Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Milenci nebes (Děti ráje)

Volná kreace na dané téma

Když se František narodil, byla nebesa otevřená a Boží prst, přeplněný jeho dary, na něj ukázal. A vskutku, jak se záhy ukázalo, byl František miláček štěstěny. Narodil se zámožným, laskavým a milujícím rodičům, sám byl hodné a bezproblémové dítě, které všem činilo jen radost, dětské nemoci se mu vyhýbaly nebo měly jen lehký průběh, měl všestranné nadání, snad s výjimkou hudby a výtvarného umění, a hlavně se rád a snadno učil. Dělal radost rodičům i učitelům. Dokonce i puberta, ta ničitelka hodných dětí, měla u něj lehký, téměř bezproblémový průběh. Mimochodem, a to vůbec není nepodstatné, měl souměrnou tvář, hezké oči a mužně štíhlou postavu.

S Dorotkou to bylo obdobné. I na ni ukázal Boží prst a dary rozhodně neskrblil. Narodila se záhy po Františkovi v téže porodnici, patřila rovněž do vyšší střední třídy a byla to milá, hezká holčička, která, jak je to u holčiček obvyklé, místo zlobení se raději mazlila a povídala si. Její rodiče, už poněkud starší, byli šťastni, jakou milou a nadanou dcerku konečně mají a činili jí samé potěšení. Možná ji dokonce i trochu rozmazlili. Ale nerozmazlujte dítě, které se rádo mazlí a povídá si s vámi, no ne? I Dorotka se ráda a snadno učila a dokonce, což u holčiček nebývá obvyklé, ji kromě učení nedělaly problémy ani domácí práce jako je úklid, umývání nádobí a pomoc při vaření. A nakonec, což je u holčiček velmi důležité, rostla do krásy.

Dorotka se Františkem od dětství znala, chodili do jedné školky i třídy na základní škole a později i na gymnáziu. Chodili spolu i jinak, protože Dorotce se líbily Františkovy oči a laskavé a láskyplné pohledy, jimiž ji častoval, a Františkovi se Dorotka líbila celá, později i její žensky obdařená postava. Před maturitou už byli do sebe zaláskovaní na celé kolo, Dorotka milovala Františkovy jemné doteky na svém těle, na jeho skrytých i neskrývaných částech, a jeho jemná a vroucí vyznání lásky, které jí rád činíval, inspirován klasiky milostné literatury. A František? Ten byl Dorotkou tak uchvácen, že to všechno činil s radostí, spíše častěji než málo, a dychtivě se učil, jak ženě, a Dorotce obzvláště, dělat potěšení.

Když oba skončili střední školu s výtečným prospěchem, bylo rozhodnutí co dál nasnadě. Lékařská fakulta. Oba ji absolvovali s červenými diplomy, a profesorský sbor se předháněl při nabídkách na další uplatnění. Mohli se stát asistenty na fakultě, fakultní nemocnice by po nich sáhla s nadšením a mnohé prestižní nemocnice je nepokrytě lanařily. To už byli svoji, svoje další osudy rádi spojili krásným a velkolepým sňatkem, protože skutečně hodlali kráčet životem ruku v ruce. Vypadalo to, že všemohoucí Bůh si to přeje rovněž, protože všechno nahrávalo jejich sňatku a společnému osudu. Ale oba svá okolí překvapili.

Místo aby nastoupili do snadného a dobře honorovaného povolání, rozhodli se pro klopotnou cestu. Dorotka, která vyrůstala v silně nábožensky založené rodině, v dospívání zaslechla myšlenku, že lidé, nadměrně obdařeni milostí Boží, by se měli o své obdaření podělit s těmi, kteří takové štěstí neměli a kteří, mnohdy bez vlastního zavinění, žijí v bídě a utrpení. Ta myšlenka silně zasáhla její láskou a soucitem přeplněnou duši a nedalo jí moc práce, aby pro ni nadchla i Františka. Vedeni touto myšlenkou učinili osudové rozhodnutí.

Lékaři bez hranic v občanskou válkou sužované zemi kdesi v Asii.

Všichni je od této volby zrazovali v obavách o jejich bezpečí, zdraví a životy, jen jeden starý, moudrý profesor na fakultě je v jejich záměru podporoval. „Tam, přímo v obtížném terénu, se naučíte mnohem více než kdekoliv jinde a také vykonáte mnohem více dobrých skutků než zde,“ promlouval k nim a jim se zdálo, že s nimi hovoří sám Všemohoucí, „a až se vrátíte, budete se svým životem spokojeni a budete šťastni, že jste nežili nadarmo,“ a Dorotka s Františkem na sebe pohlédli a v jejich očích bylo odhodlání odvděčit se Nanejvýš Dobrotivému za všechny ty dary, jimiž je obdařil, tímto nesnadným, leč tuze potřebným způsobem. Pochopili to jako vnuknutí Boží a svá poslání. A tak si nenechali nic vymluvit a odcestovali.

Oba, stále spolu, se záhy ocitli v jedné polní nemocnici hned za frontovou linií, kde v polních podmínkách doslova pod stanem ošetřovali raněné, kterých tam bývalo tolik, že je zvládali jen s vypětím všech sil. František, jak se ukázalo, byl výtečný operatér a jeho jemné ruce, jejichž dotyky Dorotka stále ještě milovala, činily s těžce poškozenými těly raněných hotové zázraky. Naopak z Dorotky se stala obratná vyjednávačka a její hovorná ústa a bystrý mozek z ní učinily dokonalou zásobovací pracovnici, což byla práce mnohem potřebnější než ta Františkova, neboť co je nemocnice bez dokonalé logistiky a bez léků?

František tedy stál celé dny a mnohdy i noci u operačního stolu, zatímco Dorotka cestovala po světě a sháněla léky, zdravotnický materiál a finanční dary nejen pro jejich nemocnici a její upovídaná ústa, před kterými se František míval na pozoru, neboť ho vždy dokázala srovnat do latě, byla hotovým zlatým pokladem. Takto oba dokázali téměř nemožné, protože jejich nemocnice s vynikajícím operačním sálem a dokonalou logistikou byla v tamních podmínkách malým zázrakem s velkými zásluhami.

I když nebývali stále pospolu, ale častěji jeden od druhého odloučeni, pracovali na témže úkolu a to je oba spojovalo více než každodenní společné lůžko. A oba se na sebe velice těšívali a činili vše, jen aby mohli aspoň na chvíli si spolu užít jeden druhého. Nutno zdůraznit, že i když bývali od sebe odloučeni mnohdy dosti dlouho, František se Dorotce nikdy nezpronevěřil, přestože příležitostí měl sdostatek, dobře věda, že druhou takovou jako byla Dorotka by už v životě nepotkal, a něco obdobného se odehrávalo i v Dorotčině mysli.

I stalo se, že po jedné takové delší nepřítomnosti se Dorotka vracela s velkým a cenným nákladem léčiv a protože se na Františka neskutečně těšila, rozhodla zajet nejprve do jeho nemocnice. Původně její konvoj nákladních aut měl jet do hlavního města a odtud distribuovat léky jednotlivým nemocnicím, ale Františkovu nemocnici měli prakticky po cestě a tak se Dorotka rozhodla jinak. Chtěla mu osobně sdělit, že při poslední její návštěvě se jim konečně podařilo splnit jejich obapolné přání a že brzy budou mít děťátko, a užít si projevy jeho veliké radosti a lásky takříkajíc z první ruky. A hlavně hned teď!

Nebylo to moudré rozhodnutí, neboť do Františkovy nemocnice byla určena jen malá část jejího nákladu a navíc automobily, které léky převážely, byly jen půjčené a musely se ihned po vyložení vrátit. Ale Dorotčině velké touze nebylo nic příliš a tak vše přeorganizovala na cestě. Přímo z kabiny nákladního auta zajistila, aby mohla za Františkem zajet rovnou, tam vše vyložit a odtud potom druhými automobily rozvézt náklad na další místa určení. Jak se zdálo, všechno bylo naprosto v pořádku a bezproblémové.

Jenže, což Dorotka nemohla vědět, těsně před jejím příjezdem se fronta pohnula, takže Františkova nemocnice se ocitla na dohled a na dostřel od nepřátelských postavení. Při pohybu fronty přivezli do nemocnice mnoho raněných a tak s evakuací nemocnice nikdo nepospíchal. Vždyť byla řádně označená a nepřátelská ofenziva už skončila. Ve válkách bývá zvykem, že po skončení ofenzívy dopřeje velení vojákům i velitelům čas na oddych, doplnění ztrát a vojenského materiálu.

Dorotčina automobilová kolona tedy dorazila a teprve na místě zjistili, jak situace vypadá a jak je nebezpečná. Vojenský doprovod kolony se rozhodl náklad neprodleně a urychleně vyložit a co nejdříve odjet a také tak ihned učinili. Dorotka se naopak rozhodla zůstat, aby konečně mohla být s Františkem, a do příjezdu druhé kolony měla na něj pár dní čas. František si prohodil službu a v náručí odnesl svou Dorotku do svého stanu, aby učinil, nač se už tak dlouho a tak intenzivně těšil. A ona se těšila též až tak, že nedbala žádného nebezpečí.

„Lásko moje, jak já se na tebe těšil,“ šeptal František Dorotce mezi polibky, „vždyť já už ani spávat nemohl, pořád se mi o tobě zdávalo, pořád jsi mne ze sna budila, jako bys tu byla!“ „Františku můj milovaný, já už nechci být od tebe stále odloučená, já chci a potřebuji být stále s tebou, stále tě cítit vedle sebe, stále být ve tvém náručí,“ šeptala mu Dorotka do ucha. „Ty dny bez tebe jsou tak dlouhé, tak bezútěšné, tak nanicovaté. Lásko moje, mám pro tebe velikou novinu, hádej, co se nám podařilo!“ a František nejprve vykulil oči a později, až mu to docvaklo, sesunul se před Dorotkou na kolena a pokryl její už trochu se klenoucí bříško snad tisícovkou polibků. „Teď už budeme stále spolu, teď už všeho necháme a vrátíme se domů, abychom se o naše děťátko mohli řádně starat oba dva!“ slibovali si navzájem, objímali se a oběma tekly slzy štěstí proudem. „Už se nikdy neopustíme,“ přísahali si navzájem do lačných, láskou a touhou rozdychtěných úst.

Leč bohužel! Kvapné vykládání nákladu neušlo nepřátelským pozorovatelům, kteří vše ihned hlásili na své velitelství. Sice všechny bedny byly řádně a viditelně označeny jako lékařský materiál, ale v této občanské válce se až příliš často stávalo, že údajný lékařský náklad ve skutečnosti maskoval zbrojní dodávky. Proto velitelství rozhodlo o okamžité dělostřelecké přípravě a další ofenzivě, i když jinak měli v úmyslu nechat vojsko pár týdnů odpočinout. Na ten odpočinek se ostatně spoléhalo i velení polních nemocnic při plánování evakuace Františkovy nemocnice do bezpečného zázemí. A tak, aniž by něco podobného zamýšlela, Dorotčina velká milostná touha odstartovala další nečekanou nepřátelskou ofenzívu.

Nad ránem, kdy už spali i František s Dorotkou v těsném obětí hlubokým spánkem, zapříčiněným velikými projevy lásky a radosti z očekávaného děťátka, rozezněla se děla nepřátelské armády a granáty začaly dopadat na frontu a na její zázemí, nemocnici nevyjímaje a na ni především, neboť čerstvě dovezené bedny musely být z opatrnosti zničeny. Hned jeden z prvních granátů dopadl na Františkův stan a zanechal po sobě hluboký kráter, ve kterém nezbylo nic nejen ze stanu, ale ani z jeho obyvatel.

Vzápětí vyrazily nepřátelské šiky, které díky momentu překvapení zatlačily frontovou linii ještě dále zpátky, takže nemocnice se ocitla hluboko v nepřátelském zázemí. Františka ani Dorotku nikdo nehledal, nebylo jak a kým, a oba byli prohlášeni za nezvěstné, pravděpodobně mrtvé.

Nepředstavitelně veliký zármutek jejich rodin a přátel zde nemohu popisovat nemaje příhodných slov. Onen stařičký profesor, který jim cestu tam doporučil a jejich úmysl podporoval, samým žalem zesnul když se dozvěděl o jejich smrti. Ta zpráva jej zarmoutila možná víc, než jejich rodiče. Považoval je totiž za své duchovní děti.

„Je mi nepředstavitelně líto, mí milí, co se vám stalo,“ zazněl v duších Dorotky a Františka hlas Všemohoucího jen co se dostali do Jeho blízkosti, a Jeho veliká lítost v něm byla skutečně patrná a nefalšovaná. „Musíte mi věřit, že nic podobného jsem neměl v úmyslu tím spíše, že jsem s vámi počítal při několika dalších nesnadných úkolech, které jsem vám hodlal svěřit bezprostředně po vašem návratu domů. Rovněž lituji i ztráty vašeho děťátka zrovna jako ztráty dalších dvou, které se vám měly postupně narodit. Byly to mé vysněné a žádoucí děti, jako stvořené pro velké věci, které na ně čekaly. Náhradu za vás i za ně budu jen velmi obtížně hledat, protože většina populace je vhodná tak nejvýše k udržení koloběhu života a produkty, které po sobě zanechává, jen k plnění latrín.“

„Jsou totiž věci a situace, které se vymykají i kontrole Všemohoucího,“ zněl dále Jeho hlas a zármutek z něj přímo tryskal, „neboť jsou to natolik náhodné jevy, že je kontrolovat prostě není možné. Tak třeba ten granát, který dopadl na vás stan, měl původně dopadnout pár desítek metrů vedle na bedny s dovezeným materiálem, ale z nepochopitelné příčiny se vychýlil ze zamýšlené trajektorie a neštěstí bylo hotovo. Ve válce se takové věci stávají častěji, než je mi milé, ale s náhodami ani já nic nenadělám.“

„Není všechno řízeno jen mou vůlí, i vy lidé máte svou vůli, se kterou já mnohdy nic nenadělám,“ povzdechl si dále Vševědoucí. „Tak třeba pokud se někdo rozhodne skočit z vysoké skály a nedbat žádného varování, ani toho mého, tak se zabije a není to mým zapříčiněním. Já už jenom mohu se s jeho smrtí smířit a odpustit mu. Ale u vás dvou to bylo něco zcela jiného. Vy jste oba zahynuli nikoliv z vlastní vůle, ale nešťastnou náhodou při nesmírně potřebné pomoci jiným, velice potřebným, a to vás v mých očích řadí mezi svaté. A vím, že všichni ti, kterým jste pomáhali, to cítí rovněž. Vítejte v mé náruči a já jsem na vás hrdý. Nesmírně hrdý!“

„Jen co opět nabudete duševní rovnováhy a přivítáte se se všemi, které jste tam dole znali a kteří vás sem předešli, spojte se se mnou, protože mám pro vás jiný úkol, jak stvořený pro vás, který bych nerad svěřil i svým andělským sborům. Chybí jim totiž pozemská praxe,“ pokračoval Nanejvýš Dobrotivý a Dorotka i František, stále v těsném obětí, napjatě naslouchali. „Opravdu mi zde budete velice platní oba dva a opravdu se zde nebudete nudit, jak se mnozí na zemi obávají. Když už to tak s vámi dopadlo, přeorganizuji trochu své plány a zajistím vám vhodné poslání.“

„Ach, Dorotko moje milovaná, proč jen jsi nedbala všech mých varování, které jsem ti na tvé cestě vysílal,“ posteskl si nakonec Nanejvýš Slitovný. „Vím, omlouvá tě tvá veliká láska k tvému Františkovi a tvá nesmírná touha po jeho blízkosti. Omlouvá tě natolik, že jsem ti vše odpustil, a ty, Františku, bys měl být Dorotce naopak vděčný za tu její lásku a za to, co vás potkalo. Bez té její veliké lásky byste totiž nebyli pro mé úkoly vhodní kandidáti a má milost k vám by nemohla být tak veliká. Milujte se i nadále a buďte si neustále nablízku, tím více, že na zemi jste bývali od sebe dlouho a často odloučeni. A važte si všeho, co vám poskytuji, nebývá to obvyklé, já nejsem rozhazovačný,“ odmlčel se Nanejvýš Milosrdný a Dorotka se k Františkovi přimkla blíže a František jako by ji samou láskou do sebe pojal. Jejich obapolná láska dokázala překonat úplně všechno. A smrt je nerozdělila, naopak doslova spojila.

A jak si Bůh přál, tak se i stalo.

K paradoxům pozemského života patřívá, že miláčkové bohů umírají mladí, snad aby zde na zemi nenapáchali příliš mnoho dobrých skutků.

Ovšem lidská dobrota vítězí nad vším, jinak by tu na zemi nebylo k žití.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s hrou Národního divadla Brno a jeho postavy jsou smyšlené.