Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Petr Iljič Čajkovskij

PIKOVÁ DÁMA

Operní sezona nebezpečných vztahů pokračuje! Na jeviště Mahenova divadla se po více než padesáti letech vrací vrcholné dílo ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma v režii ředitele NdB Martina Glasera a další kapitola tak patří vztahům z kategorie spíše patologických – posedlost po bohatství a společenském postavení, která končí naprostou destrukcí hlavní postavy.

Nová inscenace mimo výrazného divadelního ztvárnění nabídne také vynikající mezinárodní pěvecké obsazení. Spolu s italským tenoristou Gianlucou Zampierim se v roli Heřmana v Brně poprvé představí ukrajinský tenorista Eduard Martynyuk, sólista Národního divadla Běloruska a Velkého divadla v Moskvě, který roli Heřmana již s úspěchem ztvárnil např. v Curychu či Budapešti. Lízu spolu s Lucií Hájkovou ztvární Natalya Romaniw, velšská sopranistka ukrajinského původu, která Wales v roce 2009 s úspěchem reprezentovala na nejprestižnější pěvecké soutěži světa – BBC Cardiff Singers of the World. Na počátku letošního roku obdržela britskou Cenu Kruhu kritiků za talent roku. Čajkovského hudba je její doménou, postavu Lízy již ztvárnila v inscenaci anglické Opera Holland Park, pro Velšskou národní operu nastudovala roli Taťány v Evženu Oněginovi. V roli Hraběnky uvítáme vzácného hosta – mezzosopranistku Soňu Červenou, která v letech 1949–1957 byla členkou našeho operního souboru. Nebude to ani její první setkání s Čajkovského Pikovou dámou na brněnském jevišti, účinkovala zde již v inscenaci z roku 1953 v roli Líziny přítelkyně Pavlíny.

Dnes jsem napsal přípitek a dokončil jsem úvod. Úplný konec opery jsem napsal před večeří, a když jsem došel k Heřmanově smrti a závěrečnému sboru, byl jsem náhle přemožen takovou intenzivní lítostí nad Heřmanem, že jsem propuknul v pláč. Pláč trval strašně dlouho a změnil se do mírné hysterie velmi příjemné povahy, tj. můj pláč byl velmi radostný. Potom jsem si uvědomil, že důvodem mých slz (protože jsem nikdy před tím nebyl tak hluboce pohnut strastí mého hrdiny, a snažil jsem si vysvětlit, proč tomu tak je nyní). Došel jsem k závěru, že Heřman pro mě nebyl pouze důvod napsat ten či onen druh hudby, ale byl po celou dobu skutečná, živoucí, sympatická lidská bytost.

P. I. Čajkovskij

Ne nadarmo se o Pikové dámě říká, že to je opera o smrti, kterou nepřekoná ani láska. Předtucha něčeho tajemného a děsivého zní v Čajkovského hudbě od prvního momentu a rozvíjí se tak, jak se stupňuje touha mladého carského důstojníka Heřmana po tajemství tří karet, které vždy vyhrávají. Trojka, sedma, eso – jim obětuje nejen milostný vztah k nevinné Líze, stane se pro ně vrahem a nakonec jej přivede až k šílenství a sebevraždě. Hudební motivy lásky, tří karet a osudu vyrůstají jeden z druhého nerozlučně spojeny. Předposlední Čajkovského opera vznikla v roce 1890 na objednávku Mariinského divadla v Petrohradě a stejně jako v případě Evžena Oněgina se skladatel pro námět obrátil k literárnímu odkazu Alexandra Sergejeviče Puškina.

Do Puškinovy povídky Čajkovskij výrazně zasáhl a spolu se svým bratrem Modestem Iljičem, který je autorem libreta, vytvořil v postavě Heřmana jeden z nejděsivějších charakterů svých oper – člověka rozpolceného mezi ideály lásky a naprostým cynismem a bezohledností. Do práce se tak ponořil, že nedokázal čekat ani na dokončené části libreta a sám napsal několik básní. Celou operu v rukopise dokončil za čtyřicet čtyři dní, přesto je zřetelně dílem zkušeného operního autora a dramatika s mistrnou psychologickou kresbou hlavních postav, které obdařil množstvím jak dramatických, tak lyrických hudebních pasáží.

Piková dáma

Opera o 3 dějstvích

Hudba Petr Iljič Čajkovskij

Libreto M. I. Čajkovskij podle povídky A. S. Puškina

Hudební nastudování Robert Kružík

Dirigenti Robert Kružík, Ondrej Olos

Režie Martin Glaser

Scéna Pavel Borák

Kostýmy Markéta Sládečková

Pohybová spolupráce Martin Pacek

Světelný design Martin Špetlík

Videoprojekce Martin Svobodník, Jan Fuksa

Sbormistr Pavel Koňárek

Osoby a obsazení

Heřman Gianluca Zampieri j. h., Eduard Martynyuk j. h.

Líza Lucie Hájková j. h., Natalya Romaniw j. h.

Hraběnka 1 Veronika Hajnová Fialová

Hraběnka 2 Jitka Zerhauová

Hraběnka 3 Soňa Červená j. h., Jana Iskrová

Hrabě Tomskij / Zlatogor Vladimír Chmelo j. h., Pavoľ Remenár j. h.

Princ Jeleckij Igor Loškár, Svatopluk Sem j. h.

Pavlína / Milovzor Václava Krejčí Housková, Jana Hrochová

Čekalinskij Petr Levíček, Ondřej Koplík

Surin Josef Škarka j. h., David Nykl

Čaplickij Ivo Musil, Martin Pavlíček

Narumov Petr Karas, Tadeáš Hoza j. h.

Guvernantka Jitka Klečanská, Hana Kopřivová

Máša Eva Daňhelová, Martina Králíková

Pořadatel Zdeněk Nečas, Milan Řihák

Prilepa Tereza Merklová Kyzlinková, Andrea Široká

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Dětský sbor Brno

Inscenační tým

Martin Glaser se narodil v roce 1974 v Sokolově. Začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity, ale po dvou letech přestoupil na DAMU, kde absolvoval studia činoherní režie a dramaturgie. Ještě během studií přijal v roce 1998 angažmá v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kterou pak od ledna 2006 vedl jako umělecký šéf. Od listopadu 2013 je ředitelem Národního divadla Brno. Během svého působení v Jihočeském divadle profiloval soubor jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku, která tvořila základní pilíř repertoáru. Řadu domácích i zahraničních her uvedl v české premiéře. Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastrosimone – Jako naprostý šílenci), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, LaBute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil úspěšný autorský tandem. Od roku 2005 se před stále vyprodaným hledištěm uvádí transkripce juvenilie Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Následovala adaptace novely Nathanaela Westa pod názvem Utěšitel a se svým působištěm se rozloučil původní hrou Blackout. Velkému zájmu publika se těší i všechny hry a adaptace, které napsali pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni. Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grandfestivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. Pro činoherní jeviště NdB vytvořil inscenace Františákova Havla v zemi čeledínů, Havlíčkových Petrolejových lamp, Teror Ferdinanda von Schirach a Shakespearovo Něco za něco. S hudebními žánry se seznámil nejprve při režii muzikálů Funny Girl v plzeňském divadle a Malované na skle v budějovické činohře. Vyzkoušel si i operetu, když režíroval Piskáčkova Tuláka. První operní režií byl Verdiho Otello a následovala jediná Schumannova opera Genoveva, s brněnským souborem nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu.

Pavel Borák, brněnský rodák scénograficky činný od roku 1994. V roce 1999 absolvoval Difa JAMU. Při dosud více než 100 realizacích opakovaně spolupracoval s režiséry Matějem T. Růžičkou, Zojou Mikotovou, J. A. Pitínským, Ondřejem Elbelem, Pavlem Šimákem, Martinem Glaserem a dalšími, od roku 2008 pravidelně spolupracuje s režisérem Romanem Polákem. Za scénu k inscenaci Moliérova Misantropa ve Slovenském komorném divadle v Martině získal ocenění DOSKY za nejlepší scénografii sezony 2009/2010 na Slovensku, scéna pro představení Bratia Karamazovovci získala nominaci na cenu Dosky 2013. Stejně jako scéna pro drama Nevesta hol v roce 2015. V NdB vytvořil scénografie pro opery Bludný Holanďan a Její pastorkyňa, na repertoáru jsou též představení Petrolejové lampy a Teror v režii Martina Glasera. V NdB oceňuje vstřícnost a profesionalitu zdejších dílen, která vysoce přesahuje průměr mnohých českých i slovenských divadel. Výběr z realizací: Hedda Gabler, Arkádia, Nevesta hol, Buddenbrookovci, Mercedes Benz, Herodes a Herodias, Tri sestry, Triptych, Bratia Karamazovovci, Bačova žena – vše režie Roman Polák, SND Bratislava; Láska na Kryme, režie Marián Amsler, Divadlo Astorka; Korzo 90’ Bratislava, Potkany, režie R. Polák, DAB Nitra; Víra, láska, naděje režie: Kamila Polívková, Divadlo Komedie, Praha; Ucho, režie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Tvář v ohni, režie: Martin Tichý, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec; Smrt Hippodamie, režie: J. A. Pitínský, Městské divadlo Zlín; Hvězdy nad Baltimore, režie: J. A. Pitínský, Divadlo Husa na provázku, Brno; Romeo a Julie, režie Pavel Šimák, Horácké divadlo Jihlava; Ředitelská lóže, režie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Večer tříkrálový, režie: Roman Polák, Městské divadlo Brno; Murlin Murlo, režie: Pavel Šimák, Divadlo Husa na provázku; Jeden den Ivana Děnisoviče, režie: M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Calandriáda, režie: Zoja Mikotová, Městské divadlo Zlín; Divá Bára, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Faidra, režie: Martin Tichý, Činoherní studio Ústí nad Labem. Inspiraci čerpá pokud možno všude, kromě divadla.

Markéta Sládečková absolvovala v roce 2000 JAMU, kde studovala scénografii v ateliéru Jána Zavarského. Několik let externě spolupracovalas Českou televizí jako asistentka architekta při natáčení seriálu Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka a Černí baroni (režie Juraj Hertz). Později se začala věnovat především činoherní scénografii. Působila v mnoha divadlech v Česku a na Slovensku. Opakovaně spolupracovala např. s režisérem Martinem Tichým, pro kterého vytvořila scénu a kostýmy k inscenaci Arabská noc, za kterou byla v roce 2005 nominovaná na cenu Alfréda Radoka. Častá je také její spolupráce s režisérem Wiliamem Dočolomanským a jeho mezinárodním souborem Farma v Jeskyni. Vytvořila např. výpravu k inscenaci Waiting room, která se dodnes hraje v experimentálním prostoru NOD v Praze a také kostýmy k jejich nejnovější inscenaci Informátoři – Whistleblowers (2014 Divadlo Ponec). V Národním divadle Brno se poprvé pracovně setkala s Břetislavem Rychlíkem při inscenaci Gazdina roba v Mahenově činohře, pro kterou navrhla kostýmy. Od té doby s ním spolupracuje pravidelně – z poslední doby např. výprava pro Cenu facky autora Karla Steigerwalda ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V Divadle Na zábradlí navrhla kostýmy pro inscenaci Jiřího Havelky Šílenství a v roce 2015 s Rastislavom Ballekom spolupracovala na Anamnesis. Ve stejnou dobu měla v Ostravském divadle loutek premiéru J.A.K. v režii Martina Tichého pro kterou rovněž navrhla kostýmy. Příležitostně se věnuje prostorovému designu, v roce 2014 např. vytvořila podobu české expozice na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Martin Pacek je absolventem pražské taneční Konzervatoře a HAMU (obor choreografie a režie). V roce 1991 založil Taneční divadlo Bufo, kde jako umělecký vedoucí, choreograf a režisér vytvořil bezmála 10 celovečerních inscenací pohybového divadla. Od roku 1995 je pedagogem DAMU, kde v současné době působí ve funkci vedoucího Kabinetu pohybové výchovy. Jako choreograf a režisér spolupracuje s řadou pražských i mimopražských divadel. Dlouhodobě spolupracuje s Horáckým divadle v Jihlavě nebo s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde se spolupodílel na inscenacích Jak se vám líbí (W. Shakespeare, režie: M. Glaser), Hamlet (W. Shakespeare, režie P. Palouš) nebo Naši furianti (L. Stroupežnický, režie: Š. Chaloupka). Je spoluzakladatelem originálního pohybového Divadla Veselé skoky (spolu s Janou Vašákovou a Miroslavem Hanušem), jehož inscenace Na hlavu získala na festivalu v Sarajevu hlavní cenu festivalu a cenu poroty. Jako režisér připravil inscenaci Figaro, lazebník sevillský (2016) pro Divadlo Aqualung, jako choreograf se podílel např. na inscenacích Podivuhodné cesty Julese Verna (2015, Národní divadlo Nová scéna), V+W Revue (2014, Městská divadla pražská), 60’s aneb šedesátky (2017, Divadlo ABC), Mrtvé duše (2014, Městské divadlo Brno), Brněnské kolo (2017, Městské divadlo Brno), Mendel aneb Vzpoura hrášků (2015, Městské divadlo Brno), Netopýr (2017, Klicperovo divadlo Hradec Králové), Monty Python’s Spamalot (2014, Divadlo F. X. Šaldy Liberec), Hra o pyžama (2016, Slovácké divadlo Uherské Hradiště).

Martin Špetlík vystudoval Gymnázium Jana Palacha v Turnově, kde byl přítomen zformování amatérského divadelního souboru, v němž od roku 1996 působil i jako osvětlovač. Po maturitě přijat na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Univerzitního studia v druhém roce zanechal a po sérii obskurních zaměstnání se navrátil k divadlu. V roce 2003 pracoval jako osvětlovač v Dejvickém divadle, v roce 2004 nastoupil do Švandova divadla na Smíchově na pozici mistra scénického osvětlení. Během tohoto angažmá spolupracoval i s dalšími divadelními skupinami, např. Divadlo Continuo. V roce 2007 na vlastní žádost odešel ze Švandova divadla a od té doby pracuje jako light designer na volné noze. Spolupracoval mimo jiné s následujícími divadelními sku-pinami: Compagnie Decalages (CZ-FR), Teatr Novogo Fronta (RUS-CZ), Krepsko (FIN-US-CZ), Spitfire Company (CZ), Divadlo Continuo, Silo Theatre (NL), Debajehmujig Theatre Group (CAN). Specializuje se na fyzické či taneční divadlo a na site-specific, případně objektové a vizuální divadlo. Z pedagogických zkušeností lze zmínit několikaměsíční působení v kanadské indiánské rezervaci Wikwemikong, kde krom instalace scénického osvětlení pořádal workshopy light designu. Přednášky vedl mimo jiné i na Berlínské Die Etage. V roce 2011 vedl osmidenní seminář Světlo a tma na festivalu Jiráskův Hronov.