Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ
NOVINKA

Opona z ostnatého drátu

Tak přesně za takovým plotem, jaký je právě k vidění v Technickém muzeu Brno, jsem strávil prvních čtyřicet let svého života. Byl to vlastně lágr a vězela v něm celá naše republika. Scházel jen nápis „Arbeit macht frei.“Vůbec nechápu, jak může někdo na tuto dobu vzpomínat s nostalgií. Jistě, byl jsem mladý, zdravý, život mi chutnal a těšil jsem se z něj, ale všechna ta omezení, která sebou přinášel život za ostnatým plotem, na mne působila depresivně.

Ale byli mezi námi lidé, kteří si žili dobře a ti mohou vzpomínat s lítostí. Nemuseli to nutně být aparátčíci všemohoucí strany, stačilo jen, aby dotyčný byl jedním z koleček nelegálního obchodu s nedostatkovým, tak zvaným podpultovým zbožím. Třeba masem nebo automobilovými součástkami. Nebo mohl být například nedostatkovým řemeslníkem, jako třeba instalatérem nebo automechanikem. Tak tihle si žili, všichni si je předcházeli, všichni je podmazávali, dokonce i aparátčíci. A pak najednou bum bác a jsou z nich nýmandi, kteří mají problém udržet si práci, pokud vůbec nějakou mají. Tak u těchto lidí smutek po starých, zadrátovaných časech chápu. Ale já, pracující inteligent? Takovejch bylo! A všichni na ně kašlali!

Tak například, abyste si udělali obrázek, jak to na hranicích chodilo: V roce 1971 jsem jel na návštěvu k příbuzným do Frankfurtu nad Mohanem, tedy do Západního Německa. Vlakem. Pořád bylo všechno normální, dokud jsme nepřijeli k hranicím. Vlak zastavil a do něj nastoupili celníci a začali šmejdit v zavazadlech a kapsách. Dobrá, konec konců to byla jejich práce a bezcelní zóny tehdy nebyly nikde. S nimi ale nastoupili i pohraničníci, do každého vagonu tři a s nimi na nás cenili zuby velcí vlčáci. Pak odpojili lokomotivu a vagony zatlačili do dlouhé ohrady z ostnatého drátu kolem dokola vagonů. A začala onačejší prohlídka. Pasy a výjezdní doložky, podvozky vagonů a prostor pod stropy a pod sedadly, to jestli s námi necestuje někdo na černo. Málem ty vagony rozmontovali. Kolem vlaku dokola hustá řada dalších pohraničníků se samopaly a se psy. Já utíkat nechtěl, já se chtěl vrátit ke své milované a milující ženě a naší malé, dvouleté dcerce, kterou jsem miloval nadevše, ale tohle bylo opravdu trochu moc. Trestanecký tábor nucených prací.

Po prohlídce pro nás zacouvala mezi dráty spolková lokomotiva a my jeli. Němci nás nekontrolovali, proč taky? Za ten týden v BRD mi odlehlo a já se začal těšit domů. Nakoupil jsem ženě krásné šaty a dcerce zpívající panenku, věci, které u nás nebyly ani v Tuzexu. Na zpáteční cestě nás nikdo nijak nekontroloval, jen celníci čmuchali po chlastu. Ale ten já nevezl. A ta radost doma, těch pus, co jsem dostal, žena šťastná jako královna, dcerka panenku nedala z rukou dokud ji úplně nerozbila (tehdy ještě nebyla elektronika a tak panenka měla v sobě maličký mechanický gramofonek jako od pana Edisona a ten ten nával štěstí dlouho nevydržel) a já pod dojmem vší té radosti jsem úplně zapomněl na touhu po emigraci. Tolik štěstí bych tam na západě nemohl nikomu jen tak způsobit. Za pár desítek marek.

Když pak po odstranění ostnaté opony jsem na kole vandroval kolem jejích pozůstatků, viděl jsem na vlastní oči, co ten ostnatý plot udělal s naší vlastí. V Rakousku domečky až těsně u hranice, malované domky s plotem kolem zahrádky (ne ostnatým, ale normálním), který se dotýkal hraniční čáry a lidé v něm normálně žili, hranice sem, hranice tam. Zato u nás vysídlená vesnice a města, zpustošená lidská obydlí a kostely, ruiny, vše zarůstajícím býlím a nalétavými dřevinami. Nikde ani živáčka a když jsem se ptal na cestu starousedlíků, říkali „Ale tam se nesmí!“ Zpustošená země nikoho od plotu k hranici a před plotem města a dědiny, kterým plot bránil v rozvoji. Bída, bída, zmar!

Dnes, po třiceti letech, to tam naštěstí začíná vypadat úplně jinak, ale obávám se, že návrat k normálu bude trvat o hodně déle. A náš život? Po roce 2010 jsem byl ve Francii, jen s občankou, ani pas jsem si nebral, a nikdo si mne celou cestu nevšímal. Proč taky? Mé přítelkyni se tady u nás s podnikáním nedařilo. Její produkt připadal našim lidem drahý. Tak přesídlila do Anglie a daří se jí. Tam je její produkt levný. Vnučka vandrovala o prázdninách po Německu, vrátila se celá, nezavražděná, neznásilněná, šťastná a veselá a že prý tam po maturitě půjde studovat vejšku. A protože neumí německy, tak v angličtině. To je jinačí kafe, není-liž pravda? Jako za císaře pána, vandr po světě pro nabytí zkušeností a znalostí. Však oni se všichni rádi vrátí do své svobodné vlasti. Vždyť sem patří, kam taky jinam! DO SVÉ SVOBODNÉ VLASTI!

Vratislav Mlčoch

(Fotky doplním po vernisáži)