Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Hledání ztraceného času

Recenze z činohry NdB

Každý o něm mluví, ale nikdo ho nečetl. Aspoň ne pořádně. O kom mluvím? Marcel Proust, Hledání ztraceného času. A bodejť by ano, kdo dnes má trpělivost, správně česky řečeno sicflajš, aby louskal tisíce stránek v sedmi foliantech, opět česky bichlích, se stovkami postav a umně propleteným dějem – nedějem, že se ani skákat nedá. Nebudete ho číst ani když víte, že se uvnitř ukrývá sex ve všech podobách a kombinacích, co jen lidstvo zná.

Možná se taková knížka dobře četla před sto a více lety, kdy nebyla telka, rádio ani kino, a kdy bylo nutno něčím zabíjet dlouhé zimní večery. Četbou, čím jiným. Na každé knize je vždy nejdražší vazba a proto bichle o tisíci a více stranách ve výsledku vycházely cenově nejlépe a také nejdéle vydržely. Viz Dumas père, Tolstoj, Jirásek a ostatní. Ale dnes? Když máme všechny ty zábavní vymoženosti a k tomu počítačové hry? Kdo má čas číst bichle?

Dnes už Prousta číst nemusíte. Skočte si do Mahenky a tam vám ho naservírují v necelých třech hodinách. Pochopitelně ne celého, ale to podstatné z něj ano. Na běžné intelektuálské debaty vám to bude bohatě stačit, stejně – viz výše. Že jsem jízlivý posměváček, kterému není nic svaté? No, asi ano, ale já už jiný nebudu. Vím o lidech a o intelektuálech zejména své.

Ale tak jednoduché to zase mít nebudete. Musíte prokázat dosti velkou inteligenci, abyste ze hry vůbec něco měli. Ona totiž nevypráví ucelený příběh, ale spíše takové momenty, správně česky highlighty, díly skládačky, které si do náznaku děje poskládáte sami asi tak, jako byste skládali puzzle, z něhož jste spoustu dílků poztráceli a přesto chcete vědět, jaký obrázek tam byl.

Dvě věci jsou na tomto představení pozoruhodné: Jednak výtvarné řešení obrazů, při kterých na jednoduchou, čistě bílou scénu napochodují herci a více – méně staticky odehrají výstup, přičemž jsou výtvarně rozestaveni do malebných obrazců. Dále mluva a gesta herců. Dikce jejich slov a důraz na některá slova kladený, která má stejně vypovídající význam jako slova sama a navíc má parodovat afektovaný, exaltovaný způsob mluvy ve vyšších kruzích šlechty a buržoazie. S gesty je to analogické. Musí to být parodie, protože s několika velmi bohatými lidmi a dokonce i šlechtici jsem měl tu čest a žádný z nich takto nemluvil ani negestikuloval, dokonce ani v náznaku ne.

Protože jsem knihu nečetl a ani číst nehodlám přes všechny zvrhlosti, které obsahuje (mnohem zábavnější je napsat si podobnou knihu sám, jak podotkl jeden moudrý muž), nemohu sloužit co se výstižnosti a typičnosti oněch úseků týká. Každý výběr z celku je zatížen chybou vybírajícího, kterému se vždy líbí něco zcela jiného než vám. A když budete vybírat sami, za pár let se budete divit, jak nevhodné výseky jste tehdy zvolili. Jenže jinak to nejde, sedm foliantů nenamačkáte do tří hodin a na nějakou plynulost a souvislosti musíte zapomenout. Velmi typická je milostná scéna v závěru hry, kdy Marcel své drahé střídavě lichotí a spílá, když nezúčastněná postava pronese slůvko „změna“. Ovšem pro poznání a pochopení textu je tento způsob možná lepší než vyprávět ucelený příběh, který z knihy vyselektujete.

Text tak měňavý a mnohoznačný, jak proměnlivá je společnost, skupin lidí v ní a lidé sami v dnešní, o překot chvátající době, ve které nikdo netuší, kdo je a kam a proč pílí. Anebo jinak – Götterdämmerung – kronika zániku jedné privilegované vrstvy a individuí, které na ní elegantně parazitovali.

Vratislav Mlčoch

Fakta o hře:

Marcel Proust: Hledání ztraceného času

„Miluji tento cihlově červený koncert.“ (Oscar Wilde)

Osoby a obsazení: