Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník

WIZZ AIR OTEVÍRÁ BÁZI VE VÍDNI

SE TŘEMI LETADLY A 17 NOVÝMI TRASAMI

Wizz Air, největší nízkonákladová letecká společnost ve střední a východní Evropě a jedna z nejrychleji rostoucích leteckých společností v Evropě, otevírá bázi ve Vídni. Rakousko se tak stane 44. zemí v  sítí Wizz. Provoz ve vídeňské bázi zahájí WIZZ v červnu s jedním letounem Airbus A320, v listopadu pak nasadí dvě další letadla A321. Díky takto rychlému růstu bude moci Wizz z  rakouského hlavního města obsluhovat celkem 17 nových tras.

Založení báze představuje investici ve výši 331 milionů dolarů a vytvoření 120 nových pracovních míst. Provoz letecké společnosti také přispěje k rozvoji místního hospodářství, podpoří vznik nových pracovních míst v letectví, dopravě, pohostinství a cestovním ruchu.

Společnost WIZZ od dubna spojí Vídeň s Gdaňskem, Tuzlou a Varnou, od června s Bari, Maltou, Římem, Valencií a Tel Avivem. Od listopadu pak bude možné létat levně mezi Vídní a Billundem, Bergenem, Dortmundem, Kutaisi, Larnakou, Nis, Ohridem, Tenerife a Soluní. Letenky na nových trasách jsou již v  prodeji na webu wizzair.com, a to za ceny od 19,99 EUR.

Na rakouských linkách nabídne v letošním roce Wizz Air celkem 450 000 míst, ke konci roku to bude 69 letů týdně. Zahrnutím rakouského hlavního města do stále rostoucí sítě společnosti Wizz Air nyní spojuje 145 destinací ve 44 zemích.

Nábor posádek pro nejnovější bázi Wizz Air již začal a letecká společnost pořádá dny otevřených dveří pro všechny, kteří se zajímají o kariéru u společnosti WIZZ. Nábor pilotů se koná 12. a 13. ledna od 9.00 hod. v hotelu Roomz Hotel Vienna (Paragonstrasse 1, Vídeň). Kandidáti se mohou registrovat na pilotrecruitment@wizzair.com, kde získají i další informace. Podrobnosti o náboru na pozici palubní průvodčí budou zveřejněny na této stránce v nejbližších dnech.

József Váradi, generální ředitel společnosti Wizz Air, řekl: „Dneškem se pro rakouské cestující všechno mění. Poprvé budou moci využít nízkonákladové lety přímo z  Vídně a vybrat si z rozsáhlé sítě destinací v Evropě i mimo ni za ty nejnižší ceny a využít skvělé služby Wizz Air na palubách jedné z nejmladších evropských leteckých flotil. Nové trasy z Rakouska mohou využít i zákazníci z  dalších zemí. Naši noví kolegové z  vídeňské báze budou mít možnost budovat svou kariéru v jedné z nejrychleji rostoucích leteckých společností v  Evropě. Naše působení ve Vídni vytvoří a podpoří vznik dalších pracovních míst v místním leteckém průmyslu, v  dopravě a pohostinství. Jsme přesvědčeni, že se společnost Wizz Air stane preferovanou volbou pro cestující z Rakouska.“

Ceny obědů dál rostou. Pod 100 Kč se už na Moravě nenajíme

Moravané si letos za obědy opět výrazně připlatí. Jen za poslední rok totiž vzrostla průměrná útrata v  moravských restauracích téměř o pět korun. Na mapě velkých měst už tedy není jediné, kde by se dal oběd pořídit za méně než stokorunu. Jako poslední se přes tuto hranici přehoupla v  posledním loňském čtvrtletí Olomouc. Vyplývá to z Ticket Restaurant® Card Indexu. Ten je sestavený z plateb více než 90 tisíc tuzemských zaměstnanců, kteří k úhradě obědů v  restauracích používají platební stravenkovou kartu Ticket Restaurant® od společnosti Edenred. Statistiku každý měsíc tvoří více než milion transakcí v restauracích všech tuzemských regionů.

Naobědvat se v Česku za méně než sto korun, to bylo s koncem roku 2016 možné ještě ve dvou moravských městech – v Ostravě (98,70 Kč) i v Olomouci (98,20 Kč). Do trojice „nejlevnějších“ patřila také Jihlava (98,30 Kč). V  říjnu loňského roku se však průměrná cena oběda nakonec vyšplhala nad stovku už i v  Olomouci, která se držela pod cenovou hranicí jako poslední. V  závěru roku 2017 tam strávník za polední menu zaplatil průměrně 102,60 Kč, což je o 4,40 Kč více než rok předtím. I tak je však pořád tohle město z  hlediska stravování nejlevnější. Ostravský oběd vyjde aktuálně asi na 103,50 Kč, zlínský na 107,30 Kč a ten brněnský dokonce na 117,90 Kč.

„V restauracích sledujeme tento poměrně dynamický růst plateb za obědy již déle než rok. Zatímco první skok z  přelomu roku 2016 a 2017 byl nárazový a způsobily ho zejména dopady zavádění elektronické evidence tržeb, nyní již útraty rostou postupně a mají v  posledních měsících zvýšenou dynamiku,“ říká manažer Ticket Restaurant Card ve společnosti Edenred Jiří Brych. Jaké jsou hlavní důvody? „Restaurace do cen jídel promítají své zvýšené náklady. Týká se to zejména surovin, které v  posledním roce výrazně podražily. Svůj vliv má ale také nízká nezaměstnanost a s  ní spojené zvyšování mezd, které se nevyhýbá ani sektoru pohostinství. Třetím faktorem je pak taky zvýšená ochota lidí za jídlo v  restauracích utrácet, a to zejména v  předvánočním období. Lidé ke konci roku častěji chodí na delší obědy, dopřávají si dražší jídla a k  nim často i dezert nebo kávu, to vše se do útrat promítá,“ doplňuje Brych.

Aktuální celorepublikový průměr ceny jednoho oběda je 111,90 Kč. „Hodnotu stravenky vyšší než 100 Kč přitom poskytuje svým zaměstnancům jen 27 % firem. Ostatní zaměstnanci si tak za obědy musí výrazně připlácet ze své kapsy,“ upozorňuje Jiří Brych.

Od 1. ledna letošního roku navíc vstoupila v  platnost nová vyhláška o sazbě stravného, zvyšující daňově nejvýhodnější stravenku na  118  Kč z  loňských 109 Kč.

Společnost Edenred sleduje reálné útraty zaměstnanců za obědy formou Ticket Restaurant® Card Indexu od prosince 2015 a zveřejňuje výsledky na svých webových stránkách www.edenred.cz.

Brno v květnu představí 169 talentovaných grafických designérů z  celého světa

Tento týden zasedala v  Moravské galerii v  Brně odborná porota, která vybírala díla pro Mezinárodní přehlídku bienále grafického designu. Práce budou veřejnosti představeny od 10. května, kdy se uskuteční vernisáž 28. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2018. Soutěžní přehlídka by měla dle kurátorů tohoto ročníku prezentovat zásadní fenomény současného grafického designu.

Zájem o účast na Mezinárodní přehlídce grafického designu v Brně mělo 725 autorů, kteří do Moravské galerie zaslali hned 1 450 exponátů. Práce do Brna putovaly z 53 zemí světa, nejčastěji zastoupenými státy jsou Tchaj-wan 144, Německo 85, Česká republika 71, Polsko 47, Čína 44, Švýcarsko 34, Turecko 30. Jednotlivé práce po tři dny hodnotila výběrová a zároveň odborná porota hlavní mezinárodní soutěže, jejímiž členy jsou přední světoví grafičtí tvůrci
a odborníci.

Pozvání do poroty přijali šéfredaktor časopisu Slanted Lars Harmsen (Německo), kreativní ředitel časopisu Apartamento a  grafický designér Omar Sosa (Španělsko/USA), grafický designér Jiří Karásek ze studia Marvil (CZ), zakladatel a ředitel projektu Stack Steven Watson (Velká Británie) a teoretička a kritička designu Pavla Pauknerová (CZ). Jeden hlas měl také tříčlenný tým kreativní skupiny OKOLO.

Výběrová komise kladla důraz na nárůst počtu vybraných prací, aby mohla soutěž fungovat jako objektivní vzorek současné grafické tvorby a zároveň ukázat ze světového grafického designu to nejzajímavější. U  jednotlivých děl pak sledovali opakující se tendence a odlišné přístupy k  tvorbě. Porota se rozhodla zařadit do výstavy 169 autorů z 26 zemí s  cca 300 projekty. Vybírala především práce, které reflektují aktuální trendy grafického designu.

Porota se ke svému verdiktu vyjadřuje následovně:

„Porota se snažila svým výběrem akcentovat projekty, které jsou formálně smělé, přesto však koncepčně i řemeslně propracované. Nejvyšší koncentrace těchto projektů je (nepřekvapivě) vázána na oblast kulturní sféry (např. propagace kulturních akcí, festivalů, produkce menších nakladatelství, nezávislé časopisy, umělecké monografie atd.). Zastoupení kvalitních projektů z  komerční oblasti bylo naopak relativně nízké. Kolísavá úroveň je také patrná při srovnání jednotlivých médií. Významné je například kvalitní zastoupení plakátové tvorby (z něhož je patrná jistá oborová setrvačnost, jež je na jedné straně patrně dána dlouhodobým profilem přehlídky Bienále Brno, na druhé potom přímočarými výstavními možnostmi, jež plakát představuje). Podíl digitálních prací, nebo též v  obecnější rovině projektů, které by se vymezovaly vůči tradičním konvenčním formátům a médiím, je spíše druhořadý.“

Při zahájení bienále budou vyhlášena ocenění. Mezinárodní výběrová porota udělí Velkou cenu 28. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2018 – Cenu ministra kultury České republiky, Cenu primátora města Brna pro výtvarníka do 35 let, Cenu Českých center pro mladého českého designéra ve věku do 30 let a Cenu mezinárodní poroty. Organizační výbor Bienále Brno udělí Cenu Bienále Brno za přínos grafickému designu a na základě hlasování veřejnosti bude v  závěru Bienále vyhlášena Cena diváka.

Novohradské hory

aneb

Velebení naší přírody

Všude krásně, tak proč sedět doma, že. Jenže doma bývá nejkrásněji, tedy alespoň někde. Tak třeba Novohradské hory. Cípek země na jihovýchodě Čech, vklíněný do Rakouska. Dlouhá léta vysídlený, ponechaný na pospas pohraničníkům. Domy, ba celé vesnice zbořené, políčka opět osázená stromy, louky sklízené jednou, dvakrát do roka na píci, pasoucí se krávy a nic. Hned dva pralesy tam zůstaly po Buquoyích, majitelích tamního panství od pobělohorské doby do roku 1945. Já jsem si to tam zamiloval po roce 1990, když padly dráty, a ta láska mi, přes všechny peripetie mého života, vydržela a vystačila dodnes. Láska k čisté, jen malounko narušené přírodě.

No řekněte, kde jinde se můžete bez obav napít z potůčku, tedy čerstvě vyprameněné Lužnice, tekoucí přes lesní cestu? Kde jinde se můžete ponořit do lesů, jen vy a váš bicykl se zásobami, stanem a spacákem, a nepotkat po řadu dnů ani živáčka? Kde jinde můžete spát pod širákem zcela bez obav, že vás někdo vyhmátne, koupat se v lesních tůňkách, dělat si oběd na hraničních kamenech, zmoknout a uschnout a nezamykat kolo? A když se vám zasteskne po lidské společnosti, zajet si pár kilometrů do nejbližší hospůdky na pivko? Tak právě tam jsem si zamiloval naši zdejší přírodu,

V minulém čísle Babočky jsem ji použil jako přirovnání hned dvakrát. Jednou pro oči jedné krásky, podruhé pro balet NdB. Vím, lapsus, jaký by se mi neměl stávat, ale když ono to tak náhodou vyšlo. Tak právě tam jsem začal obdivovat proměnlivé listí nad hlavou, když jsem po dlouhé chvíle ležel nerušeně bez hnutí pod klenbami stromů, tam jsem si užíval lesní potůčky a tůňky, ze kterých jsem mohl pít a koupat se v nich, opět zcela nerušeně, tam jsem poslouchal šepoty listí, trav a lesních živočichů, když jsem usínal pod širákem nebo jen tak podřimoval zmožený dlouhou cestou, tam jsem se kochal výhledy do širé krajiny, neboť ony hory jsou tak přívětivé, že na všechny klidně vyšlapete na kole až na vrchol.

Dnes je to tam o dost jiné, neboť od roku 1990 se tam začali vracet lidé a stavět si nová obydlí, ale moudré úřady a samospráva je drží v rozumných mezích, takže stále tam máte dostatek soukromí. Pořád si můžete zaplavat nazí v kterémkoliv z lesních rybníčků, stále můžete hodiny bloudit v lesích a vědět, že se neztratíte, neboť stačí jít po proudu vody a zcela jistě zanedlouho narazíte na lidské obydlí. Automobily s výjimkou lesáků vás rušit nebudou kvůli důsledným zákazům, dokonce i dráty elektrického vedení jsou tam výjimkou. Mimochodem, stanování je tam zakázáno také, a dost přísně, ani kempy tam nejsou, ale znáte mne, já to se zákazy umím.

Vlastně jsou tam jen dvě nebo tři ubytovací kapacity. Baronův most, poněkud skromné ubytování na půli cesty mezi Pohorskou vsí a Pohořím na Šumavě, leč s výtečnou kuchyní, a luxusnější Žofín nedaleko Černého údolí, opět skvěle vařící. A nakonec si můžete pronajmout celý nový dům v Pohoří na Šumavě. V prvních dvou jsem přebýval asi před šesti roky, když jsem tam byl naposledy, to třetí jsem nevyzkoušel, protože jsme byli jen dva.

Všechny si užijete. Nedaleko Baronova mostu je malebný Jiříčský rybník s báječným koupáním „na Adama“ v poněkud narezlé rašelinové vodě (ta bývá léčivá, nebo ne?), a já tam strávil celý týden pod stanem, skryt před bdělýma očima pohraniční policie, kousek od Žofína zase rybníček Zlatá Ktíš, snad nejhezčí ze všech, které jsem kdy viděl, tak krásný, že se v něm nahá koupala má tehdejší láska, a to jí bylo padesát, opravdu, a pak mi nestydatě pózovala před objektivem, což mělo povzbudivé účinky na nás oba (smajlík). Na památku jsem do altánku na hrázi vyřezal náš společný monogram.


Takže pokud nemáte v létě kam jet a rádi vandrujete pěšky či na kole, máte tip. Já tam začínal jezdívat pravidelně jen co se rozjařilo, pokračoval jsem po celé léto s prodlouženými víkendy a byly roky, kdy jsem si to tam užíval i v říjnu. Už mne tam nyní nepotkáte, ne že bych si to nemohl zařídit, ale moje nohy a páteř jsou v takovém stavu, že téměř nechodím, natož abych vandroval, a bez toho to nemá valnou cenu. Jen bych se trápil.

Až tam budete, nezapomeňte navštívit Stříbrné údolí a pozdravovat tamní louky a stromy ode mne, najít zastrčený hraniční sloup ze 17. století na trojmezí Čech, Horních a Dolních Rakous, projít se po okolí Pohoří na Šumavě s nádhernými výhledy a napůl zbořeným kostelem, pocourat se kolem Příbrání s malým obnoveným rybníčkem a několika novostavbami – a tak bych to mohl vyjmenovávat až do aleluja. A všude pozdravujte.

Stýská se mi. Moc.

Vratislav Mlčoch

P. S. Viz také http://tloustik.vram.cz

Okupace 1968 v Brně – prosíme o vaše fotky

V letošním roce „osmičkových“ výročí připomeneme kromě jiného v samostatné výstavě i vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Jmenovat se bude „Rok 1968 v Brně očima cenzora“ a vy nám s ní můžete pomoci.  Sháníme fotky, dokumenty nebo dobové předměty související se sovětskou okupací Brna v roce 1968 a s událostmi jejího prvního výročí roku 1969. Pokud takové máte, podělte se, prosím. Stanou se pak součástí expozice, kterou otevřeme přesně 21. srpna.

Pomůžete nám s  výstavou?

Uvítáme i fotky a předměty dokreslující atmosféru rozvolněnějších 60. let i nastupující normalizace 70. let. Důležitá je pro nás jejich souvislost s Brnem. Máte-li něco takového, sem s tím! Ozvěte se nám prosím na adresu  okupace68brno@spilberk.cz. Děkujeme.

V srpnu 2018 totiž uplyne přesně 50 let od okupace. Na výstavě ukážeme, co se událo v  Brně a jak na vpád reagovalo konzervativní jádro KSČ a okupační propaganda. Deformování historie se dnes zdá jako „orwellovská“ realita. Nezůstane jen u okupace – zmíníme i její první výročí a počátky normalizace. Chtěli bychom přiblížit i uvolněnou atmosféru doby a její rázné utnutí, k čemuž nám pomohou i vaše materiály. Menší část expozice ukáže tzv. „druhý život události“ v současnosti, kdy okupaci vykládají extremistické skupiny a konspirační weby až bizarním způsobem.

Kraj nezajímá názor občanů a občanek o poloze nádraží v Brně

Zastupitelstvo Jihomoravského kraje by rozhodnutí o nádraží mělo posunout

V  pondělí 15. ledna 2018 má zastupitelstvo Jihomoravského kraje rozhodnout, kterou variantu polohy nádraží v Brně doporučí k výstavbě. Aliance „Občané pro nádraží v  centru“ považuje toto jednání za předčasné. Nejsou totiž známé názory lidí z obcí v  okolí Brna, zejména těch, kteří každodenně do Brna dojíždějí. Chybí kvalitní průzkum veřejného mínění. Sama Aliance podporuje modernizaci nádraží v  centru, ta je podle studie proveditelnosti technicky reálná a lidem zlepší cestování vlakem.

„Je pro nás nepřijatelné, pokud má kraj o tak významné a obrovské investici v  pondělí rozhodovat, aniž mezi občany a občankami uspořádá informační kampaň a zjistí názory lidí denně využívajících brněnské nádraží. Proto v  pondělí přijdeme na jednání zastupitelstva a budeme žádat odložení rozhodnutí aspoň o měsíc,“ vysvětluje Radek Kubala z aliance „Občané pro nádraží v  centru".

Aliance zaslala desítkám obcí v  okolí Brna žádost o poskytnutí stanoviska k  variantám nádraží. Lidé, kteří nebydlí v  Brně, se totiž nemohli referenda v  roce 2016 zúčastnit, ačkoliv se jeho umístění týká také jich. Stanovisko Rady města Rajhrad ze dne 22. prosince 2017 například doporučuje nádraží v  centru s variantou B-Petrov, neboť pravidelně dojíždějícím osobám do Brna za prací a do škol zajistí přímý příjezd až do centra města.

Vedení obce Ostopovice ve svém stanovisku ze dne 2. ledna 2018 kritizuje unáhlenost rozhodování kraje, neboť právě proběhla veřejná diskuse. Přitom vybraná varianta se týká i  kvality dopravní obslužnosti kraje, takže názory různých odborníků a odbornic i místních lidí jsou důležité. Ostopovice navrhují, aby se o variantách nádraží rozhodlo později než v pondělí.

Podle Radima Cenka, který je dopravním odborníkem Aliance, ze studie proveditelnosti vyplývá, že oba způsoby modernizace jsou technicky realizovatelné a jsou i ekonomicky efektivní, nicméně z  dopravního hlediska je výhodnější varianta B-Petrov, resp. některá ze subvariant B1b a  B1f. Oproti současnému stavu tato varianta významně zkracuje cestovní doby. Ve variantě A-Řeka je průměrné zkrácení cestovních dob méně výrazné, přičemž dokonce v některých směrech dojde k prodloužení času na cestě. Takový výsledek podle něj nelze akceptovat u stavby, která bude stát desítky miliard korun.

„Pro cestující železniční dopravou a MHD v  Brně a pro chodce a také pro rozvoj Brna, včetně jižního centra, se opakovaně potvrzuje, že je výhodnější mít moderní nádraží v  centru města, které bude pro Brno investičně asi o 1,6 mld. Kč levnější. Navíc se může stavět a využívat po etapách, což u varianty A-Řeka nejde,“ upozorňuje Radim Cenek, jehož názory o výhodách varianty B-Petrov potvrzují i dne 10. ledna 2018 zveřejněné čtyři dopravně-ekonomické posudky, které si objednalo vedení Brna.

Aliance a  desítky nezávislých odborníků a odbornic dlouhodobě doporučují modernizaci nádraží v  centru, což je nejvýhodnější varianta pro cestující. Zastánci odsunu brněnského nádraží přitom stále upřednostňují procesní a časová hlediska pro rozhodování. Podle nich je varianta A-Řeka lepší, neboť je v souladu s územním plánem Brna, takže se může stavět dříve (asi v  roce 2020) a bude také dříve hotova (asi v  roce 2027),  navíc se bude stavebním firmám „na zelené louce“ jižního centra Brna stavět snadněji.

„Tato hlediska pro rozhodování jsou zavádějící nebo iluzorní, neboť nehájí veřejné zájmy, ale spíše zájmy stavební lobby napojených na politiky, a slibované termíny nejsou téměř nikdy splněny. Přitom hlavně je nutné uspokojit potřeby cestujících na rychlou, pohodlnou a  bezpečnou železniční dopravu s  efektivní návazností na MHD v  Brně,“ tvrdí další zástupce Aliance Miroslav Patrik.

Aktivní občané a občanky z Brna vyvolali dvě místní referenda, která se obyvatelstva ptala, zda má dojít k  modernizaci železniční stanice Brno-hlavní nádraží podél ulice Nádražní. V  říjnu 2004 se referenda účastnilo asi 25 % voličů, z nichž kolem 86 % (67,4 tisíc lidí) hlasovalo pro nádraží v  centru, a v říjnu 2016 asi 24 % voličů, z nichž pro nádraží v  centru hlasovalo kolem 81 % (59,2 tisíc lidí).

Tisková zpráva NESEHNUTÍ Brno ze dne 11. ledna 2018

Věra aneb Tři na kole osudu

Volná kreace na dané téma

* - * - *

Vyrůstali jsme v jednom domě a chodili do jedný třídy. Péťa, chytrej kluk z dobrý rodiny, samý jedničky, výborně vychovanej a pěkně oblíkanej, prostě klasa. Věra, rozpustilá holka, sem tam dvojka, občas i trojka, uličnice a samorostka, no a já, Franta, co prolejzal s trojkama a čtyřkama, ale zase uměl všechno spravit, třeba i rozbitý kolo. Drželi jsme spolu, doplňovali se a kamarádili se na život a na smrt. V devátý třídě jsme spolu jeli pod jeden stan na koncert pod širákem muziky, kterou jsme všichni tři žrali. Bylo to tam hustý a my jsme se začali trhat. Bodejť ne, když Věra dělala zamilovaný oči na Péťu. „Je to paráda,“ špitala mu zaláskovaně do uší, puberťačka jedna, a na mě dost kašlala, jenže Péťovi tam vlezlo cosi do palice. Muziku moc neposlouchal a Věry si nevšímal, místo toho se motal kolem pořadatelů a očumoval, jak to dělaj. Já byl zase zaláskovanej do Věry, ale bylo mi to prd platný, držela si mě od těla. Proti Péťovi jsem neměl šanci. Dost mě to štvalo.

Po prázdninách se naše cesty rozdělily. Péťa šel študovat na prestižní gympl a pak na vejšku, taky prestižní, pořádně ani nevím co, ale něco s menedžmentem. Věra šla rovnou na obchodní školu s maturitou a já do učení na zámečníka a pak do fabriky. Nestěžuju si, tohle mě vždycky bavilo, dělat s kovem všechno možný, svářet, soustružit, montovat. Věra si zase otevřela obchůdek s nějakejma hadýrkama, to zase bavilo ji, a jela si po svým. Každej jsme měli svůj život a nakonec jsme i bydleli každej jinde. Ale furt jsme byli single a věděli o sobě. Holky ve fabrice sice o mě měly zájem, ale já na ně kašlal. Čekal jsem, jak se to s Věrou vyvrbí.


„Prosím tě, mohl bys jet se mnou na slezinu toho racionálního životního stylu?“ vyhmátla si mě Věra. „On to vede Péťa a já potřebuju, abys mi s něčím pomohl,“ koukala prosebně. Já zas koukal na Věru, jaká je z ní kočka, sice trochu oplácaná, ale to mně nikdy nevadilo, naopak. Ženskou má mít člověk za co chytnout a do čeho kopnout, no ne?

Tak jsme teda jeli a Věra mi vykládala, co a jak. Ten racionální životní styl vymyslel Péťa a celý to rozběhl a ze začátku mu s tím Věra pomáhala. V tom svým obchůdku prodávala nějaký doplňky stravy a módní hadýrky, co Péťa vymejšlel, a docela se jí dařilo. Pak se ale Péťovi kšeft rozběhl, začal to svý zboží vyrábět a prodávat ve velkým v obchoďácích a na Věru se vykašlal. Ona pochopitelně nemohla konkurovat obchoďákům a už mlela z posledního. Zkrátka potřebovala, abych se za ni u Péti přimluvil, aby jí ze starý známosti udělal cenu.

Když jsme tam přijeli, tak já koukal jako tele na nový vrata. Obrovská hala plná lidí, prej obchodních partnerů a zasloužilejch členů Péťova hnutí, a na pódiu Péťa v parádním ohozu a s ním šest mladejch koček v malinkejch plavečkách, co se tam kroutily a předváděly, jak jsou pěkný. „To jsou jeho holky, co s ním bydlí a spávají, všech šest naráz,“ vykládala mi trochu žlučovitě Věra, „proti těm já nemám žádnou šanci s tím mým zadkem.“ „Pro mě seš pěkná,“ chlácholil jsem ji, ale ona se na mě jenom útrpně usmála. „Kdybys věděl, jak si žije, v jakým baráku bydlí a kolik vydělává,“ vykládala Věra dál a byla už hodně smutná. „Chybí mu tam jenom zlatý kohoutky a pozlacený vany v koupelnách!“ žárlila a já ji chápal. Program pokračoval a bylo to velkolepý, pořád samej úspěch a potlesk pro ty, co prodávali nejvíc, a Péťa zářil.

Nakonec jsme se k Péťovi proboxovali a Věra mu mne ukázala a oba jsme ho poprosili o podporu. „Vždyť víte, že já se o peníze a obchod nikdy nestaral a nestarám se ani teď,“ odbyl nás Péťa, protože se na něj mačkaly hordy dalších lidí. „Obraťte se na mého manažera,“ ukázal nám nějakýho chlapa v obleku „To nemá cenu, ten chlap je vydřiduch,“ povzdechla si Věra. „S ním nemá cenu ani mluvit,“ a jeli jsme domů. Byl jsem tam na prd.


„Co budu teď dělat?“ bědovala na zpáteční cestě Věra. „Já ten obchůdek musím zavřít, nemůžu jít do mínusu!“ „Tak ho teda zavři a vykašli se na toho náfuku,“ troufl jsem si něco říct. „Já mám docela rozběhlej kšeft s rekonstrukcema bytů, ale dělám to zatím s kámošema načerno, protože nemám nikoho, kdo by mi pomáhal s papírama a daněma, na který jsem blbej,“ vykládal jsem dál a Věra na mě koukala s otevřenou pusou. „Kdybys nám s tím pomohla, tak to rozběhnem naplno,“ navrhl jsem jí. „Vyznáš se v tom, ne?“ „Jasně, že vyznám,“ polkla Věra, „a docela by mě to bavilo,“ a byla ruka v rukávě.

Fakt se nám ten kšeft krásně rozběhl a Věra nám začala podnik řídit. Bere objednávky, dělá faktury a kroutí daně, abysme platili co nejmíň. Klape nám to báječně, já i kámoši jsme přestali chodit do fabriky, tolik máme práce, a Věru baví komandovat pět chlapů. Drží nás pěkně zkrátka, co se prachů tejká, a honí nás do práce, abysme se neflákali. Hlídá každou kačku. Ale tak to má bejt, Ženská má bejt jako řemen. Však co bysme to byli za chlapy, kdybysme si nedovedli poradit. Nakonec jsme to dali s Věrou dohromady i jinak a splichtili jsme si dvojčata. Vzali jsme se a žijem si spolu docela spokojeně.


Péťa ale dopadl špatně. Ty jeho vejmysly přestaly jít na odbyt, lidi si našli něco jinýho a ten jeho manažer, když viděl, že kšeft jde do kytek, udělal několik podivnejch finančních transakcí a zmizel. Péťovi zůstal jenom předluženej barák, kterej mu sebrali exekutoři, a i těch šest mladinkejch krasavic mu vzalo roha. Co s chlapem, když nemá prašule, no ne?

Nakonec se jednoho dne ukázal u nás s prosbou o pomoc. Prej už nemá ani kde bydlet a tak, bědoval. „Obrať se na mýho manažera,“ usmál jsem se, „vždyť víš, že já se v prachách nikdy nevyznal a nevyznám se ani teď,“ a ukázal jsem na Věru. Ta na něj vystrčila břicho s těma našima dvojičkama a poslala ho do háje. Co se zkrachovalým chlapem, no ne? Tak prej teď dělá obchodního zástupce u svý bejvalý konkurence a lítá po republice jako urvanej vagón, aby splatil dluhy, co mu ještě zůstaly.


Zato my si s Věrou žijem. Dvojičky se nám vyklubaly a jsou to kluci jako buci a už máme zadělaný na další. Kšefty běžej a já mám dokonce i vedlejšák. Ony totiž některý paničky, a vůbec to nejsou šeredky a taky jich není málo, se cejtěj zanedbávaný od svejch prachatejch manželů, co si našli někde jinde něco jinýho, mladšího, sexovnějšího, a já jim dělávám hodinovýho manžela, však víte, co myslím. Sice nejsou tak mladinký a tak štíhlý, jako ty Péťovy kočičky, ale zato jsou vděčný. Vůbec jim nevadí, že chodím v montérkách a občas i špinavej a upocenej, prej vůně opravdovýho chlapa, a hned se na mě pověsej, jak jsou nažhavený. Jen to proboha neprolátněte před Věrou, ušmikla by mi toho mýho malýho. A to by bylo škoda, protože ty paničky dovedou bejt vděčný a nejen že mi podstrojujou, ale šoupnou mi tu a tam i nějaký to oběživo. Inu, bohatý a uznalý ženský. Vono vůbec není špatný mít prašule, vo kterejch má manželka – manažerka neví.

Tak tohle je život, jak jsem ho chtěl mít tenkrát já. Věra moje, já ve vatě a Péťa v prdeli. Nakonec se mi zadařilo. „Je to paráda,“ můžu dneska říct já o sobě, Věře a svejch děckách. Víte, člověk jako já potřebuje mít vedle sebe někoho lepšího, noblesnějšího, aby neproválel život v blátě. Proto je pro mě Věra výhra v loterii a na těch mejch paničkách mi konec konců prd záleží, tak jako jim na mě.

Mít to v životě nahoru – dolů jako Péťa fakt netoužím.

* - * - *

Vždycky jsem si přála mít za manžela někoho, jako je Péťa. Slušnýho, noblesního, pozornýho mužskýho, který se k ženě chová jako k princezně, chodí pěkně oblíkanej, umytej, navoněnej a ne pořád ve špinavejch montérkách a kolikrát se nestihne ani osprchovat, než vleze do postele. Někoho takovýho opravdu nemusím, ale už to tak dopadlo. Ten noblesní gauner se na mě vykašlal, když se mu začalo dařit, a špinavej, přisprostlej Franta mě vytáhl z bryndy, postavil na nohy a v podstatě dodnes živí. Nakonec jsem ráda, že ho mám, protože je moje jistota. Jasně, že vím o jeho avantýrách se zanedbávanejma paničkama, ale ukažte mi chlapa, skutečnýho chlapa, který je svojí ženě věrnej. Vždyť ani Péťa by mi nebyl věrnej a byla bych zanedbávaná víc než ty Frantovy paničky. Nakonec bych taky potřebovala hodinovýho manžela, i když já sama na sex moc nejsem.

Já jsem si dala dvě a dvě dohromady a vyšlo mi, že bude lepší dělat, že nic nevidím. Ty paničky mi Frantu nevezmou, pro ně není dost dobrej, pro ně je jenom hračka, slouha přes postel, a raději se drží toho jejich nevěrníka, kterej jim zajišťuje patřičnou životní úroveň. Ale i takovej Franta potřebuje mít pocit vlastní sebeúcty, i když hodně ubohej. Pro chlapa je moc těžký udržet si sebeúctu, když mu v práci i doma šéfuje vlastní žena. Kdybych Frantovi ty paničky zatrhla, kdoví co by to s ním dělalo, s kým by mi zahýbal, jak by si to vynahrazoval a jak by to nakonec dopadlo. Nejspíš by vzal roha. Takhle mám všechno pod kontrolou, i tu jeho sebeúctu, a jsem pořád jeho výhra v loterii, i když stárnu a tloustnu. A já ho držím přezevšechno zkrátka a když já sama se s ním někdy chci potěšit, dovedu si to zařídit tak, aby byl odpočatej, umytej a navoněnej. Vůni opravdovýho chlapa v náručí čichat nehodlám, až tak nadržená nebývám.


Víte, často si říkávám, že je mnohem lepší trochu umatlaná a přisprostlá jistota než noblesní nejistota. „Je to paráda,“ můžu říct i dneska, ale o Frantovi a mých dětech, protože na těch Frantových paničkách konec konců prd záleží, to vím na beton. Nakonec se mně zadařilo taky a mně to stačí. Lítat v životě nahoru – dolů není nic pro mne.

* - * - *

Každý jsme jednou nahoře a jindy dole, jak s námi točí kolo osudu. Čím výš nás vyveze, tím níž nás shodí. Ti hloupější, méně schopní a zbabělejší se drží co nejblíže osy, nepouští se do žádné velké hry, nic neriskují a málo ztrácí, zatímco ti inteligentní, odvážní se vezou co nejdále osy, na obvodu, nebojí se riskovat, sázet na jednu kartu a tak hodně získávají, ale také někdy hodně ztrácejí, mnohdy úplně všechno. Jako já.

Možná, že jsem se měl držet při zemi, zůstat s Věrou a nepouštět se do příliš vysoké hry. Ale já to zkusil a těch několik let, co jsem byl na špici, mi za to stálo, i když teď za to tvrdě platím. Tak už to na světě chodí.

Ale co! Já jsem si užil opravdový úspěch jako málokdo, a ten se mi parádně zadařil, a těm dvěma, Věře a Frantovi, to jejich malé, upatlané štěstíčko přeji. Co by mne s nimi čekalo? Ospalá, přičaplá láska s frigidní Věrou a ušpiněné montérky s Frantou, to není nic pro mne!

Oni se jaktěživ na něco lepšího nezmotají. Nevyjedou nahoru, nespadnou dolů, nemají na to. Ve světě platí, že pán zůstane pánem, i když padne na hubu, a z kmána se pán nikdy nestane. Teď jsem na hubě, ale úspěch, můj úspěch, ke mně opět přijde, na beton. Kolo osudu se zase otočí a já se znovu dostanu až nahoru.


Bože, jak já těm dvěma závidím! Vždyť oni dva, frigidní Věra a špinavý Franta, jsou na tom mnohem lépe než já, skvělý, inteligentní, vzdělaný a schopný Péťa, který furt marně čeká a čeká na úspěch, na příležitost!

JAK DLOUHO JEŠTĚ BUDU ČEKAT???

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Tento text nemá nic společného s inscenací Věra s Ivanou Chýlkovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích, která se právě hraje v Divadle Bolka Polívky.