Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Marie Stuartovna

Historické drama

autor:  Friedrich Schiller
režie:  Martin Čičvák
překlad:  Hanuš Karlach
dramaturgie:  Martin Kubran
scéna:  Tom Ciller
kostýmy:  Georges Vafias
asistent režie:  Petr KlariN Klár
hudba:  Ivan Acher

Osoby a obsazení

Alžběta :  Eva Novotná
Marie Stuartovna :  Hana Tomáš Briešťanská
Robert Dudley, hrabě z Leicesteru:  Petr Bláha
George Talbot, hrabě ze Shrewsbury :Vladimír Krátký
Wilhelm Cecil, baron z Burleighu, velkopokladník :  Martin Sláma
Wilhelm Davison, státní tajemník :  David Kaloč
Amias Paulet, rytíř, strážce Mariin:  Jan Grygar
Mortimer, jeho synovec :  Tomáš David
Melvil, její správce domu :  Dušan Hřebíček
Hanna Kennedyová, její chůva :  Tereza Groszmannová
Svědek, Trombon:  Sava Popovič j. h.

Drama Friedricha Schillera zachycuje poslední dny panovnice Marie Stuartovny. V únoru 1587 je pro Marii Skotskou příliš pozdě. Již devatenáctým rokem je vězněna Angličany. Nepomohly ani diplomatické intervence, ani politické vydírání či zákulisní intriky. Život skotské královny je doslova v rukou její sokyně, královny Anglie a Irska, její výsosti Alžběty I. Ta se rozhoduje, zda podepíše dávno připravený ortel smrti, anebo Marii udělí milost. V konfliktu dvou královen, které se ve skutečnosti nikdy osobně nepotkaly, ačkoliv o sobě navzájem věděly víc než všechno, objevil Schiller mnohovrstevnatou látku propojující boj o politickou moc, náboženský a morální konflikt, který je přiživován osobními a mnohdy čistě intimními zájmy dvou žen. Toto bohaté předivo autor proměnil v jedno z nejlepších, nejvíce citovaných a uváděných historických dramat všech dob. Smrt Marie Stuartovny byla dlouho interpretována jako oběť krásné katolické mučednice, Alžběta byla naopak chápána negativně. V Schillerově hře dojde k vyrovnání těchto dvou pohledů. Režie hry, která plasticky vykresluje dvě královny vrhající stín a půtky ambiciózních pěšáků ve stínu těchto historických figur, se zhostí brněnskému publiku dobře známý Martin Čičvák.

Premiéra: 15. června 2018 v Mahenově divadle

Marie Stuartovna

Recenze z představení

Nebojte se řešení dilemat veřejné správy a moci, i když v romantickém duchu, ke kterým by ve hře mohlo docházet. Je to zmáklé. Dovolím si malé odbočení. Tenkrát, v době Alžběty I., začalo být v módě Machiavelliho učení o vladařích a ti se jím řídili. Plus – mínus, jako ve všem. Prvořadým úkolem každého vladaře je zajištění vlastní moci a bezpečnosti, což ovšem zahrnuje zpacifikování možných pretendentů, například stětím. Dnešní metody jsou obdobné, jen to stětí se už téměř nepoužívá. Pak platí, že každý veřejně nastolený problém společnost rozpoltí, například přesun brněnského nádraží. A v neposlední řadě je nutné vzít do úvahy, že nejkomplikovaněji se řeší problémy, na kterých vůbec nezáleží, například iracionální otázky víry. Bohu, pokud mohu soudit a pokud existuje, je srdečně jedno, vzývám-li jej vkleče se sepjatýma rukama nebo poskakováním kolem planoucí vatry. Podstatné je, že jej vzývám. A teď s tím nějak přijatelně panujte.

Tyto tři postuláty jsou důležité pro pochopení zápletky do hloubky. Alžběta I. panuje zemi, jejíž národ je rozpolcený problémem, který nemá racionální řešení, natož racionální vysvětlení – otázkou víry, náboženského vyznání – viz postuláty 2 a 3. Navíc její pozice na trůnu je vratká, neboť okolní svět a katolická církev neuznává manželství jejího královského otce (Jindřich VIII.) a její matky (Anna Boleynová) za právoplatné. Je tedy pro část národa bastard, který uzurpoval trůn. Zato Marie Stuartovna, skotská královna, má původ bez poskvrny a také nezpochybnitelný nárok na anglický trůn, ale její soukromý život, zejména vztahy s muži, je mírně řečeno skandální. Být jejím manželem je doslova o krk. Dalo by se to rozvést a zdůvodnit proč a jak, ale bylo by to dlouhé a nudné. Tak to berte jako vstupní danost.

Marie je vyhnána ze Skotska a donucena abdikovat ve prospěch svého syna (pozdější Jakub I., král Anglický) a uchýlí se pod ochranu Alžběty. Ta si ale musí hájit svůj trůn a svůj krk a tak nechá Marii internovat – viz 1. postulát. Do toho se pletou mocichtiví a sexuchtiví velmoži (Marie je velmi krásná a žádoucí žena, kdežto Alžběta naopak) a snují pikle o anglický trůn, díky jimž je Marie obviněna ze spiknutí a odsouzena k smrti. Zde hra začíná.

Alžběta se bojí ortel potvrdit v obavách z katolického povstání („Obávejte se jí spíš mrtvé než živé,“ radí jí jeden z jejích lordů) a celé první jednání se točí kolem tohoto propletence jako z hollywoodského thrilleru. Žádná z žen se krve neštítí, co by to také bylo za mocichtivé královny, že, ale žádná nechce udeřit jako první. Jako mocichtivé ženy obě kalkulují a lstivě manévrují, přičemž samozřejmě využívají muže ve svém okolí, kteří rovněž nejsou žádní beránci ani prosťáčci. Intriky, při kterých se víc mluví než jedná, zabírají celé první dějství. Nezapomínejte, že hra byla prvně uvedena v roce 1800 a tehdy byla jistá rozvláčnost brána jako přednost (viz dobové romány) na rozdíl ode dneška, kdy publikum je namlsáno akčními filmy, ve kterých se téměř artikulovaně nehovoří, spíše ve skřecích.

Obě ženy se setkají (na rozdíl od historie) a teprve tváří v tvář propuknou emoce. Zatímco Alžběta se celkem ovládá, Marie věrna své divoké letoře uspořádá přímo erupci dlouho střádaného pokoření. Nánosy přetvářek a masky vlídnosti bere zuřivý vztek (Marie byla internována téměř 15 let) a svou sokyni nazve doslova PÍČOU! Fakt, doslova! No tohle! Královnu, Její Výsost! Her Majesty The Queen Of England! „S hadím plemenem se nevyjednává,“ zkrachuje summit a Marie, věrna své divoké letoře, jásá, jak upřímně to Veličenstvu vytmavila, i když dobře tuší, že ostří popravčí sekery se proklatě přiblížilo k její šíji. Inu, přiléhavě zvolené a nahlas vyřčené slovo vskutku osvobozuje, alespoň psychicky, to všichni dobře známe.

Do her zralých mužů vstoupí ďábel v podobě moci a sexu chtivého mladíka (Marie byla krásná a skandály opředená žena, sama přiznává, že pověst, která ji předchází, je horší než ona sama) nebo náboženského fanatika, to už je jedno, ten na Alžbětu spáchá již čtvrtý nezdařený atentát a po jevišti začne doslova stříkat krev znázorněná rudou tekutinou. Zatím jen hubami omílané věci se přelijí do rukou, protože Alžběta si uvědomí, že doslova za každým sloupem a za každým závěsem na ni číhá tasená dýka nebo sklenička plná prudkého jedu, a rozsudek nad Marií podepíše.

Tady to Schiller podle mne trochu přehnal s humbukem kolem intrik Marie Stuartovny. Všem včetně obou královen muselo být jasné, že dokud je Marie naživu, je Alžběta ohrožena na životě intriky neintriky, neboť se vždy mohl najít (a také našel) nějaký fanatik, který by chtěl zbavit Anglii uzurpátorky trůnu a Antikrista v jedné osobě a přitom se přiživit. Prostě obě čekaly na vhodnou příležitost a na veřejné mínění. Ale co chcete, Schiller byl romantik, ne Machiavelli.

Ale Alžběta by nebyla skutečná vladařka, kdyby vykonání rozsudku nezašmodrchala tak, aby se pro všechny případy mohla vyhnout odpovědnosti. Zhostit se Marie a nebýt přitom zodpovědná se ostatně pokouší od začátku. Do hry se však vloží jeden z jejích lordů mající strach o své korýtko a exekuci dá vykonat. „Od této chvíle můžeš klidně vládnout,“ lísá se lord ke své odměně, jenže Alžběta se vykroutí ze zodpovědnosti, přehraje ji na netrpělivé poddané, kteří ze strachu před tou intrikánkou vysoce převyšující Machiavelliho ji houfně opouštějí ze strachu před rizikovou službou. A hra končí.

Dovolte mi ještě kratinký historický exkurz, abyste nemuseli googlit: Ke genialitě Alžběty I. nesporně patří, že zemi, po svých královských předcích rozpolcenou otázkami víry, dokázala nejen sjednotit, ale pozvednout na úroveň evropské velmoci, zatímco k její smůle se z jejích nástupců, potomků sťaté Marie Stuartovny, vyklubali nekompetentní vladaři, neboť už druhý z nich byl opět sťat a čtvrtý, poslední, byl ze země vyhnán, čímž definitivně skončily krvavé legrácky a absolutní monarchové na anglickém trůnu.

Zato k Schillerově genialitě patří, že tyto problémy a dilemata zpracoval divácky přívětivým a uchopitelným způsobem, pravděpodobně za pomoci režijních škrtů, tak se nebojte plků. I když Schiller své postavy nepsal jako skutečné persony, nýbrž spíše symboly jistých vlastností (Marie je u něj symbol erotické, smyslné démoničnosti), na dnešním divadle jsou to již postavy z masa a krve a hra tomu odpovídá. Je v ní mnohem více intrik než moralizování, lásky než vražd, akcí než vladaření, emocí než kalkulů. Navíc režie a scénografie zmodernizovala hru natolik, že by se mohla vztáhnout k dnešku, tak se zabavte hledáním analogií, je jich tam přehršel, pokud abstrahujete od královských majestátů. Tak například náboženští fanatikové, brexit, vliv veřejného mínění atp. A co teprve ty osobní!

Optal jsem se Hany Tomáš Briešťanské, obsazené do titulní role, jak se jí hraje královna, které je v závěru sťata hlava. „To je v pohodě,“ usmála se na mne a v očích jí zablýsklo. „S tím nemám žádný problém. Přijít o hlavu není to nejhorší, co mne může potkat. Jsou horší věci…“ nedořekla a její oči se šibalsky zasmály víc než ústa. Asi mi chtěla naznačit „Proč se ptáš zrovna na tohle, když jsi muž a ve světě mužů ženská hlava přísně vzato valnou hodnotu nemá?“ No, něco na té její úvaze je, musím přiznat.

Divíte se mi, že se na její role těšívám? Její humor mi velice konvenuje. Jen kdybych pokaždé seděl dost blízko, abych mohl číst v jejích očích. A stíhal domýšlet naznačené.

Hana Tomáš Briešťanská dostala v roli Marie Stuartovny příležitost popustit emoce z řetězu, nechat vybuchnout sopku, vykřičet všechnu tutlanou nenávist, a zhostila se té role perfektně. Její výstupy v závěru hry patří k nejsilnějším, co jsem od ní kdy viděl, a v duchu si říkám, že jsem měl pravdu, když jsem si o ní myslel, že uvnitř zadržuje magma. S Evou Novotnou uspořádaly herecký dvojkoncert, každá jiná a obě perfektní. Eva Novotná se svým chladným sebeovládáním, pod kterým vězí emoce možná divočejší než u její sokyně, je zde typem ženy, ze které jde hrůza i bez křiku. O to větší.

Mužské role jsou v této hře napsány spíše jako přihrávání těm ženským a možností se předvést mají muži pomálu. Ale využijí je a dají si záležet. Krátká, ale důležitá a perfektně podaná sóla v dámském dvojkoncertu.

Scéna je prostá, ale výstižná a srolované koberce, přehršel klekátek, kterými je v návalech vteku různě metáno, a hlavně spouštějící se čtyřhranná věž (nebo Tower?) dává dostatečně skličující dojem bezútěšného žaláře, za jehož poloprůhlednou stěnou běží děj v druhém plánu. Navíc, zatímco dámy jsou v dobových kostýmech, páni aktualizovali na fraky a ostatní personál je již soudobý. Co jsem to psal o analogiích? Ty analogie podpoří mohutné mikrofony a kamera, zblízka snímající nejvypjatější emoce a promítající je na stěny žaláře. Najednou tu máme dnešek, obyčejný občanský dnešek, 1+1 v nějakém paneláku.

Ergo, my lidé se neměníme.

BRAVO, pane režisére, BRAVO všichni ostatní!

Vratislav Mlčoch