Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Kolik srdcí, tolik druhů lásky

MdB uvede novou dramatizaci Anny Kareniny

„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Výmluvný postřeh giganta ruského románu otevírá jednu z  nejslavnějších psychologických sond do ženské duše, jeden z  nejpůsobivějších obrazů ženství v  dějinách literatury. K  formování námětu pohnula Tolstého sebevražda Anny S. Pirogovové, družky sousedního statkáře Alexandra N. Bibikova, která se 4. ledna 1872 v  návalu žárlivosti vrhla pod kola vlaku na železniční stanici Jasenki (nedaleko Jasné Poljany). Podnícen touto událostí vytvořil Tolstoj v  průběhu dlouhých pěti let (1873–1877) román o skandálním poklesku „dobře provdané“ krásky, která je postavena před fatální, a přitom svobodnou volbu mezi dosavadním životem v  konvenčním, nicméně fungujícím manželství a „přirozeným“ právem na štěstí. Citové vzplanutí choti vysokého státního úředníka Karenina k  důstojníkovi Alexeji Vronskému je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nechce, ba nedovede být neupřímná: cizoložným poměrem ani jeho následky se netají, opouští manžela i  syna Sergeje, a dostává se tak do konfliktu nejen s  prostředím, v  němž vyrostla a žila, ale hlavně se sebou samotnou. Odhodlá se jít za hlasem srdce, a tento krok jí přivodí mravní a  fyzickou zkázu.

Milostný příběh ženy z  aristokratických kruhů se odvíjí na dobovém pozadí společenského života s  jeho pokryteckou morálkou. Smysl lásky a rodiny v  lidském životě demonstruje Tolstoj na třech příkladech – na vztazích Kareninových, Oblonských a  Levinových. Tři roviny románu se navzájem prolínají a vyúsťují do zlomových situací. Annu na osudové nádraží přivádí egoistická láska, která napřed způsobila rozklad její osobnosti (ztratila sama sebe, rodinu, syna i společenskou prestiž); ta smyslná vášeň doprovázená stupňující se chorobnou žárlivostí se vposled zvrhne v  nenávist, v  touhu ranit Vronského, navždy ho k  sobě připoutat i svou vlastní smrtí. Dolly Oblonská se s  nevěrou svého muže Stivy a s konvenčním vztahem v  manželství smíří kvůli dětem. Statkáři Konstantinu Levinovi se lásky dlouho nedostává, nakonec se však ožení s  mladičkou Kitty Ščerbackou, věnuje se hospodářství (de facto realizuje Tolstého ideu jednoty šlechty a lidu); uvědomuje si potřebu harmonie duševního a fyzického v  manželství, a proto žije šťastně. Těžce realizovaný, ale pravý svazek Levina a Kitty je také korunován vzájemným pochopením. Dramatickým jádrem díla ovšem zůstává tragický trojúhelník titulní hrdinky, jejího milence a jejího muže, zatímco manželé Oblonští a Levinovi představují „stínovou“ variantu.

Anna Karenina byla navíc ve své době ojedinělým pokusem o vylíčení totality bytí a  vědomí; sama tato snaha se stává nositelem smyslu o věčném naplňování a věčné nenaplněnosti života, jejž nelze spoutat schématy myšlení. Žádná adaptace samozřejmě nemůže ani zdaleka postihnout myšlenkovou bohatost, množství syžetových linií či kompoziční vynalézavost Tolstého předlohy; nová dramatizace, kterou inscenujeme, přinejmenším sleduje autorovu protiromantickou tendenci depoetizovat milostný cit, přesněji klást otázku: Spočívá skutečně v  lásce, tj. v  lásce neplatonické, tělesné či (chcete-li) smyslné nejvyšší štěstí a blaho člověka, a jaké jsou jeho závazky vůči sobě i druhým?

Dramatitace: Jiří Záviš. Režie: Petr Gazdík. Scéna: Emil Konečný. Kostýmy: Eliška Lupačová Ondráčková. V  hlavních rolích: Ivana Vaňková (Anna Karenina), Jan Mazák (Karenin), Jiří Mach (Vronskij), Milan Němec (Levin), Markéta Sedláčková (Dolly), Michal Isteník (Stiva), Petra Šimberová (Kitty).

-jz-