zdrobnit na Ronko? Mně zas říkej Jarku, nebudeme se přece oslovovat těmi přiblblými přezdívkami, ne? Když jsme ti parťáci, tak bychom si měli nejen tykat, ale mít k sobě navzájem blíž. Konec konců, budeme teď celé dny spolu a měli bychom spolu také pohodově vycházet. Mohl bych tě pozvat některý den na oběd nebo na večeři, abychom si o sobě popovídali a poznali se blíž?“

„Jasně, Jarku, měli bychom se lépe poznat a něco o sobě vědět.“

„Tak co takhle v pátek večer?“

„To by myslím šlo…“

„Jo, a ještě něco. Promiň, že o tom mluvím, já nejsem žádný mravokárce ani svatoušek, ani pobožnůstkář, já nechávám každého dělat, co sám chce, pokud to nevadí práci. No a všiml jsem si, že chodíš dole bez kalhotek. Nic proti tomu, sluší ti to všude a vždycky, i tam dole, ale v práci a hlavně při vyšetřování by to asi dělalo neplechu. Klidně si tak jezdi, když někam pojedeme spolu jen tak, ale pak v práci si obleč prádlo, bude to tak lepší. Na cestu domů si je zase klidně sundej, na harleyce se má jezdit kůže na kůži, jinak by to byla svatokrádež, ale my jsme policisté a tak z toho pravidla máš po dobu výkonu služby výjimku. Nezlobíš se, Ronko?“

„Ani ne, Jarku, myslím, že máš pravdu.“

* - * - *

(Strategická úvaha poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Tak hele ho, kůže na kůži asi zabrala. Ale musím pomaloučku a nic mu neusnadňovat, ať si o mě nezačne myslet kdoví co. To by byl konec, to bych to tady mohla rovnou zabalit. I když to tady není nic moc, nějaké větší město nebo dokonce hlavní město by mi vyhovovalo víc, tak si zase nemůžu vymýšlet. Holt se musím spokojit s tím, co je a čeho mohu dosáhnout, no ne? Tak ho poslechnu, svatouška, mravokárce a pobožnůstkáře jednoho.

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů nad vyšetřováním.)

„Tak Ronko, jak vypadá vyšetřování? Co ten tvůj kamion?“

„S tím je to špatné. Ten nápis na plachtě byla jenom reklama na žrádlo pro psy a firma, co je dělá, žádné kamiony nemá ani neprovozuje, a transportní firmy, které si najímá, žádný kamion v onen den na našem území neměly. Mohl to být bůhvíkdo a plachtu mohl mít půjčenou nebo nějakou starou. I když jsem nechala po něm pátrat v Rumunsku, nepředpokládám, že bychom ho našli. Rumunsko je velká země a kamiony dnes nikdo nehlídá. A co tvoje bílá škodovka?“

„S tou to vypadá lépe. Nejprve to bylo beznadějné, protože bílých škodovek se zdejší poznávací značkou jezdí přímo tisíce, ale na záběrech z dálničních kamer jsem jednu objevil. Jela těsně v závěsu za naším sporťákem a poznávací značka se dala celkem přečíst. Mám podezření na pouhých šest vozů a postupně je ověřuji. Jedna starší, která patří jakémusi mladému klukovi, vypadá nadějně. Ale než na něj vyrukuji s bandurskou, chci si být jist, že to nemůže být nikdo jiný. Jinými slovy, ověřuji jejich alibi na onen den. A co naše oběť, zjistila jsi o ní něco?“

„To byla přímo brnkačka. Tu ženu znala spousta lidí a žádný nemá důvod něco o ní tajit. Byla to žena v nejlepších letech, která prodala dům po rodičích a za stržené miliony si koupila vysněný sporťák, protože byla talentovaná řidička a soutěžní jezdkyně, tedy byla by, kdyby se k takovému autu dostala jako mladá holka. Tak aspoň v posledních letech jezdívala s hobbíky po okruzích a motala se mezi soutěžními jezdci. Díky jejímu autu se na ni lepila spousta chlapů, aby taky ne, a v poslední době měla jednoho mladého kluka nastálo. Byl skoro o dvacet let mladší než ona. Říkala mu Jánošík, protože se podobal herci z toho filmu, a prý mu zaplatila řidičský kurz a nějaké jízdy navíc, protože byl fanda na auta. To je slibná stopa, tak bychom ho mohli najít. Vlastně známe i přibližnou podobu. U ní doma nikdo nebydlí a ani tam nechodí, je to vidět na kytkách a prachu, a po klukovi se slehla země. Vypadá to, že by to mohl být on, když se vypařil.“

„Tak dobrá, budeme hledat po autoškolách, těch není až tak moc, a také prověříme tu bílou škodovku. To by v tom byl čert, abychom nikoho nenašli. Motiv ještě neznáš?“

„Netuším, mohlo to být cokoliv a dokonce i někdo jiný, kdo se jí ten den náhodou připletl do cesty.“

„Jasně, zabíjet pro takové auto není žádný div. Musíme někoho najít a budeme pak chytřejší.“

* - * - *

(Dialog obou vyšetřovatelů nad výsledky vyšetřování.)

„Tak si myslím, Jarku, že ho máme. Podařilo se mi najít autoškolu, kde si Jánošík dělal řidičák a dokonce i toho instruktora, co ho měl na starosti. Byl to shodou okolností kamarád té naší zabité ženy a dost o nich dvou věděl. Taky jezdí soutěže hobbíků na okruzích, odtud ji znal. Ona se prý v Jánošíkovi viděla a byla ochotná udělat pro něj první, poslední, jenom mu nechtěla půjčovat svůj sporťák, protože prý ten kluk byl hotové kopyto. To jeho řidičské umění stačilo tak na postarší auto, co už moc nejede, v takovém by nic nezpůsobil, ale nadupaný sporťák nebyl schopen zvládnout. Byl prostě nad jeho síly. Ale prý ten kluk byl jako umanutý do jejího auta a pořád ho chtěl řídit. Ona mu doplatila nějaké hodiny navíc, aby měl lepší praxi, ale nebylo to nic platné. Ten instruktor jí prý vysloveně řekl, že nechat toho kluka řídit její auto by bylo jako nechat malému děcku na hraní nabitou pistoli. Ale co bylo potom dál už neví, po skončení jízd už s nimi nebyl ve spojení.“

„Já měl také úspěch, mám tu bílou škodovku i jejího řidiče, co byl v ten den na místě, ale ten kluk mi zapírá, prý s nimi jel, aby svého kamaráda mohl odvézt domů a prý si ničeho zvláštního nevšiml. Takže na beton víme, že s ní jel Jánošík, protože je to dvousedadlové auto. Ale byl bych špatný policajt, kdybych neviděl, že mi lže a že moc dobře ví, co se na té dálnici odehrálo, ale já to z něj nejsem schopen vydolovat. Zřejmě je moc dobrý kamarád našeho Jánošíka a nechce říci nic, co by mu mohlo ublížit. Moc na něj tlačit nemohu, aby si nezavolal právníka a ten mu neporadil, že proti osobě blízké nemusí vypovídat, a pak bychom byli v háji. Bez svědectví toho kluka se nehneme dopředu, řidiče kamionu nemáme a nemáme ani žádného jiného svědka, který by viděl, co se v tom odstavném pruhu dělo. Jsme na mělčině, vlastně ve slepé uličce.“

„Víš co, Jarku? Nech mne, abych ho vyslechla, možná, že s ním pohnu. Ale nech mne s ním samotnou, jen tam nainstalujte ještě jednu kameru a mikrofon, které by mohly skrytě nahrávat celou místnost, nejen obviněného. Pro jistotu.“

„Tak dobrá, zkazit se už nedá tak jako tak vůbec nic, ten kluk je totálně zaťatý.“

* - * - *

(Samomluva hlavního hrdiny příběhu.)

_ Konečně mne ta kráva blbá nechala řídit to svý fáro. Sice napřed měla děsně dlouhou přednášku, co jako mám dělat a co ne, ale já jsem dělal, že ji poslouchám a že to beru a ona mi to sežrala. Houby vím, co mi povídala, stejně to bylo na hovno. Špičkovej jezdec to přece ví sám od sebe, no ne? Tak jsem celou tu dobu myslel na házení kvaltů a práci s plynem a v duchu si to přehrával, abych to měl v krvi. A když jsem si potom sedal konečně poprvé v životě za volant takovýho auťáku, byl jsem v sedmým nebi a naprosto v pohodě, sebejistej, soustředěnej.

_ Jenže jenom co jsem nastartoval vůz a uslyšel ten motor, tak to na mě padlo. Šílená nervozita, tréma, strach. A to jsem já vůl ukecal kámoše, aby s náma jeli ve svým autě a celou mou jízdu natáčeli na kameru, abych měl důkaz, jakej jsem borec, co všechno mám v sobě, jakej mám talent a rovnou, bez průpravy. Začal jsem za volantem zmatkovat, musela mi ukázat, jak se tam háže jednička, a já zvoral co se dalo. Vůbec jsem nečekal, že má to auto takovej odpich a jenom co vyrazilo, já se podělal z tý rychlosti a uvolnil plyn, že jsme skoro zastavili. Pak jsem plyn zase sešlápl, ale asi trochu moc a auto zase skočilo. No a do toho mi ta kráva furt radila, co mám dělat a já zmatkoval ještě víc. Měla mě nechat v klidu a já bych na to přišel sám. Nakonec na mě ječela, ať zastavím a nechám řídit ji, pizda jedna. To tak!

_ Tak jsme doskákali až na dálnici a tam jsem se konečně přestal tolik bát a troufl si sešlápnout plyn trochu víc, ale nevěděl jsem, jak tam hodit dvojku a tak auto mi skákalo dál a ta pizda na mne začala ječet, ať zastavím a vypadnu od volantu, že jí to auto oddělám. Že někoho zabiju a nás dva taky. Chvilku jsem to její ječení vydržel, ale pak mi ruply nervy a já zajel do odstavnýho pruhu a zastavil. Ona hned vyrvala klíček ze zapalování, vylítla z auta, oběhla ho a začala mne rvát z vozu ven. Řádila jako fúrie a ječela jako siréna. Tak jsem nakonec vystoupil, stejně jsem nemohl nic jinýho dělat, a šel jsem na druhou stranu na místo spolujezdce. Ale ona na mne furt řvala a vysmívala se mi, jaký jsem hovado a pako a debil a kluci stáli opodál a všecko furt točili, celou tu moji hanbu, až mi ruply nervy, já se otočil a jednu pořádnou jí ubalil po té její uřvané tlamě.

_ Pak už si jenom vzpomínám, jak utíkám a ječím hrůzou a jsem celej posranej z toho, co se stalo. Až druhej, třetí den jsem se trochu zmátořil a dal se do kupy. Ale stejně si za to může sama, neměla se mi srát do řízení a furt mi do všeho kecat a hlavně neměla na mě řvát jak zjednaná, no ne, pizda jedna. Dyť to bylo jenom auto a já špičkovej jezdec, kterýmu akorát selhaly nervy. To se stává, nebo ne?

* - * - *

(Chvála vyšetřovacím metodám poručíka Veroniky Hubačové.)

„Ronko, to je úspěch, naprosto fenomenální úspěch. Podařilo se ti zvrátit téměř ztracený případ a my teď máme nejen úplné doznání, ale dokonce i kamerový záznam celé jízdy včetně onoho smrtelného incidentu na dálnici, takže nikdo nemůže zapírat a vše je naprosto jasné. Záznam, o kterém jsme netušili, že vůbec existuje. A to vše jsi dokázala sama, za chvilku, bez křiku, bez násilí, jen tak, mimochodem. Šéf říkal, že tě obdivuje, jak jsi na toho kluka šla a jak jsi to měla vymakané. Hned jsem šéfovi řekl, že jsi od začátku měla podezření na partnerský konflikt, že máš policejní instinkt, čich. Pouštěli jsme si několikrát záznam celého jeho výslechu a bylo vidět, že najednou jako by mu přestal fungovat mozek, přestal lhát a zapírat a všechno z něj lezlo ven pěkně popořádku. A to jsi nad ním stála v policejní uniformě, jen dole jsi měla tu svou kratinkou sukýnku, a celou dobu sis pohrávala s obuškem. Jen pohrávala, nehrozila jsi mu s ním, ani ses ho nedotkla. Na pohled typická domina a není divu, že kluk jen lapal po dechu a přestal myslet na cokoliv kromě tebe, krásné ženské, kterou měl rovnou před nosem. Báječné, naprosto báječné!“

„Říkali jsme si, že se mu v jeden moment určitě odkrvil mozek, to jak jsi seděla proti němu a přehodila sis nohu přes nohu. Od toho momentu byl ztracený. Kluk, když si uvědomil, jaká domina nad ním stojí, na dosah ruky, tak úplně ztratil sebeovládání. Šéf říkal, že tě navrhne na povýšení za inovativní, nestandardní a mistrný způsob vyslýchání obviněných. No, nevím, jestli právě tohle myslel úplně vážně, ale vážně si tě váží. Čeká tě pochvala a odměna. A chlapi se vyptávali, prý jak to dělám, že tě mám zkrocenou. Říkal jsem jim, že tě krotit nemusím, protože mezi námi je všechno jak má být. Že spíš ty krotíš mne.“

„Jarku, já mám obrovskou radost, že se mi to povedlo, ale promiň, že ti to říkám, ale já tě moc potřebuji. Nejsem ještě natolik otrlá a zkušená, abych proti těm kriminálníkům sama obstála. Já vedle sebe potřebuji právě takové lamželezo, valibuka a lomikámen, abych se přestala bát a mozek mi začal myslet, víš? Já jsem jinak proti těm vrahounům a násilníkům strachy úplně ochromená. Tohle byl mladý kluk, ale ti ostatní… Já si proti nim ještě nevěřím, jsou na mne silné kafe.“

„Jasně, Ronko moje, všechno bude, jak si přeješ.“

* - * - *

(Závěrečné shrnutí kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ A taky že ano, od tohoto dne se z nás stala neporazitelná dvojka sestávající z Rončiny ženské lstivosti a mé mužské racionality, protože jsem chytrý chlap s analytickým mozkem. Dvě osobnosti, které se spojily a jedna druhé se přizpůsobily a dohodly se na modu vivendi, který se ukázal být pevnější a operativnější než běžné manželství či partnerský svazek muže a ženy. Jen to nikdo nesmí vědět, abychom i dál zapadali do kolektivu, bez kterého bychom se neobešli a z kterého bychom jinak byli vyobcováni. Paradox kolektivní policejní práce.

_ Od toho dne jsem se od Ronky nehnul ani na krok a ona, když mne cítila vedle sebe, najednou byla ženská od huby a od rány a na ty hajzlíky a vrahouny, které v práci potkáváme, to náramně platilo. Ta droboučká ženská na ně řvala a vysmívala se jim a to tuze deptalo jejich mužská ega. Učiněná koncentrovaná zloba. A když si na ni chtěli něco dovolit, tak já, který jsem jinak klidně seděl opodál, jsem jenom napjal svaly a nadzvedl se ze židle a hned sklapli. Ale na mne byla hodná, už i proto, že já jsem pro ni dělal první poslední a plně jsem respektoval ji, její vyšetřovací metody a taky její péči o domácnost. Za všechno jsem jí byl vděčný. Bylo za co.

* - * - *

(Připodotknutí poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Jarek mi zbaštil můj trik, že se bojím zločinců a od té doby se ode mne nehnul ani na krok. A já jsem byla klidnější, protože na oddělení bylo pár takových, co na něj dělaly oči a nadbíhaly mu. Pořádných chlapů je málo a je o ně mezi námi děvčaty rvačka na život a na smrt. Přece si ho nenechám vyfouknout od nějaké mrchy, no ne? JE MŮJ A HOTOVO!

_ Jen jednu věc neví a nesmí se ji dozvědět ani on, ani nikdo jiný. Já jsem toho kluka vyšetřovala „dole bez“, ale kalhotky jsem si stáhla až na poslední chvíli a tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Pak jsem se předvedla tomu klukovi a ten úplně zapomněl, co má říkat. Úplně ztratil nervy a sebeovládání. Stála jsem nad ním trochu rozkročená a pohrávala si s obuškem a on všechno popravdě vypověděl, protože byl ze mne úplně mimo. No a až bylo po všem, zase jsem se nenápadně oblékla a dělala, že nic. Jarek i ostatní mi to sežrali i s navijákem.

* - * - *

(Poslední slovo poručíka Veroniky Hubačové po odsouzení Jánošíka.)

_ Ti chlapi jsou totálně pitomí. Jako třeba Jánošík. Celou dobu to jeho advokát hraje na neúmyslné zabití v silném afektu, což podle všeho také bylo, ale ten vůl před soudcem prohlásí, že baba si smrt zasloužila, protože z něj udělala vola a ještě před kamarády. Tak mu napařili co se dalo. Někteří chlapi si fakt nevidí do hlavy.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s hrou „Jánošík Revisited“ Národního divadla Brno a postavy v něm i celá zápletka jsou vymyšlené.