Fofrklacek

aneb Kurz tantrického sexu

Text © Vratislav Mlčoch

apřed vyložím: fofrklacek je hovorové označení pro francouzskou hůl, pomocí které se obtížně pohybliví pohybují o poznání rychleji, nebo, jako v případě autora textu, se vůbec dokáží pohybovat. Pak je to také pejorativní novotvar, který později vysvětlím. Jen chvilku strpení, povídka je krátká.

* - 1 - *

Jako puberťák a mladý dospělý muž jsem to měl u děvčat celkem dobré. Líbil jsem se jim, tak trochu jsem i sportoval – no, ve skutečnosti nic moc, ale kolo a plavání mne držely v napohled přijatelné formě a to mně stačilo. Holky se mi líbily a vzrušovaly mne, některé až moc, ale vždy jsem se dokázal ovládat, dokonce i svůj vztek jsem zvládal, jen slova ze mne lítala v trochu rychlejší kadenci a hlasitěji, ale pěsti jsem zatínal jen v kapsách, pamětliv otcovy poučky o tom, co dělá gentlemana nebo mušketýra, kterým jsem se chtěl stát, kdyby totiž byly mušketýrské oddíly a člověk by nemusel na vojnu a snášet šikanu mazáků. Ta mne držela zpět.

Jediné, co jsem nedokázal ovládnout, bylo mé vzrušení, když došlo na věc. Víte, jak se chová přetopená rychlíková parní lokomotiva? Kotel má rozžhavený, pára, která se v něm vyvíjí, nemá jinou možnost než unikat do válce, kterým zběsile mlátí sem a tam, a zbytek páry uniká pojistným ventilem do píšťaly, jejíž hvízdot je pak slyšet široko daleko. Tak něco podobného se dělo i ve mně, jen ten hvízdot píšťaly se měnil v divokou a nekontrolovatelnou ejakulaci, při které jsem hlasitě řval. No, lví řev, který by možná byl přijatelný, to nebyl ani zdaleka, ale já také neměl lví hrdlo ani hlasivky. Ale na druhou stranu to mňoukání lvíčete také nebylo, spíš něco mezi tím. Srandy kopec.

Celá ta záležitost navíc trvala tuze krátce, řádově v sekundách či nízkých jednotkách minut, což byl z hlediska dívek problém. Než stačily chytnout můj rytmus a přizpůsobit se mému pyji, který tak veliký zase nebyl, už bylo po všem. „Musíš sebou hodit,“ odmítal jsem jejich reklamace a zrovna tak odmítal i prosby o jistý druh předehry, mezi odborníky zvaný olíznutí známky. „Mně to nebaví a nic mi to neříká,“ obracel jsem se na druhý bok a urychleně usínal, abych nemusel podruhé. „Jsi sobec,“ obviňovaly mne mé partnerky, které se mnou vydržely i druhé repete, které se od prvního v ničem nelišilo. „Já jsem jaký jsem a změnit se nedokážu,“ vymlouval jsem svou lenost a nedostatek dobré vůle. „Však pro ty husy jsem dobrý ažaž,“ myslíval jsem si byv ukolébán dostatkem zájmu o mou osobu. Ostatně, ženit či se nějak se vázat jsem ještě nechtěl.

Pak jsem natrefil na Ditku. Hezká, mladá a štíhlá blondýnka, skoro přesně můj typ. Líbila se mi moc, ale co se mi líbilo ještě víc, byl její bílý kabriolet, přesně ten typ vozu, ve kterém bych se rád proháněl po kraji, kdybych tedy na něj měl dostatek oběživa. To ale u mne nehrozilo ani náhodou při mé pracovitosti a mém způsobu nakládání s výdělkem. „Prachy budou, i když my nebudeme,“ zněla první část poučky, kterou jsem se řídil, „a co nezdědíš či nevyženíš, do smrti mít nebudeš,“ pak její druhá část. Svou pracovitost a finanční gramotnost jsem po někom zdědil, jak taky jinak, takže jediná schůdná cesta ke vysněnému kabrioletu byla ženitba. To byl můj první reálný a pádný důvod k vážné známosti a ženitbě, protože dívek s kabrioletem bylo v mé sociální bublině pramálo. Žádná, přesněji řečeno, až na Ditku, a proto jsem bleskově vystartoval.

Řešit jsem to hodlal po vzoru Palackého a Masaryka, abych jmenoval aspoň dva z otců vlasti, kteří se zachovali obdobně. Ono jich bylo víc, například i můj dědeček, ale proč veřejně prát a protřepávat manželské peřiny a povlečení. Tak blbý, abych to veřejně vytruboval, jsem ovšem nebyl, však Ditka také nebyla blbá a dobře věděla, oč klukům jde, a proto taky ten kabriolet k dvacátým narozeninám od rodičů dostala. Dostala nás všechny a mohla si vybírat. Já měl náskok a usilovně jsem makal, abych jej zvětšil a získal ji natrvalo. Ani já nebyl blb a tak se mi dařilo, dokud si mne Ditka nerozhodla vyzkoušet i po intimní stránce. Co budu povídat, dopadlo to jako vždycky.

„Musíš sebou hodit, abys to stihla,“ utrousil jsem svou obvyklou vytáčku, když se zklamaně oblékala. „Já už jsem takový a jiný být nedokážu,“ pokračoval jsem dál a nevšiml si, že právě ztrácím svůj pracně vybudovaný náskok před svými konkurenty. „Copak jsem blbá, abych ztrácela čas s nějakým fofrklackem?“ odtušila Ditka, která si právě ve stoje zapínala džíny. „Ale lásko,“ začal jsem další kolo svých vytáček, ale to už jsem mluvil k zavíraným dveřím. To byl konec, tvrdý a definitivní, protože kolem kabrioletu se nás motalo víc. Zůstal mi jen ten fofrklacek a ostuda.

(Pokračování v příštích našich novinách)