Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ
NOVINKA

Nikoliv Hoffmann, leč

Případ znásilnění na nudistické pláži

I když i zde vystupuje nevypočitatelná a běžným úzům se vymykající žena, jde spíše o úsměvné ohlédnutí za uplynulým létem a o další povídku z právě vyšlé knížky „Případy pro harleyku.“

* - * - *

(Samomluva Vyhládlé Pipky, hlavní hrdinky případu.)

_ Bože, jak je to dlouho, co jsem neměla chlapa? Měsíce nebo už roky? Raději to nebudu počítat a už vůbec ne vzpomínat, to mne na chlapy akorát tak přejde chuť. Mívám to ale pech! Ale přesto, měla bych si od někoho už nechat pořádně vymést všechny ty pavučiny, co tam dole mám. Tak já kráva aspoň chodím na nudinu, abych se koukla a pak se mi něco pěkného v noci zdálo. Bože, já jsem ale dopadla. To je holt tak, když ženská v letech najednou začne být náročná a přestanou jí stačit ti chlapi, které kolem sebe má. Bodejť by stačili, sobci, lenoši, blbci a neschopní šmejralové. Jenže lepšího neseženu, buďto vůbec žádní takoví nejsou nebo jsou už zadaní a ty jejich si je hlídají jako oko v hlavě.

_ Včera jsme to s holkama zase přepískly a já se dostala domů hodně po půlnoci. Ale stejně to stálo za to, pořádně si pokecat a trochu se ovínit. Prej trochu! Hodně trochu to bylo! Ale co, jednou za čas menší opička neškodí, ale léčí. Jenže s takovou tady za chvíli usnu a to by mohlo dopadnout špatně. Se spálenýma prsama a zadkem se blbě funguje a bolí to. Radši si lehnu tady bokem do stínu, mám odsud pěkný výhled a nespálím se. A možná se mi bude zdát krásný sen…

* - * - *

(Rozhovor poručíka Veroniky Hubačové s kapitánem JUDr. Jaromírem Kohoutkem.)

„Jarku, nemáme tady nic, jenom ten případ znásilnění na nudině, co přišel včera odpoledne.“

„Na nudině? Copak to jde?“

„Ale Jarku, proč by nešlo? Tam je to jednodušší než kdekoliv jinde, přece!“

„Jasně, po technické stránce to chápu, ale tam přece bývají mraky lidí a mezi nimi?“

„Asi se ona někam zašila a nebyla tam sama, co já vím. Jenže všechno je jasné, pachatele tam rovnou dopadli ti naháči a ona je také jasná, tak co kdybys to dal tomu svému novému asistentovi, aby se trochu otrkal?“

„Dobrý nápad, Ronko, je to mladý kluk a to téma ho bude bavit. A my si dáme volno, ne? Chceš být doma s dětmi nebo si je mám vzít já?“

„Raději si je vezmu já, mám dojem, že jsem je poslední dobou trochu zanedbávala, a ty dohlédni na toho mladého a nauč ho trochu řemeslo, protokoly, výpovědi a tak. Ať je trochu samostatnější.“

„Výborně, Ronko, perfektní řešení. A abys na ta děcka nebyla dlouho sama, budu chodit z práce dřív, hned, jak jen to půjde, ano?“

„Super, ty můj Goleme, na tebe je přece jen spolehnutí.“

* - * - *

(Kapitán JUDr. Jaromír Kohoutek po návratu domů.)

„Tatííí, tatííí, pojď si s námi hrát!“

„Na, cti poáku!“

„Dobře, budeme si hrát a číst pohádku, ale napřed mne nechte přivítat se s maminkou.“

„Jarku, prosím tě, volala mi ta paní ohledně toho znásilnění, co vyšetřujete…“

„Tatí, co je to znásilnění?“

„No, to je, když někdo násilím chce, aby ho ten druhý miloval, dával mu pusinky, tulil se k němu a tak, víš? Když je to dobrovolně, tak se nic neděje, je to jejich věc, ale když je to násilím, pak musí zasáhnout policie.“

„Aby s ním dělal to, co děláte vy, když si myslíte, že spíme?“

„Co deláte, dyš spíme?“

„Ty špiónko Šuškinko, ty zvědavče, ty opice jedna!“

„Hihihi…“

„Tati, co je to Šuškin?“

„To je špión, taková hra, já vás ji naučím, ale napřed nechejte domluvit maminku, ano?“

„Co s nimi budeme dělat? Všude nám vlezou a šmírují nás i v noci, potvory jedny!“

„Co bychom s nimi dělali, nic. Jsou po nás, jsou to policajti, vyšetřovatelé. Když je potrestáš, budou ještě horší. Tak je nech, však se nezkazí, všechna děcka jsou zvědavá.“

„Ach jo, abychom si dávali ještě větší pozor! No, volala mi ta paní, že jste ji předvolali na zítra na výslech, a ona by raději vypovídala přede mnou, že se stydí a tak a že je to taková citlivá věc. Co jí mám říct?“

„Ty ji znáš?“

„Ne, ale ona o mně ví přes jednu paní a chtěla by raději mluvit se ženou.“

„No vždyť dobře, já to s Mladým dohodnu a vy dvě se domluvte třeba na pozítří. Ono je to jedno, už máme stejně všechno prakticky hotové. Mimochodem, Mladý si vede docela dobře, je to šikovný a chytrý kluk. Ale pak to raději sepiš ty, ano?“

„Dobrá, Jarku, udělám to tak. Já jí hned zavolám.“

„Tak co děcka? Budeme číst pohádku nebo si hrát na Šuškina?“

„Na Šuškinááááááááááá!“

„Bože, Jarku, ještě že tě mám, co bych si bez tebe počala s těmi našimi uličníky! A ještě že jsi sám takový bordelář, že ten bordel po děckách nevnímáš a neřešíš.“

* - * - *

(Výpověď Samce Nadržence, pachatele znásilnění, před podporučíkem Tomášem Mladým, asistentem kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

„Byl jsem na nudině jako obyčejně, ležel jsem na ručníku, koupal se a koukal po ženských. Co tam má člověk jiného dělat, ne? Pak jsem si všiml jí, ležela bokem ve stínu keřů na okraji pláže a asi spala. Ze spánku se usmívala a protahovala se a bylo vidět, že myslí na sex. Nebo že se jí o sexu zdá, rozumíte, co myslím, že? Tak jsem se zvedl a šel jsem k ní, že se s ní seznámím hned jak se probudí. Víte, já moc krásy zrovna nepobral a ženské na mne kašlou, tak jsem chtěl zkusit štěstí takhle.“

„Ale jak jsem si lehl vedle ní, tak ona nějak vycítila, že má vedle sebe muže nebo co a přímo se mi nabídla. Natočila se zadečkem ke mně a vystrčila ji na mne. No, já jsem neměl už hodně dlouho ženskou a když to vypadalo takhle slibně, tak jsem hned šel na věc. Myslel jsem, že jenom dělá, že spí a že to doopravdy chce. Chvíli jsme to dělali a já byl zpočátku hodně něžný a pomalý, ale časem jsem se přestal tolik ovládat a začal jsem fest přirážet. Pořád jsem se domníval, že spánek jenom předstírá, protože se vůbec nebránila, naopak mi vycházela vstříc, vzdychala, kroutila se abych se do ní lépe a snadněji dostal a tak.“

„Ale pak se najednou probudila, to já už byl skoro hotový, narovnala se, vykřikla, pak vyskočila a začala řvát znásilnění, pomoc, on mne znásilnil! A hned u nás byl takový vysoký chlap, svalovec, a ještě další dva nebo tři, chytli mne, schovali mi věci a zavolali policii. Já jsem ji opravdu nechtěl znásilnit, celou dobu jsem myslel, že s milováním souhlasí, že jenom dělá, že spí, a že se jí to líbí.“

„Pane podporučíku, věřte mi, já nejsem žádný násilník, já ženy respektuji a dokáži se ovládat, ale tohle bylo něco jiného, tohle byl omyl!“

„Omyl říkáte? Omyl, když jste byl v ní a celou soulož prakticky vykonal?“

„Omyl, jasně omyl a oboustranný, vždyť by nic nebylo a ani nemohlo být, kdyby se mi sama nenabídla.“

„Jenže ona spala a vy jste využil situace a znásilnil ji. Znásilnění je i takováto situace, když ten druhý spí nebo je omámený, víte?“

„Jenže já jsem opravdu myslel, že ona s tím souhlasí, vždyť celou dobu se chovala naprosto jednoznačně, ve všem mi vycházela vstříc.“

„Jenže jak se vzbudila, hned začala křičet a hned vyskočila a zavolal pomoc. To není zrovna vycházení vstříc, co říkáte?“

„Nojo, no, ale jak jsem to mohl tušit…!

* - * - *

(Výpověď Chlapiska Svalovce, který zasahoval při znásilnění, před podporučíkem Tomášem Mladým.)

„Víte, pane podporučíku, nudistická pláž je vlastně trpěný kousek pláže, kde se lidé mohou koupat bez plavek. Všichni o ní ví, ale všichni dělají, že o ní nevědí, aby ji nemuseli řešit, protože je to tuze citlivá otázka a mnoho lidí by při veřejném projednávání s ní nesouhlasilo z důvodů náboženského přesvědčení a tak. A my to chápeme a snažíme se, aby na ní byl pořádek a nedocházelo k žádným incidentům, jako třeba právě k znásilněním. Proto tam pořád hlídáme, co se děje, a když něco, okamžitě zasáhneme a přivoláme policii.“

„Tak tomu bylo i tentokrát. Ti dva leželi bokem a měli se k sobě a vypadalo to, že je to jejich soukromá věc. Vím, měli jsme zasáhnout už dříve, ale leželi bokem, moc na ně vidět z pláže ani odnikud jinud nebylo, tak jsme je nechali, protože to vypadalo, že oba s tím souhlasí a že za chvilku bude po všem. Proč dělat rozruch, když se vlastně jakoby nic neděje, že?“

„Jenže najednou ta paní vyskočila a začala volat o pomoc a že byla znásilněná. Tak jsme hned vystartovali, chlapa chytili, zabavili mu věci, aby nemohl utéct, a zavolali policii. Ti přijeli coby dup, oba si od nás převzali a tím byla celá věc pro nás vyřízená. No a já se sám přihlásil, abych vypověděl, co se stalo a jak k tomu došlo.“

„Stačí vám tato má výpověď, pane podporučíku?“

* - * - *

(Výpověď Vyhládlé Pipky, poškozené v případu, před poručíkem Veronikou Hubačovou.)

„Víte, paní poručice…“

„Víte co, říkejte mi Veroniko a tykejte mi, půjde nám to lépe.“

„Tak dobře, Veroniko, já toho rána šla na nudinu prakticky z baru, kde jsme s děvčaty tak trochu oslavovaly a já byla hodně ospalá a ještě dost ovíněná. A protože jsem měla strach, že na slunci usnu a spálím se, lehla jsem si sama a dobrovolně bokem do stínu. Koukala jsem se po pár hezkých chlapcích, kteří tam leželi, a snažila se ignorovat ty postarší pupkáče, co se tam producírují a očumují ženské. No a za chvíli jsem skutečně usnula a ta únava a víno způsobily, že se mi zdály krásné, erotické sny. No vlastně hodně erotické, prakticky porno.“

„Však také proto jsem tam šla, protože upřímně, už hodně dlouho jsem neměla chlapa. No a jak jsem spala a pospávala, tak v tom polospánku se mi zdálo, že si ke mně lehl mladý, krásný muž a že má o mne eminentní zájem, chápete, co myslím, že. No a já jsem k němu nezůstala netečná a prakticky jsem se mu nabídla a on té příležitosti hned využil. Bylo to moc pěkné, něžné, pozorné a já jsem si to užívala a zřejmě jsem to i polohlasně dávala najevo, protože on se rozdivočel a začal prudce přirážet. To už tak hezké nebylo a najednou, v jedné právě takové divoké chvíli, jsem se probudila a viděla jsem a cítila, že mám opravdu v sobě muže, že mne drtí v objetí a zřejmě už brzy bude hotový.“

„Strašně jsem se lekla, protože realita byla úplně něco jiného než můj sen, vykřikla jsem, vymanila jsem se z jeho objetí, vyskočila na nohy a začala křičet pomoc, znásilnění a tak. A hned tam byl takový vysoký, svalnatý muž a ještě dva, tři další, chlapa chytli, sebrali mu oblečení a zavolali policii. Já ještě pořád byla v šoku, plakala jsem a třásla se a pořádně jsem nevnímala okolí. Policie tam byla za chviličku, chlapa si převzali a naložili do auta, zběžně mne vyslechli a také ty tři, čtyři, co zasahovali, a odjeli. No a na druhý den mi přišlo předvolání k výslechu.“

„Mezitím jsem se vzpamatovala a dala jsem si celou událost dohromady. Víte, nemohu se ubránit pocitu, že to byla především má vina, to místo, kde jsem ležela, to víno a ty erotické sny a hlavně ta má přímá fyzická výzva ke styku, takže chudák chlap, co ležel vedle mne a jinak mi nic nedělal, nakonec neodolal a začal se mnou souložit. No a já jsem mu vycházela vstříc a protože se mi to líbilo, tak jsem ho vlastně povzbuzovala, i když v polospánku, a když jsem pak najednou úplně procitla, v šoku jsem neovládla své emoce a začala křičet. A potom už to jelo samospádem.“

„Když jsem si to takhle sesumírovala, uvědomila jsem si, že jednak budu označena za spoluvinici, chlap bude buďto zproštěn viny nebo sice odsouzen, ale jen tak napůl, a hlavně mi ho přišlo líto, že by měl jít sedět za to, že se mi snažil vyhovět, protože nic jiného to de facto nebylo. A tak bych vás chtěla poprosit, abyste celou situaci zvážila a nějak ten případ smetla se stolu, protože je to celé blbina, po které jsem podvědomě toužila a vyprovokovala ji.“

„No to je od tebe moc hezké, tykáme si, že, že jsi tak sebekritická a že bereš velkou část viny na sebe, protože podle výpovědí, co zatím máme, to opravdu vypadá na vyprovokovaný styk a ten by soud posoudil asi jinak než znásilnění. Ale to předbíhám a jenom odhaduji. Rozhodně je mnohem lépe vzít obvinění zpět než se celá ta mašinerie rozběhne a všechny semele. Takže já to takhle sepíši a ty to podepíšeš, chlapa pustíme a žádný soud nebude, ano?“

„Ano, určitě ano. Tak to bude nejlepší. A moc děkuji, že ses mne ujala, já bych se tohle před chlapy styděla říct, však víš, jak těžce se takové věci ženské povídají. A ještě jednu věc, než toho chlapa pustíte, mohla bych si s ním tady někde v klidu popovídat?“

„Tady u nás na takové věci nejsme zařízení a ten váš rozhovor by musel probíhat pod policejním dohledem. To by asi nebylo to pravé, oč máš zájem. Takže bych navrhla, že chlapíkovi se za tebe omluvím a dám mu na tebe spojení a vy se potom někde sejdete a popovídáte si mezi čtyřma očima, ano? Ale ještě jednu věc, čistě mezi námi. Ten chlap vůbec není žádný ideál ženských snů, krásu nepobral vůbec žádnou a je také asi dost jednoduchý, víš co myslím. Mám mu přesto dát na tebe kontakt?“

„Ano, prosím, já bych se mu ráda osobně omluvila, víš přece, jsme malé město a nechci dělat zbytečně zlou krev, nikdy nevíš, kdy na koho narazíš a koho budeš potřebovat.“

„Ano, to chápu, počkej, prosím tě, tak půlhodinku, já to sepíši a ty to pak podepíšeš, ano? Nebo spěcháš a raději bys přišla zítra?“

„Ne, já počkám tady.“

* - * - *

(Setkání po pár týdnech na náměstí.)

„Veroniko, Veroniko, počkej chvilku!“

„Jé, ahoj, to jsme se dlouho neviděly!“

„No právě, chtěla bych si s tebou chvilku popovídat. Páni, ty ale máš té drobotiny!“

„A to nejsou všichni, ten nejstarší, Zdeněček, je ještě ve škole.“

„My jdeme na zmrzlinu!“

„Na zmzlinu deme!“

„Na zmrzlinu? No super! Tak půjdeme spolu, já vás zvu, vy děcka si dáte zmrzlinu a my s mámou kávičku, ano?“

„A dva kopečky smíme?“

„Jasně, každý dva kopečky.“

„Hurá! Jdemeee!“

„Ty mi je ještě zkazíš, ale pro jednou… Tak povídej, co je nového?“

„Představ si, ten chlapík z nudiny se mi ozval, šli jsme spolu na večeři a ukázalo se, že je to fajn chlap a tak jsme to dali dohromady a žijeme spolu. Sice není vůbec pěkný a rozumu taky moc nepobral, ale má dobré srdce a je něžný. Co můžu ve svých letech chtít víc? Zatím nám to docela klape.“

„Tak to ráda slyším. Víš co, já si toho nejmenšího vezmu na klín a nakrmím ho, jinak ta zmrzlina bude všude, jen ne v puse. Pojď, ham!“

„Mňam, mňam…“

„Stejně obdivuji tvoji odvahu. Čtyři, vlastně pět dětí, jak to všechno zvládáš?“

„No, horko, těžko. Naštěstí Jarek je úplně neskutečný táta, v těch děckách se přímo vidí a jen co přijde domů, vezme si je všechny na starost a já mám klid. Sice je barák po chvilce vzhůru nohama a všude děsný binec, ale on má na to systém a než jdeme spát, je všechno uklizeno, děcka umytá a v postýlkách a my máme klid.“

„A stíháš pracovat jako policistka?“

„Jasně, Jarek mne podporuje a ani náčelník nic nenamítá. Když mám nějaký případ jako byl ten tvůj, tak já jsem v práci a Jarek s dětmi doma. Sice je večer barák obrácený naruby a věci rozházené po ulici, ale oni to zase uklidí. Mají na to grif. A hele, my o vlku…“

„Dobrý den, rád vás vidím.“

„Dobrý den, právě tady Veronice vykládám, co je nového a ona vás chválí, jaký jste neskutečný táta.“

„Tatííí, my máme zmzlinuuu!“

„No já vidím. Ukaž, Ronko, já si ho vezmu a nakrmím ho, ať si můžete v klidu popovídat. Jednu kávu, prosím! A ty ham…“

„No, my jsme už prakticky s povídáním hotové.“

„Ale ne, ještě povídej, jaké máte spolu plány do budoucna…“

„Chtěli bychom spolu žít, ale ještě je moc brzo, abychom to řešili nějak definitivně, sestěhovali se k sobě, jeho byt prodali a koupili si dohromady auto. Takhle nějak bych to do budoucna chtěla. Když já jsem šťastná, že ho mám, a když uvážíš, jak jsme se seznámili, že jsme spolu něco měli dřív, než jsme se představili, dokonce dřív, než jsme si cokoliv řekli… No pověz, není to praštěné?“

„Praštěné? Ale prosím tě, vůbec ne. Když uvážíš, jak všelijak se lidé seznamují, tak je to celkem v pohodě. Sice trochu hrr, ale v pohodě.“

„Blbá škola!“

„Ale Zdeněčku, nehaž tou kabelou a napřed pěkně pozdrav paní. To je náš nejstarší, Zdeněček.“

„Dobrý den.“

„Co se stalo? Máš ve škole nějaký průšvih?“

„Ale ne, tati. Jenom zase spoustu úkolů, hlavně psaní písmenek.“

„No jo, to je normálka, prvňáci to tak mívají. Aby se ruce naučily pěkně psát, tak musí trénovat. Jako ve sportu. Zrovna jako ve fotbale trénuješ trestňáky. Objednej si zmrzlinu a hned jak přijdeme domů, tak na ty úkoly vlítneme a budou hotovy raz dva. Nebo je chceš dělat raději s mámou?“

„Ne, uděláme je spolu. A pomůžeš mi potom s tím tankem? Nevím, jak na něj mám namontovat věž, aby jí šlo otáčet.“

„Zdeněček je náš malý kutil a staví si modely letadel, aut a tanků, víš?“

„A je velký šikulka, já mu jen sem tam poradím. Tak se po úkolech dáme do modelařiny, máma zatím udělá večeři a ti ostatní zbourají dům, ano?“

„Koukám, že to máte krásně naplánováné a všechno pod palcem. Gratuluji!“

„Ale prosím vás, to byla jenom legrace, děcka jsou hodná a dům zůstane stát. Samozřejmě.“

„Veroniko, já budu muset utíkat, chci se ještě stavit v drogerii, aby ten můj nevěděl, ať nebrblá, kolik utrácím za kosmetiku. Když já se mu chci líbit a to je holt drahý špás.“

„No to mi povídej, já to mívám také tak. Tak ahoj!“

„Na shledanou!“

„Ahoj a děkujeme za zmrzlinu!“

„Ahoj za zmzlinu!“

„Ahojte všichni a děcka, nezlobte rodiče!“

„Nééé, vždyť my vůbec nezlobímeee!“

* - * - *

Vratislav Mlčoch