Těžká pěna

aneb Pozor na vzteklouny!

Text novely © Vratislav Mlčoch 2023

ože, jaká jsem já kráva, jak dokážu být blbá! Takhle pitomě a úplně pro nic za nic si zničit život, zkomplikovat si budoucnost, zdevastovat rodinu, připravit se o peníze! A kdyby o něco šlo, kdyby to všechno mělo nějaký rozumný důvod, nějakou důležitou příčinu, cokoliv racionálního! Ne, nic, VŮBEC NIC!!! Jenom jsem se chtěla pobavit, udělat si malé povyražení, trochu popíchnout lidi kolem sebe, aby ta nudná neděle trochu vzrušeněji ubíhala! Taková pitomost a takové následky! Já kráva, já stonásobná blbka! Ježíšmarjá!

* - 1 - *

Ten můj Dráček Soptík měl zase den. Zalezlý ve svém kutlochu cosi kutil, co nemělo podle mě žádný rozumný důvod, prostě se chtěl zavděčit nějakou blbinou, o kterou jsem nestála, ale která měla v kuchyni ulehčit práci a zušlechtit tam pracovní prostředí. Takhle mi to aspoň vysvětloval a ukazoval na příkladech, kterým jsem já nerozuměla, protože jsem ho poslouchala jedním uchem s vypnutým mozkem, takže ni to šlo druhým uchem rovnou ven. To se mi stává dost často, když se dá do těch svých přemoudřelých keců a žvástů, které mají jediný důvod: vyplnit ticho mezi námi něčím jiným než mým vyprávěním o kolegyních v práci a o jejich hadýrkách a avantýrách. Tak i dneska.

Dráček Soptík je má přejatá přezdívka pro neškodného, ale vzteklého chlapa, který se snadno rozčílí a ještě snadněji zklidní, stačí mu prostě přitakat a něco pochválit, něco, co vymyslel a ukutil s dobrým úmyslem, protože je to hodný chlap, který by mouše neublížil, jen snadno a často vypění kvůli nějaké úplné blbině, podobné blbině jak jsou ta jeho udělátka. Ale něco doma dělat musí, aby se neunudil a nezačal chodit do hospody nebo na fotbal, což by bylo ještě horší. A aby neopruzoval za mým zadkem. Tak ho nechávám kutit a chválím ty jeho výtvory, i když jsou úplně na prd a jenom doma zavazí. Taky ho nechávám pomáhat mi v kuchyni s těstem nebo marmeládami, to když mám chuť něco podobného dělat a tak trochu ho komandovat. Nebo hodně. Ale většinou dělám jen minutky, protože kuchyň nemusím od té doby, co mi ji máma zprotivila svým komandováním „když nebudeš dobrá hospodyňka, tak si tě žádný chlap nevezme a pokud ano, tak jenom na chvilku,“ a cpala mu do rukou vařečku a mísu nebo robot.

Štvalo mě to jeho dnešní kutění zejména proto, že se mu zřejmě dařilo a při práci si děsně falešně spokojeně pobrukoval jakousi písničku místo aby se vztekal a nadával jako obyčejně. Kdyby zuřil jako předevčírem, tak bych ho nechala a jenom čas od času se zašla podívat proč tak sakruje, a potěšila se jeho vztekem a neúspěchem. Já ho totiž děsně ráda nasírám a vztekám kolikrát až k nepříčetnosti, protože neznám hezčí pohled než na rozzuřeného mužského, zejména když ten jeho vztek nesouvisí se mnou. Když zuří, že by nejraději všechno kolem sebe roztřískal a rozmlátil, ale nemůže, protože by způsobil velkou škodu na majetku, a na mně si také nemůže vylít vztek, protože by mi způsobil újmu na zdraví a to bych já nenechala jen tak, to on moc dobře ví a krotí se. To jsem ho hned zpočátku naučila tak důkladně, že to má od té doby zapsané tučnými velkými kapitálkami za ušima na nepřehlédnutelném místě: MANŽELCE UBLÍŽIT NESMÍŠ DĚJ SE CO DĚJ!!!

Jenže když jsem slyšela ten jeho spokojený zpěv, ze kterého mi vstávaly všechny vlasy na hlavě, nevydržela jsem zůstat v klidu a zašla za ním s jediným zřejmým, i když tajným záměrem mu tu jeho radost zkazit. Bylo to jak jsem čekala. V ruce držel pájku a cosi kamsi letoval, aby ten krám dělal, co chce on a ne, co by chtěl sám. Rafinovaně jsem se k němu napřed přitulila a optala se, jak se mu práce daří. „Ale jo, jde to docela slušně,“ pochlubil se nic obmyslného netuše. „Zdá se, že ještě dodělám tuto řídící jednotku, zamontuji ji do tohoto robotka a budu mít pro dnešek hotovo, pokud tedy zkoušky dopadnou dobře. Za chvíli budu u tebe, lásko,“ políbil mě na tvář a otočil se ke své práci. Spokojenost z něj přímo čišela. „Ale podívej se na tento detail,“ zkrotila jsem jeho úspěch, „to fakt mi chceš dát do kuchyně takový zmetek? Vždyť je to přímo otřesné jak jsi to odflákl. To nepřekryje ani kilo laku!“ ocitovala jsem jeho oblíbené úsloví o jakémsi autu veteránu a začala píchat prstem do toho robotka. „A tady! Tomuhle říkáš řídící jednotka? Tohleto by mělo něco řídit? Ani žebřiňák by to neuřídilo,“ už jsem se nepokrytě vysmívala jeho práci, na kterou byl zjevně hrdý. „Ale lásko, vždyť je to jenom polotovar,“ zkoušel se obhájit, ale se zlou se potázal.

„Ani polotovar by přece neměl vypadat jako horkou jehlou spíchnutý šunt,“ ryla jsem do něj dál a spokojeně sledovala, jak z něj vyprchávají poslední kousky hrdosti nad vlastním dílem, které sám vymyslel a vytvořil. „Já umím být hrdá na šikovného chlapa, ale ne na lempla s oběma rukama levýma,“ dorážela jsem ho a rovnou sledovala, jak bolestně jsem ho zasáhla na tom nejcitlivějším místě. Zrudl, oči mu vystoupily z důlků, nadechl se a začal zuřit. Slova, která vypouštěl z úst, nebudu opakovat, nic hezkého ani uznalého na nich nebylo. Jenže to mi nestačilo. Měla jsem připravenou hotovou tirádu urážlivých výroků, kterými jsem přilévala olej do ohně, dokud nezačal přímo řvát a nevyběhl z pokoje. „No, jen si zaskoč na balkon vyřvat svoje zklamání nad mou nevděčností a nepochopením,“ hodila jsem ještě za ním a tak se i stalo.

Pak jsem klidně a bez emocí ještě jednou shlédla to jeho veledílo. Popravdě řečeno nebylo zlé, naopak docela hezké a povedené. Ale to jsem už neřekla. Vzteklý a ublížený řev na balkoně náhle přešel ve výkřik úleku a ohromení následovaný dutou ranou. Cosi hrozného se tam muselo stát. Plná obav jsem se za ním rozběhla.

(Pokračování v příštích našich novinách)

Vyšlo 17. 5. 2024
Autorem všech textů je Vratislav Mlčoch. Kontakt na bloggera babocka@vram.cz. Chystaná kniha Pošta: babocka@vram.cz
Píši a vydávám knihy novel a
povídek o mezilidských vztazích.
V tomto blogu vychází
Texty z těchto knih tak
krátké, že je přečtete dřív
než vás někdo bude postrádat.
Knížky vydavatelství VRAM - info viz www.vram.cz