Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ
NOVINKA

Jacques Offenbach

HOFFMANNOVY POVÍDKY

Operní sezonu zahajuje inscenace Offenbachových Hoffmannových povídek v režii SKUTRu

Operní sezona 2019/20 má jako motto Hledání… a první premiéra bude patřit hledání toho, po čem všichni toužíme – hledání lásky. I básník Hoffmann hledá dokonalou lásku a s každou ženou, do níž se zamiluje, mu stále více uniká, až nakonec mine tu, která byla tou pravou. Takový je příběh opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha, která se na jeviště Janáčkova divadla vrací téměř po dvaceti letech v hudebním nastudování Ondreje Olose. K inscenaci byli přizvání dva režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, kteří tvoří v českých divadlech již etablovanou dvojici pod zkratkou SKUTR. Jejich nápadité inscenace se pravidelně objevují v činoherních souborech stejně jako v operních. Brněnskému publiku se představili svým osobitým zpracováním Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky a Radůze a Mahuleny v činohře NdB před několika lety a teď je čeká první spolupráce i s operním souborem. V hlavních rolích se představí sólisté Janáčkovy opery NdB i pravidelní hosté souboru – Luciano Mastro a Mickael Spadaccinni v roli básníka Hoffmanna, Ondrej Mráz a Jiří Sulženko v basové čtyřroli Lindorf/Miracle/Dapertutto/Coppélius. V hlavních ženských rolích se diváci mohou těšit na Markétu Cukrovou (Nicklausse/Múza), slovenskou sopranistku Martinu Masarykovou (Olympia), Pavlu Vykopalovou (Antonia) a Danielu Strakovou-Šedrlovou (Giulietta).

Hoffmannovy povídky jsou operou, které nás zavádí nejen do fantaskního světa básníka a jeho bizarních představ, kde realita splývá v jedno s jeho představami, jsou spojeny se světem umění a lidmi v něm se pohybujícími. Vždyť Hoffmannův skutečný idol je operní pěvkyně Stella. Proto se inscenátoři rozhodli zasadit děj příběhu přímo do divadla a rozehrát děj v místech, které diváci nemohou běžně vidět, v zákulisí operního představení.

Je několik témat, která bychom chtěli zdůraznit. Tak především jsme museli najít rámec, kde se vlastně celá opera odehrává. Pro nás je to pauza mezi dějstvími v opeře Don Giovanni, kde zpívá Stella. Ona je jednou aktérkou z milostného trojúhelníku, který je motorem opery. Nachá­ zíme se na jevišti z pohledu zákulisí a to jevi­ ště je něčím vychýlené z reality, protože má na všechny strany oponu. On i Hoffmann je od začátku trochu mimo realitu. Ten princip divadla na divadle jsme prolnuli i do kostý­ mů. Je to, jako byste zašli o pauze do diva­ delní kantýny, kde se setkají zpěváci nalíčení do opery Don Giovanni s divadelní technikou, s diváky a členy orchestru. Dalším tématem je Stella, jako žena, která má tři podoby. Hoffmann pak za pomoci reality okolo sebe vypráví jednotlivé příběhy. Nikdo se do nich nepřevlíká, postavy jsou stále těmi „návštěv­ níky kantýny, divadelního zákulisí“.

Martin Kukučka

Dílo Jacqua Offenbacha je spojování především s tzv. lehkou múzou, ale přes všechny úspěchy s operetami se skladatel celý život snažil dokázat, že i on má místo mezi svými současníky uznávanými skladateli vážné hudby jako byli Gounod, Meyerbeer, Massenet a další. Na sklonku života, kdy začala jeho umělecká sláva uvadat ne z důvodů uměleckých, ale pro jeho židovský původ, se naposledy pokusil dobýt brány operních divadel. Jako námět si vybral hru pánu Julesa Barniera a Michela Carrého, kteří patřili i k známým autorům operních libret. Hra se jmenovala Hoffmannovy povídky a jejím hlavním hrdinou byla historická postava, německý romantický básník a skladatel E. T. A. Hoffmann. Základem děje se staly básníkovy tři povídky Der Sand Mann (Olympia), Rat Crespel (Antonia) a Die Abendteuer der Sylvestre-Nacht (Giulietta). Offenbach svou vytouženou operu nedokončil, zanechal hotový rámec opery v podobě prologu a epilogu a jednání Olympie a Antonie. Sám Offenbach v  Hoffmannových povídkách  nezapřel svůj svět operety, ale rozsáhlá lyrická čísla a propracované dramatické pasáže dílo řadí po bok autorů, jako byli Gounod či Bizet. Operu dokončil skladatel Ernest Guiraud, ale podoba, v níž zazněla na premiéře 10. února 1881, zdaleka nebyla konečná. Během 20. století se v pozůstalostech objevila řada fragmentů Offenbachova rukopisu a vzniklo několik edic rekonstruujících možnou podobu opery.

Hoffmannovy povídky

Opera o prologu, epilogu a 3 dějstvích

Hudba Jacques Offenbach

Libreto Jules Barbier

Hudební nastudování Ondrej Olos

Dirigenti Ondrej Olos, Pavel Šnajdr

Režie SKUTR

Scéna Jakub Kopecký

Kostýmy Simona Rybáková

Choreografie Jan Kodet

Sbormistr Klára Složilová Roztočilová

Osoby a obsazení

HOFFMANN Luciano Mastro,  Mickael Spadaccini
MÚZA/NICKLAUSSE Markéta Cukrová, Jana Hrochová
OLYMPIA Martina Masaryková
ANTONIA Pavla Vykopalová,  Jana Šrejma Kačírková
GIULIETTA Daniela Straková-Šedrlová
LINDORF/COPPÉLIUS/

MIRACLE/DAPERTUTTO Jiří Sulženko, Ondrej Mráz  
ANDRÉS/COCHENILLE/

FRANTZ/PITICHINACCIO Petr Levíček
HERMANN/SCHLEMIL Igor Loškár
SPALANZANI/NATHANAEL Aleš Voráček
CRESPEL/LUTHER David Nykl, David Szendiuch
HLAS ZE ZÁHROBÍ (MATKA) Jitka Zerhauová
WILHELM/STUDENT/WOLFRAM Petr Karas, Kornel Mikecz
STELLA Andrea Široká

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB

Premiéra 20. září 2019, Janáčkovo divadlo

Reprízy: 22. a 29. 9., 5., 6., a 29. 9., 30. 12. 2019, 5. 1., 10. a 13. 5., 3. 6. 2020

Inscenační tým

SKUTR, režijní tandem tvoří režiséři Martin Kukučka (nar. 1979 ve slovenském Martině) a Lukáš Trpišovský (nar. 1979 v Praze). Společně začali pracovat při studiích na DAMU u profesora Josefa Krofty a profesora Miloslava Klímy. Už jejich absolventské inscenace vzbudily zájem kritiky a ohlasy u diváků. Proto je po ukončení studia na DAMU přizval ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab ke spolupráci a nabídl jim tvůrčí rezidenci. Inscenace SKUTRu se představily na mnoha prestižních festivalech v Evropě a Asii. Např. na festivalu Fringe ve skotském Edinburghu absolvovala jejich inscenace Plačky 22 repríz a byla nominována na Total Theatre Award. Autorské inscenace SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk a daly by se jedním slovem označit za multižánrové či cross‑ over. Kromě volné autorské tvorby (mj. Nickname, Malá smrt, La Putyka, Svěcení jara, Bouře, Walls and Handbags, Orfeus) se Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský také věnují režii opery, tanečních inscenací, činohry, cirkusu a dalších divadelních žánrů na předních českých scénách (Národní divadlo v Praze, Brně i Ostravě, Klicperovo divadlo, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Petra Bezruče, HaDivadlo, Jihočeské divadlo, Otáčivé hlediště Český Krumlov, Letní shakespearovské slavnosti) a v zahraničí (mj. Aalto‑ Musiktheater Essen, Hellerau Dresden v Německu a dále v Polsku, Srbsku a na Slovensku). Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský jsou od sezóny 2017/2018 členy uměleckého vedení Divadla v Dlouhé v Praze. Za svou tvorbu získali mnoho cen, z nichž jsou nejvýznamnější Cena Divadelních novin 2015 za nejlepší taneční inscenaci roku (Walls and Handbags), Cena Grenouille 2017 pro nejlepší českou inscenaci frankofonní předlohy (Pěna dní), Grand Prix Balet 2014 za balet Čarodějův učeň, Grand Prix na Mezinárodním festivalu studentského divadla FIST v Bělehradě 2007 a Cena diváků tamtéž 2007 a 2008, Cena Evalda Schorma a Cena Josefa Hlávky. Třikrát po sobě byli nominováni na talent roku Ceny Alfréda Radoka a v roce 2010 za inscenaci La Putyka na inscenaci roku Ceny Alfréda Radoka.

Jakub Kopecký se narodil v Liberci. Po střední Výtvarné škole Václava Hollara vystudoval DAMU obor scénografie na Katedře alternativního a loutkového divadla. Pro SKUTRy se stal významným spolutvůrcem jejich divadla, ať už v Divadle Archa (Nickname, Understand, Duší dítě) nebo na jiných scénách českých divadel (Racek, Sen v červeném domě, Dopisy Olze v Divadle v Dlouhé, Hrdinové, Don Giovanni, Human Locomotion, Krvavá svatba, Kytice v ND Praha, Radúz a Mahulena a Liška Bystrouška v ND Brno, Muži v Divadle Ponec, Labutí jezero, Evžen Oněgin, Pěna dní a Bratři Karamazovi v Klicperově divadle v Hradci Králové, Výlety páně Broučkovy a La clemenza di Tito v NDM Ostrava, Vojcek v DJKT Plzeň, Dítě a kouzla a Příhody lišky Bystroušky v Jihočeském divadle) anebo v zahraničí – Army House of Culture v polské Legnici. Spolupracuje s řadou dalších zajímavých tvůrců. Navrhl scénografie pro Jana Kodeta (Čarodějův učeň a Malá mořská víla v ND Praha), Jiřího Adámka (Tiká, tiká, politika, Evropané v NoD Roxy, Po sametu v ND Praha), Jiřího Nekvasila (Perikles v Klicperově divadle HK, Zneuctění Lukrécie NDM Ostrava), Davida Drábka (Podivuhodné cesty Julese Verna v ND Praha, Unisex v Klicperově divadle HK, Kanibalky: soumrak samců v Divadle Rokoko, Jonny vyhrává ND Praha), anebo přední taneční soubor DOT504 (Muh hunt a Perfektní den), Cirk La Putyka (Dolls, Honey) a také pro Lenku Vágnerovou (Gossip v La Fabrice, Robin Hood a Sněhová královna v Divadle Minor). S režisérem Jiřím Nekvasilem spolupracoval jako výtvarník na televizním zpracováníkomorní opery B. Martinů Čím lidé žijí. Za svoji práci obdržel řadu ocenění – Cena divadelní kritiky za scénografii roku 2016 (Pěna dní Borise Viana v Klicperově divadle Hradec Králové); čestné uznání přehlídky Balet 2014 za vynikající výtvarné řešení inscenací Čarodějův učeň v Národním divadle v Praze a Human Locomotion v Laterně magice. Za projekt Bouda III v ND Praha (I. Klestilová: Hrdinové) byl v roce 2006 nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii scénografie roku.

Simona Rybáková vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a následně Vysokou školu  uměleckoprůmyslovou v Praze (v ateliéru textilního výtvarnictví). Absolvovala půlroční stáž v oboru textilního designu v Helsinkách – University of Industrial Arts (1990) a stipendijní pobyt na RISD Providence – USA. Od roku 1996 je českou reprezentantkou v exekutivě (do 2009) a ve scénografické komisi mezinárodní organizace divadelníků (OISTAT). V roce 2007 se stala členkou Evropské filmové akademie a v roce 2015 též České filmové a televizní akademie. Na PQ 2011 byla kurátorkou mezinárodní výstavy Extrémní kostým. V roce 2013 obhájila doktorskou práci zaměřenou na alternativy a nové cesty v kostýmním výtvarnictví. Od absolvování VŠUP pracuje na volné noze nejprve jako textilní, později jako kostýmní výtvarnice. Díky oborově širšímu vzdělání a zkušenostem z vlastní divadelně taneční skupiny se jí dařilo pracovat v mnoha oblastech kostýmní tvorby a využívat jejich vzájemný vliv a inspiraci. Divadelními kostýmy se podílela na úspěchu Baletní jednotky Křeč. S tímto souborem a s jeho zakladateli Michalem a Šimonem Cabanovými je též spjato velké množství jejích divadelních realizací, stejně tak s Operou Mozart a Státní operou. Kostýmní návrhy vytvořila pro desítky inscenací od režisérů Smočka, Nekvasila, Drábka, Datnera, Herze, SKUTR aj., v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové, Oslu apod. Rozsáhlá je její kostýmní tvorba filmová, např. Don Gio, Vratné lahve… a bude hůř, Habermannův mlýn, Post bellum, Lidice, Tři bratři. Navrhuje kostýmy i pro televizní klipy, reklamy a prezentační akce různých firem, stejně tak i pro specifické akce taneční a výtvarné. V letech 1995–2002 byla stálou kostýmní výtvarnicí pro MFF Karlovy Vary. Od roku 1983 vystavovala své práce na mnoha samostatných i kolektivních výstavách doma i v zahraničí (např. v Japonsku, USA, Francii, Dánsku aj.). Přednášela na University of Nebraska v Lincolnu, University of Kansas v Kansas City, Ohio State University Columbus, University of Rio de Janeiro, Aalto University Helsinki, USITT v Pittsburgu, Long Beach a Salt Lake City, v Tokiu, Soulu, Manile a Velké Británii. Zúčastnila se mnoha workshopů, z nichž některé iniciovala, pořádaných kostýmní sekcí scénografické komise OISTAT, do jejíhož vedení byla zvolena v r. 2015. Její práce získaly významná ocenění – např. v r. 1995 obdržela 1. cenu v soutěži Swarowski Award, v témže roce i zlatou medaili za design textilu na Mezinárodním veletrhu Brno, hlavní cenu Zlaté Trigy za kolektivní českou expozici PQ 99, zvláštní uznání za výtvarnou stránku tanečního videa KusPoKusu na Festivalu tance ve Frankfurtu. V roce 2007 byla nominována na Českého lva za výtvarný počin filmu…a bude hůř; dvě nominace v roce 2014 za filmy Fairplay a Tři bratři proměnila v cenu za nejlepší kostýmy pro poslední ze jmenovaných filmů. Významná pro její divadelní tvorbu je hlavní cena za kostýmy na World stage design 2013 v Cardiffu.

Jan Kodet se narodil v roce 1968 v Praze. Taneční základy získal ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy (později Taneční divadlo Praha). Zde měl možnost pracovat s předními osobnostmi moderního tance té doby (Ivanka Kubicová, Jan Hartman, Marcela Benoniová). V roce 1991 absolvoval Taneční katedru HAMU – obor pedagogika moderního tance u prof. Ivanky Kubicové. Poté působil jako tanečník v řadě zahraničních divadel, např. Dance Berlin, S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt nebo Ballet Gulbenkian (Lisabon), kde se setkal s takovými choreografy, jako jsou např. Ohad Naharin, Nacho Duato, Paulo Ribeiro, Itzik Galili aj. Nejdůležitější pro něj zůstává portugalský choreograf Rui Horta, v jehož skupině několik let tančil a posléze pracoval i jako jeho asistent, a to s celou řadou evropských souborů (Cullberg Ballet, Compagnie National de Marseille, Icelandic Ballet aj.). Jako pedagog se účastnil celé řady mezinárodních workshopů, sám je spoluzakladatelem a uměleckým šéfem International Contemporary Dance Workshop Prague (ICDW). V Praze vyučuje mimo jiné choreografii na Taneční katedře HAMU, spolupracuje s Taneční konzervatoří hl. města Prahy, Tanečním centrem Praha a zastává funkci baletního mistra v Baletu Národního divadla. Patří k předním představitelům současné taneční scény. V Čechách i zahraničí vytvořil řadu úspěšných projektů, např. Danse Macabre (Divadlo Archa), 6× Eva, Evička, No End, Adam + Eva – Náhoda neexistuje, Gates (Trans Dance Europe), Cala Estreta, Jade (Gulbenkian Ballet Lisabon), Chrysalis (BDT Bratislava), About Firewomen and an other stories (Hochschule FFM), Raumtraumen (St. Gallen), Lola & Mr.Talk (Divadlo Archa, Cena divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony 2003–2004), Povídání s Fridou (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Balet NdB), Argonauti (Laterna magika), Duel (Balet ND v Praze), Zlatovláska (Balet ND v Praze), (e)MOTION PURE, Light Symphony a Kevel (Divadlo Ponec, Cena diváka na České taneční platformě v roce 2007), Rusalka (Opera ND v Praze), Camoufl •AGE (Balet ND v Praze, Cena divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony 2008–2009), Hry o Marii, Parsifal, Gloriana (vše Opera ND v Praze), Doteky snáře (Pražský komorní balet) či Čarodějův učeň (Balet ND v Praze) a Sen noci svatojánské (Letní shakespearovské slavnosti Praha). V roce 2006 uvedl s Baletem ND inscenaci Zlatovláska, v roce 2013 balet Čarodějův učeň, ve kterém spolupracoval se stejným inscenačním týmem jako při vzniku baletu Malá mořská víla v roce 2016. Jde především o režisérské duo SKUTR, s nimiž inscenoval například v roce 2013 Sen noci svatojanské a v roce 2016 titul Romeo a Julie v rámci Pražských shakespearovských slavností, ale též opery Výlety pana Broučka (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě) a Příběhy Lišky Bystroušky na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Jan Kodet se jako choreograf podílí také na vzniku operních inscenací režiséra Jiřího Heřmana (ND Praha: Rusalka, 2009; Hry o Marii, 2009; Parsifal, 2011; Gloriana, 2012; Pád Arkuna, 2014; NdB: Hry o Marii, Epos o Gilgamešovi / Dido a Aneas, 2016) Vyučuje techniku moderního tance, improvizaci a kompozici, a to v mnoha souborech a tanečních školách v Čechách a v zahraničí (Hochschule für Tanz Frankfurt am Main, Institut del Teatro Barcelona, Ballet Academy Stockholm, Iwanson International München, Nordance Dance Company ve Švédsku, DV8 v Londýně či Carte Blanche v Norsku atd.)