Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Romeo, Julie – a drogy

Volná kreace na dané téma

Byla jsem vždy taková skleníková květinka mých rodičů. Soukromá školka i škola, drahé prestižní gymnázium a pak soukromá vysoká škola s lukrativním oborem sociologie. Všude mne napřed vozili autem, pak jsem měla vlastní autíčko, bydleli jsme v satelitní vesničce na okraji velkoměsta obehnané zdí a neustále chráněné bezpečnostní službou – prostě luxus pro nejvyšší třídu.

Společnost mi dělaly děti z podobně situovaných rodin a já až do dospělosti jsem nepoznala skutečný život obyčejných lidí. Líbilo se mi to, ne že ne, ale když jsem ve zprávách viděla záběry z ulic třeba jen pár kilometrů od nás, otřásala jsem se hrůzou. Jak mohou lidé takhle žít?

Na vysoké škole jsem už tak chráněná nebyla a ani nemohla být. Jednak obor sám mi nařizoval styk s lidmi všech vrstev a v jejich prostředí, jednak jsem byla mladá žena, která měla svůj život a chtěla si ho užít, dokud se nevdám a nepořídím si vlastní rodinu. Měla jsem samozřejmě partnera ze stejně situovaných vrstev a předpokládalo se, že se časem vezmeme, ale znáte mladé holky. Některé doma neudržíte dokud nejsou zazděné ve věži a jiné zdrhnou i odtamtud podobny příslovečnému pytli blech. Já byla ten druhý případ. Naši to věděli, smířili se s tím a jen doufali, že láska k tomu mému mne udrží dál od pokušení. Jenže co by to bylo za pokušení, pokud bych odolala?

Během mé puberty získali mí rodiče bolestnou zkušenost, že v čemkoliv mi bránit znamenalo udělat věci horšími než by byly bez jejich vměšování. Tak mi raději vždy nechávali volné ruce.

Při studiu jsem narazila na mladého kluka odněkud ze spodních pater společnosti a zaujal mne. Taková ta pověstná živočišnost, divokost dravé šelmy, hlad po životě a touha po přepychu – takové hrdiny vídáváme v romantických filmech, které končí tím, že si onen hrdina po zdolání řady překážek vezme za ženu princeznu, která ráda odvrhne prince, aby si vzala toho uličníka. Zatoužila jsem být opravdovou princeznou a uličníkovi jsem notně ulehčila cestu do mého srdce a do mé postýlky. A stálo to za to, alespoň prvních pár týdnů určitě. Takovou vášeň a lačnost po lásce nezískáte od distigovaného muže vyšší třídy a já si ji užívala plnými doušky.

Byli jsme jako Romeo a Julie před tragédií. Pořád to do mne hustil a já mu to zpočátku dost žrala.

Jenže jeho lačnost po přepychu brzy zvítězila nade vším, co ten rošťák ke mně cítil. Brzy jsem ho začala živit, šatit a platit za něj všemožné účty, takže i velkorysé kapesné, které mi moji rodiče poskytovali, pomalu přestávalo stačit. A přestávají-li stačit legální prostředky, hned za rohem číhá šikmá plocha.

Také že ano. Napřed jsme se přestěhovali do jeho špeluňky a můj krásný, útulný byteček jsme za drahé peníze pronajali nějakému obejdovi bůhví odkud, pak jsem se postupně zbavovala svého autíčka, drahého oblečení (ovšem na to jeho, které jsem mu sama koupila, se ale nesmělo sáhnout) a dalších věcí, až nakonec číhala žumpa. Ovšem předtím mne ten darebák navykl na drogy. Začalo to nevině, jako taková společenská hra, protože kdo dnes nešňupe nějaký ten koks, ale brzy jsem v tom lítala až po uši. A ovšem, jak jistě uhádnete, dealera mi dělal on, kdo také jiný, a jemu jsem za ty drogy začala být dlužná astronomické částky. Zpočátku vypomáhali moji rodiče mimořádnými finančními injekcemi, ale ty brzy přestaly stačit a mně nezbývalo, než začít s prodejem sama sebe. To ovšem nebyl můj nápad, s tím přišel on.

Napřed mne pořádně zfetoval a pak mi to navrhl. Už nemáme žádné peníze, vemlouval se, co kdyby ses o nějaké postarala sama? Že se starám pořád mu nějak uniklo. Nastrojil mne do mých nejlepších hadýrek, ze kterých mi lezly jak prsa, tak i zadek, přehodil přese mne plášť a zavezl mne kamsi do centra. Autíčko jsme už neměli, tak mne vezl taxíkem. Stoupla jsem si opodál od epicentra dění, až tak zfetovaná jsem nebyla, abych vlítla hned do největšího frmolu, a sledovala cvrkot. Když jsem viděla ty týpky, chlapy i ženské, zvedl se mi žaludek. Tohle že by mělo být mé životní a pracovní prostředí na nejbližších X let? To tedy NE!

On už strategicky vyklidil pole a tak jsem se otočila a rázovala do svého bytečku. Klíče jsem pořád měla, měla ho i v dokladech, tak jsem šupem vylifrovala toho obejdu, co si z něj udělal své doupě, svalila se na gauč a brečela jsem jako Niagara. Ani ne tak lítostí, jako spíš vztekem. Tolik času, peněz a energie jsem obětovala chlapovi, který si nakonec ze mne chtěl udělat šlapku, která mu bude svým tělem vydělávat peníze. Kurvením se! Takhle vypadá láska v podání darebáků z nižších tříd? TOHLE TEDY NE, NE A NE! To jsem to dopadla! Ale až taková troska jsem zase nebyla, aby u toho zůstalo. Učinila jsem nejdůležitější rozhodnutí svého života, vrátit se zpět na své výslunní, a začala hned konat.

Prvně jsem musela začít u drog. To byla podmínka sine qua non. Zamkla jsem se doma, zatemnila okna, vypnula telefon i domovní zvonek a začala s odvykáním. Vytáhla jsem školní skripta a začala jsem se šrotit. Vše, co jsem za poslední dobu zanedbala. A když na mne lezl absťák, šrotila jsem o to víc. Chodila jsem po bytě, kousala ručníky, klepala se, potila se, kroutila se, svíjela jsem se, ale nepolevila. Ta práce, to učení pi pomáhalo. Učila jsem se, až mi vědomosti lezly ušima ven. Dávala si otázky, odpovídala na ně a správnost ihned kontrolovala dle skript. Po dvou týdnech jsem byla z nejhoršího venku.

Dobývali se na mne. Jednak ten můj, vemlouval se přes dveře, jednak ten nájemce bytu, chtěl do něj zpátky, ale já neotevřela, jen jsem na ně volala policii. Nakonec toho nechali, jen od toho mého jsem ve schránce našla balíček s drogou. Myslel si, že mne tak dostane, ubožák! Položila jsem si ji na kuchyňský stůl a tam zůstala netknutá, dokud jsem nebyla naprosto čistá. Pak jsem si ji na památku nechala zarámovat a pověsila si ji na zeď. Když vítězství, tak se vším všudy, i s trofejí!

Když jsem na Vánoce přijela za našimi, koukali na mne jako na zjevení. Táta není žádné Béčko, o lidech, na kterých mu záleží, si dokáže zjistit vše podstatné a tak o všem věděli hned z druhé ruky. Máma jen brečela, objímala mne a mačkala mne v náručí, táta mi podal ruku a téměř neznatelně se mi uklonil. To, co jsem si přečetla v jeho očích, mi skutečně zalichotilo a pozvedlo mi náladu a sebevědomí. Všechno, čím jsem během odvykání prošla, mi za ten jeho pohled stálo.

Školu jsem dohnala a nejen to, začala jsem ještě studovat psychologii. Trénink s maximálním zatížením během odvykání nesl své ovoce. Naučila jsem se dřít, neflákat se. Obě fakulty jsem dokončila současně a stala se dvojnásobnou doktorkou. S tátovou finanční pomocí jsem si otevřela psychologickou poradnu pro drogově závislé a začalo se mi brzy dařit. Mezi ženskými se rozkřiklo, čím jsem si sama prošla, a tak se mi přímo hrnou. I když svým klientkám říkávám, že chlapi jsou prevíti a někteří jsou ještě mnohem horší a že ženská udělá nejlépe, když s nimi zachází obezřetně jako s jedem nebo s výbušninou, já sama to takové doma nemám. Našla jsem si hodného, distingovaného muže a mám s ním dvě děti, dva rozkošné andílky. Doma mi to klape. Klidně a pohodově.

No a ten můj byvší Romeo? Stal se nevědomky věrným a pravidelným dodavatelem mých budoucích klientek. Jen jsou čím dál starší, čím dál chudobnější a čím dál ošklivější. Moc se mu nedaří, hošánkovi. Dobře mu tak!

Hlavně ale ženská nesmí být žádné Béčko a zejména nesmí nikam padat.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s hrou Romeo a Julie Městského divadla Brno a jak jeho zápletka, tak i postavy jsou smyšlené.