Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Babočka str. 1
CELO-
STRÁNKOVÉ
ČTENÍ

Recenze ze TŘÍ divadelních představení

To najlepšie, čo ostalo zo starého Československa

Pre tých, ktorí netušia, čo to trepem za sprostosti, už aj preložím:

To nejlepší, co zůstalo ze starého Československa

Pánové Lasica a Polívka (pořadí určila abeceda) a jejich inteligentní humor v náznacích a nevyřčených souvislostech, doplněný trochou klauniády, o kterou by bylo škoda přijít. To vše ve hře „Mínus dva“, která sice se starým Československem nemá nic společného, ale dává dostatek prostoru pro oba mistry slova a jevištní akce. Tu hru určitě znáte, je o dvou pacientech, kterým zbývá týden, respektive dva týdny života, a proto utečou z nemocnice, aby si tu chvilku ještě užili. Není důležité, tvrdí, kam člověk utíká, ale odkud. To je třeba mít stále na paměti zejména proto, aby se prchající člověk nevrátil obloukem zpět, jak se oběma postavám a i autorovi těchto řádků v životě párkrát stalo.

Je libo pár ukázek?

„Mám pro vás poslední výsledky lékařských testů,“ praví doktor.

„To je to se mnou tak zlé?“ strachuje se pacient.

Nebo:

„Posledních deset let jsem nekouřil a stejně mi zbývá jen týden života,“ žehrá první.

„Já nekouřil nikdy a mám jen o týden víc,“ frfle druhý.

Dva protagonisté jsou doplněni o dva nahrávače, muže a ženu, kteří se střídají v různých rolích.

„Ten člověk je mi povědomý,“ diví se P.

„Ale to je úplně jiná postava,“ upřesňuje L.

„Ano, ale stejný herec,“ přebíjí P.

Potlesk na otevřené scéně si vysloužil tento úryvek:

„Může se člověk, který celý život prodává televizory, ještě večer dívat na televizi?“ diví se L.

„Dobrá otázka,“ odpovídá P. „Bratranec gynekolog mi ji často klade též.“

Samozřejmě dojde také na česko – slovenskou problematiku:

„Celá Evropa říká november, ale vy listopad,“ pozastavuje se L. „A pak se divíte!“

(Že by další důvod pro czexit? Poznámka recenzenta.)

„Jsme dva známí policisté, Pomáhat a Chránit,“ představuje oba L.

„Když policisté při vyšetřování vrážejí člověku špendlík po nehty, co je důležité?“ ptá se za chvíli L.

„Být na správné straně špendlíku,“ domnívá se P.

Těch fórků je tam samozřejmě mnohem víc, ale má stará hlava je všechny nepobrala. Stejně si ale myslím, že vyřčené vyznívají mnohem lépe než napsané, protože tón hlasu ani gesto několika slovy nevystihnu, a že každá repríza je trochu jiná, tak se zajděte podívat, abyste neprohloupili, protože nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli, jak praví klasik.

A pány navíc jako bonus zajisté potěší svůdně naplněný odvážný živůtek červených šatů.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Samuel Benchetrit Mínus dva

Účinkují: Milan Lasica, Bolek Polívka, Jitka Čvančarová, Martin Hofmann, Lucia Siposová

Režie: Juraj Nvota

Hořká komedie o poslední cestě dvou starců, kteří na útěku z nemocnice dojdou skrze osudy jiných k naplnění osudů vlastních. Lidský rozměr zdobený i shazovaný břitkým melancholickým humorem je to, co vám pohladí duši, polechtá bránici a nač se můžete těšit v této novince, kterou Divadlo Kalich připravilo v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky a bratislavským Studiem L+S.


Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Vůbec ničeho se nebojte. Ta pravidla jsou pro srandu králíkům, i když je přednášejí hned tři ženské hlasy. Vím moc dobře z vlastní zkušenosti, že jeden ženský hlas lze za jistých okolností zaměnit za lahodný vánek, ale TŘI ženské hlasy už lze ztotožnit jen s útokem těžké kavalérie, což je ovšem při přednášení pravidel slušného chování nepostradatelné. Však to také tak doma mám. „Ano lásko, jistě, miláčku, jak si přeješ,má milovaná,“ šveholím, ale když jsem mimo dohled, udělám si to po svém a pak si může zuřit jak chce.

Ty tři ženské hlasy jsou navíc oděné tak, že mi připomínají maminku v době, kdy jsem byl kluk, a netroufal si ani ceknout. Klobouk „kolem Brna neprší“, rukavice, plášť, pouzdrové šaty pod kolena z exkluzivní látky, no, maminka byla elegantní a atraktivní dáma, oplývající nečekanými schopnostmi. Zkrotit tři chlapy, našeho tátu, mne a bráchu, to si vyžadovalo náturu a schopnosti zkušeného jezdce rodea. Ty vlastnosti a schopnosti měla v míře nemalé, ale stejně se jí to nepovedlo na sto procent. A my jsme, na rozdíl od vás, nikdy nebyli žádní supermani.

Těm třem ženským hlasům sekunduje jeden mužský. Zřídka jim odporuje, málokdy si vede svou a převážně s nimi souzní. Přesně jako u mne doma. Také souzním, zejména tehdy, když se ONA dívá. Pak je tam ještě jeden, klaun, co zesměšňuje i to, co samo o sobě k smíchu není. Je perfektní, kéž bych si troufal být také takovým. Ale pak by tento text nejspíše psal zombie.

To všechno jsou drobnosti pro zasmání. Když na vás někdo začne chrlit pravidla, vymakaná do detailů nejen nepravděpodobných, ale i nevhodných, nemůže reálně očekávat, že se jimi začnete řídit. Pravidla, která lze sepsat, ale kterými se nelze řídit. To byste nesměli mít v hlavě nic jiného než ta pravidla nebo mít stále v ruce manuál slušného chování a listovat. Daleko spíše se jim začnete smát zrovna jako publikum na premiéře. Celé je to absurdní. Co máte dělat, když se narodíte, jakého kmotra si vybrat, jakou snoubenku zvolit, jak si ji vzít za ženu, jak s ní mít děti, jak s ní žít a jak umřít, jak se chovat jako vdova, kdy si pořídit nového partnera a další děti – proč já vlastně ještě neumřel? Proč tady ještě straším? Vždyť už by si mohla dávno užívat s někým jiným a já bych měl konečně klid, tak co se divím, že je naštvaná, když furt ještě zacláním, že!

Já vím, hudba. Je to opera a navíc soudobá opera. Brácha tomu říká strašný vrzání. Já si fandím, že té hudbě rozumím. Ale tady se ta hudba dá nejen přežít, ale i poslouchat, což u soudobé hudby nebývá pravidlem. (Omlouvám se za svou eminentní nevychovanost, to ta pravidla, smajlík.) Moji přátelé, velmi inteligentní a vysoce postavení lidé, ke kterým si chodím pro korekci svých názorů, ji označili za sice brutální, ale výstižnou. Vystihli ji lépe než já, protože já si poznamenal impresivně a citlivě vystihující děj. Opravdu, když se do ní zaposloucháte, dodává textu emotivní náboj, který tuze potřebuje. A ta brutalita? Troje bicí obsazení a nenadálá fortissima, toť vše. Ale rozvedu to.

Tři hlasy, nerozlišené ani coby jako postavy, ani coby jako nositelky děje, ale také ne unisono. Jejich hlasy, dva soprány a jeden mezzosporán, se kontrapunkticky proplétají, do toho mužský bas a orchestr, též v Bachovském kontrapunktu, to skutečně je k poslouchání a vychutnání si. Navíc ona brutalita je dávkována uměřeně, dokonce i ty posílené bicí dokáží znít něžně, melodicky, lahodně. Tiše cinkající zvonečky, znáte lahodnější zvuk? Nejsem odborník, abych na vás vychrlil spoustu učených větiček, však vy také ne, to byste nečetli tento text, proto postačí říci jedno. Nečekejte Verdiho ani Pucciniho, poslouchejte s dobrou vůlí a bez předsudků a užijete si. Užijete si dokonce i tu brutalitu bicích, protože i ona je vynalézavě prokomponovaná a pokaždé jiná. Dva roky perné práce na opeře musí být znát.

Symfonický orchestr se 24 hudebníky spolehlivě zaplní akusticky dobře vyřešený sál Reduty a pěvci mají mikroporty, takže vám neunikne ani notička z jejich náročných partů, i když se volně pohybují po jevišti a nezpívají dueta přes publikum Skladatel Michal Nejtek napsal skutečně výbornou hudbu na neméně kvalitní libreto Jiřího Adámka, který coby režisér je ještě vylepšil spoustou drobných fórků, které se popisovat nedají. A těch pět na jevišti? SUPEEER!

O kostýmech jsem se už zmínil, jsou parádní a ty činohercovy jinotajně komické, ale co mne dostalo, byla scéna. Zdánlivě velmi skromně zařízený pokoj, ale co všechno ukrývaly závěsy! Podobně jako kostýmy, vše se tváří podle pravidel, ale najednou zíráte na tu absurditu. Scéna i kostýmy hrají spolu.

Kazatelské zaujetí a mravokárná zaťatost pravidel, které mají pro všechny eventuality správná řešení – no není to k smíchu? Být ready pro vše, co se může stát? To mne podrž! To se dá? Ale jsou tam pravdy, které bohužel nikdo nedodržuje, i když by si tak usnadnil a zpříjemnil život. Tak například žena nemá na sebe po svatbě přestat dbát, ale mladistvý půvab nahradit šarmem a elegancí, nemá se zahazovat s cizími muži a naopak muž by měl být i po svatbě přátelský, milý, pozorný a spolehlivý a cizí ženy odbývat lhostejností a nevšímavostí. Já to také nezvládám, i když bych opravdu měl. Celý svatební obřad je mimochodem přímo fontána absurdit – nevěsta vedle popelnice, zparodované svatební obyčeje, zparodované veselí svatebčanů. A po svatbě? Mužský prvek vytuhne u telky, zatímco ženské trio dál pěje pravidla. Někoho mi to připomíná.

Ale nemusíte být sebekritičtí, abyste si operu užili. Určitě znáte ve svém okolí dost lidí, kteří Pravidla nedodržují. Vždyť lidský život je tak košatý, mnohotvárný a mnohovrstevnatý, že jej do žádných, i těch sebevíc vymakaných pravidel nikdo nevměstná. Zákonodárci a kazatelé nejrůznějších věčně svatých pravd se o to marně pokoušejí, co lidský rod žije pospolitě, a stále marně.

Doporučení, slůvko pravidla bych sám pro sebe nahradil výrazem doporučení. Pak bych na ně já osobně dbal mnohem pečlivěji. Já osobně.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:


Dotkni se vesmíru a pokračuj

René Levínský napsal svižnou veselohru plnou vtipných replik odehrávající se ve vědeckém prostředí, o čemž vás přesvědčí už seznam hrajících osob, kde je víc titulů než jmen. A samozřejmě postavy odpovídají svému prostředí, což znamená, že jednají podle počtu titulů u svých jmen. Řekněme poněkud podivínsky. „Mně ti lidi přišli hodně praštění,“ hodnotila je vnučka a bodejť by ne, když ti vědátoři upřednostňovali výzkum před sexem. Chytré, pěkné, dospívající dívce to skutečně musí připadat nepřirozené. Tak jsme si chvíli povídali a shodli jsme se, že ve hrách, napsaných muži, vycházejí ženské postavy jaksi ploché, zatímco v těch napsaných ženami jsou zase mužské postavy vesměs padouši. „Však taky chlapi jsou padouši,“ rozhorlila se ta má malá, „no, úplně všichni ne,“ ubrala, když postřehla, jak jsem se zatvářil. Tak jsem jí vysvětlil, že pokud se jedná o padouchy a padoušství, jsem já ten úplně nejvíc a bezkonkurenčně nejpadouštější padouch ze všech padouchů. Co jí také mám o sobě říct, když osobně zná všechny mé bejvalky?

Navíc, jisté momenty hry nekonvenovaly s její čerstvě nabytou ženskou sebeúctou. Nedivte se, nachází se v tom po ženské stránce nejkrásnějším věku, kdy nabídka mnohonásobně převyšuje poptávku. Ještě netuší, že existují muži, do kterých je nutno investovat notnou dávku ženské sebeúcty a doufat, že se tato riziková, ba přímo hazardní investice v budoucnu vyplatí a že si svou ženskou sebeúctu vybere zpátky i s úroky. Proč hazardní investici? Copak se dá na nějakého mužského spolehnout? A pokud dá, lze se spoléhat, že mu ty úroky časem nepřijdou příliš vysoké a že svůj úvěr, který by měl poctivě a věrně splácet, nepřenese do nějaké jiné banky? Do jiné banky, kterou může mít rád? Takových bank, do kterých muž může svůj úvěr s relativně nízkými ztrátami přenést a kterou může mít rád, běhá všude okolo spousta. Taková spousta, že nabídka převyšuje poptávku dokonce několikanásobně. Ale na druhou stranu, bez hazardních investic nelze prožít plnohodnotný život a muži se rovněž musejí pouštět do hazardních investic. Možná ještě hazardnějších. Copak lze dopředu odhadnout, do jakých absurdních výšin se vyšplhají úroky za proinvestovanou ženskou sebeúctu? A ztráty, spojené s přenesením úvěru do jiné banky, mohou být za jistých okolností astronomické, neakceptovatelné.

Ale nemusíte se bát, že nebudete rozumět ději. Přes všechna učeně znějící slovíčka je prostinký jako dívčí srdéčko, a bodejť by ne. Veškerá věda je prostá a jednoduchá, to jen vědátoři ji komplikují, aby vyrazili víc peněz na granty, a taky, aby vypadali důležití. Věřte mi, něco o vědě vím, jistou dobu jsem působil ve výzkumáku a na vysoké škole a dokonce tam i chvilku přednášel, ale opravdu jen chvilku, než se přišlo na to, že nemám rudé krovky. Vzhledem k tomu, že rudoši už stejně mleli z posledního a že jsem věděl o zábavnější pozici, jsem to neřešil a tu zábavnější pozici jsem si v příštích dvaceti letech dosyta užil. Takže jsem si postavy hry a jejich souboje o granty a laboratoře a nakonec i o ženy, všechny vedené v glazé rukavičkách, s nadhledem vychutnal víc než ta má malá. Autor hry je ostatně vědecký pracovník a dobře zná své pappenheimské.

Na nápaditě řešené scéně, jejíž proměny vás zaujmou neméně jako děj, se to uzlí a rozplétá, a bodejť by ne, když jednu z postav hraje tak atraktivní žena jako Alena Antalová. Ale protože chlapi jsou vskutku padouši, má zdatnou konkurentku, a protože atraktivní ženy jsou náročné, i milence. No, to už by stačilo co se lidských vztahů týká, víc nevykecám. Pak se to mele i na vědecké úrovni, manipulace geny je atraktivní obor, navíc velmi kontroverzní, takže kolem vědy je veseleji než kolem sexu. Už víte, proč to té mé malé přišlo podivné? Ale vy už jste dospělí a poznali jste, že postelové vášně mají na rozdíl od těch vědeckých tendenci vyhasínat, tak si užijete i genovou manipulaci, autor ji napsal vtipně a srozumitelně. Bodejť by ne, když se do ní montuje i novinářka a jistě si vzpomínáte, co o novinářích řekli naši čelní představitelé? Pan režisér, maminka a pan prezident mají vždycky pravdu. A pokud ji nemají, slušní lidé předstírají, že s nimi souhlasí.

Děj hry je navíc přenesen do brněnských reálií, takže máte o důvod k chechtotu navíc. Není špatné zasmát se vědátorům, genetice, Brnu, lidem, dnešnímu praštěnému světu. Smích je to nejlepší ze všech možných řešení.

Jo, abych nezapomněl, ten titul. Jde o doslovně přeložený pokyn ze starších počítačových her „PRESS SPACE TO CONTINUE“.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

René Levínský Dotkni se vesmíru a pokračuj

Režie: Hana Burešová. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna Tomáš Rusín. Kostýmy: Zuzana Štefůnková-Rusínová. Hudba: Petr Hromádka. Hrají: Petr Štěpán, Alena Antalová, Světlana Janotová, Igor Ondříček, Viktor Skála, Ivana Vaňková, Miloslav Čížek, Rastislav Gajdoš, Aleš Slanina a Jan Mazák.

Premiéra 16. a 17. září 2017 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.