Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Internetový týdeník

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků – díl čtvrtý

(pokračování z minulé neděle)

Unicuique dedit vitium natura creato. Nějakou chybu přec dala již příroda každému tvoru.

VELKÁ CESTA — dvě slova, která možná znamenají více než jsme zprvu ochotni připustit. Je to fantastický projekt: jediná kosmická sonda může prozkoumat všechny velké planety od Jupiteru až po Neptun, a každá z těchto planet postupně sondu urychlí a nasměruje k té příští.

“Byl to vzácný okamžik jakési euforie,” dělil se později o své dojmy Garry Flandro. “Ihned jsem začal propočítávat možné trajektorie letu k vnějším planetám. Probral jsem asi tak tisíc možných drah a okamžiků startu. Nejlepší, jak se ukazuje, jsou ty případy, kdy sondy odstartují v září 1978. Přijatelné jsou i starty v roce 1977 a 1979.”

Sondy nelze vypouštět kdykoli, ale jen v určitém období, v určitém startovním okně. Všechno nasvědčovalo tomu, že velmi výhodné startovní okno nastává v roce 1977. Bude možné vše připravit k VELKÉ CESTĚ? Vždyť další možnost startu, příští výhodné startovní okno se otvírá až o mnoho let později!

James Long z JPL nakonec navrhuje vyslat na VELKOU CESTU hned dvě dvojice sond. První by odstartovala v srpnu 1977 a po 17 měsících letu by byla u Jupiteru, v srpnu 1980 u Saturnu a za dalších 5 let a 4 měsíce — na samém začátku roku 1986 — by prolétla kolem vzdáleného Pluta. Je zajímavé, že setkání se Saturnem by nemělo za cíl zvýšit rychlost sondy, ale změnit její směr, aby byl Pluto vůbec dosažen. Trajektorie sondy by se stočila o 25 stupňů a nadzvedla nad rovinu ekliptiky (v níž Země krouží kolem Slunce), neboť právě Pluto je tou planetou, jejíž dráha je k ekliptice nejvíce skloněna. Druhá dvojice sond by se vydala na cestu později — v listopadu 1979, a jejich jízdní řád by vypadal takto: Jupiter — 1981, Uran — 1985, Neptun — 1988.

Dodejme ještě pár fakt, která jako pověstný Damoklův meč visí nad všemi těmito projekty: kdyby první VELKÁ CESTA neodstartovala v roce 1977, je tu náhradní termín: 1978. Ale pak až v roce — 2076. U druhé výpravy VELKÉ CESTY je také možnost ročního odkladu startu, potom však zbývá až rok 2155!

Dost čísel: situace je teoreticky jasná, ale co to znamená v praxi? Píše se rok 1967 a NASA (Národní úřad pro letectví a kosmický prostor) má za sebou tři úspěšné meziplanetární mise: sondy Mariner 2 a 5 mířily k Venuši, Mariner 4 zkoumal Mars. Žádná sonda však neletěla dále než k Marsu. Každému z odborníků bylo jasné, že kdyby se za deset let měly vydat první sondy na VELKOU CESTU, nemohly by být z této generace. Proto se v následujících čtyřech letech v Laboratoři tryskového pohonu v Pasadeně usilovně a s nepředstíraným zájmem pracuje na studii označené TOPS (termoelektrická sonda k vnějším planetám). Neměl to být (a ani nebyl) projekt nějaké konkrétní sondy, ale analýza problémů a návrh na řešení životně důležitých systémů (telekomunikačního, stabilizačního, zdrojů proudu). Sonda ale musí přežít přinejmenším deset let v meziplanetárním prostoru; má-li dobře fungovat, musí b� �t co nejvíc prvků zálohovaných. Počítačový systém v případě nouze musí být schopen “podržet sám sebe”. Zdrojem proudu nemohou být klasické sluneční baterie, protože “tam kdesi daleko” je slunečního záření poskrovnu.

Velké věci se rodí zpravidla neokázale. I zde, zcela stranou zájmu veřejnosti, se dávaly dohromady kousky budoucích úspěchů. Zde se tříbily myšlenky, které později ohromovaly mnohé experty i nezúčastněné. Tady začíná historie nesmrtelných poutníků.

Projekt rychle nabýval na rozmanitosti, přibývaly varianty, původně jen lehce nastíněné záměry se upřesňovaly. Také odhad potřebných finančních nákladů se stával konkrétnější — a stále vyšší. Na sklonku roku 1971 už byl nejvyšší čas předložit žádost o příspěvek na finanční rok 1972, projekt VELKÉ CESTY už není možné odkládat, planety nepočkají. NASA požaduje plných 900 miliónů dolarů!

Snad nikdo z představitelů NASA nečekal zázraky. Rozpočet NASA byl v uplynulých letech neustále snižován. Vždyť i tak ambiciózní kosmický projekt jako Apollo měl být z finančních důvodů zastaven, třebaže byl právě na vrcholu slávy. Když se stalo to, co se víceméně čekalo, nikdo ani příliš neprotestoval: zkrátka — americký prezident rozpočet NASA neschválil a Národní úřad pro letectví a kosmický prostor byl nucen tento jedinečný projekt odvolat. Došlo k tomu v pondělí 24. ledna 1972.

* * *

Pro Johna F. Nauglea, vládního zmocněnce pro kosmický výzkum, nebylo zamítnutí projektu VELKÉ CESTY důvodem k rezignaci. Před podvýborem pro vědu a kosmonautiku Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu ohlásil nový projekt, “malou” VELKOU CESTU, který by se opíral o sondu typu Mariner a daňové poplatníky by přišel jen na 360 miliónů dolarů, tedy asi třetinu původního rozpočtu.

I když redukovaný projekt dosud nebyl oficiálně přijat, rozběhly se už v lednu první přípravné práce. NASA s ním souhlasila až od chvíle, kdy podepsala objednávku; to bylo 18. května 1972. Za tři týdny — 3. června — byl vypracován a podepsán schvalující dokument a konečně 8. prosince 1972 byl potvrzen detailní plán celého projektu. Od této chvíle, jak se zdá, by už nic vážného nemělo stát v cestě přípravám na let k Jupiteru, Saturnu a možná i dál. Jenom čas nepříjemně tlačil, vždyť startovní okno se otvírá už za několik let! Postačí těch pár let na důkladnou přípravu celého projektu?

* * *

Někteří vědci se stále nemohli smířit s tím, že původní projekt VELKÉ CESTY byl zamítnut. Náhrada v podobě “malé” VELKÉ CESTY, nebo též Mariner Jupiter/Saturn, jak se tento redukovaný projekt oficiálně nazýval, jim nepřipadala přiměřená. Ale například americká Národní akademie věd se za nový plán letu k Jupiteru a Saturnu plně postavila.

Letový plán Marinerů byl připraven takto: budou vypuštěny dvě sondy ve startovním oknu, které nastane koncem srpna a začátkem září 1977. První sonda se přiblíží k Jupiteru a proletí kolem něj v březnu 1979. Cílem výzkumu nebude jen samotná planeta, ale i většina z velkých Jupiterových družic. Pak sonda zamíří, urychlena gravitačním prakem Jupiteru, k další planetě. Saturn bude sondu očekávat na sklonku roku 1980, takže za necelé dva roky se zopakují všechny průletové operace, tentokrát u planety dvakrát vzdálenější než Jupiter. Středem pozornosti budou nejenom pověstné Saturnovy prstence, ale i největší Saturnova družice — Titan. Těleso větší než Měsíc, obklopené poměrně hustou atmosférou, svět nepochybně kuriózní. Je tu metan a etan, takže co kdyby na povrchu existovaly i složitější organické molekuly? Nebo dokonce velice primitivní formy života?

Po skončení mise u Saturnu budou přístroje sondy přepnuty do režimu monitorování meziplanetárního prostoru. Sondu čeká ještě dlouhá cesta naší planetární soustavou, na níž však kromě kosmického smetí nepotká žádné větší těleso. Až všechny planety zůstanou kdesi vzadu za sondou, otvírá se před ní doslova věčná cesta mezi hvězdami.

Druhá sonda bude mít obdobný plán letu. Kolem Jupiteru prolétne čtyři měsíce po sondě první. U Saturnu bude koncem srpna 1981, necelého tři čtvrtě roku po sondě číslo jedna. Pak se ale nabízejí dvě možnosti. První je nasnadě: tady může výzkumná část letu končit. I to je oficiální verze. Možnost číslo dvě: sonda poletí prozkoumat další dvě planety.

“Rozhodnutí o tom, zda sonda poletí také k Uranu a Neptunu, závisí na tom, kolik zbude paliva na letové korekce a v jakém stavu sonda bude,” prohlásil ředitel projektu John Casani z JPL. “Čtyři roky je dost dlouhá doba pro plánování.” Casani dobře věděl, že teď není vhodné diskutovat o tom, co bude se sondami v roce 1981, když vlastně ještě neexistují a finanční příspěvek na vývoj a konstrukci, byť schválený, není ještě proinvestován. “Příroda je na naší straně,” to věděli všichni z přípravného týmu. “Jestliže sondy včas odstartují, vymámíme z NASA svolení k pokračování letu, i kdyby měl čert na koze jezdit!”

VELKÁ CESTA tedy ztracena nebyla. Kdyby dvojka uskutečnila let v plné verzi, tedy po Saturnu by zamířila k Uranu a dál k Neptunu, nahradila by projekt VELKÉ CESTY víc než dobře. Příroda v tomto směru překážky neklade, Uran a Neptun jsou ve vhodných místech svých drah. Toto je opravdová šance, kterou je třeba využít teď, protože ta příští nastane — až v roce 2155.

Představitelé NASA doufali, že se uskuteční ještě jedna náhrada VELKÉ CESTY. Sondy Mariner Jupiter/Saturn se zhotovovaly ve třech exemplářích. Pro dva už bylo uplatnění jasné. Ale jakmile v roce 1977 odstartují, zbude na Zemi třetí, záložní exemplář. Byla by přece škoda nechat jej zde jen pro muzejní účely! Vznikl plán vypustit tuto sondu o dva roky později, v listopadu 1979, k Jupiteru a Uranu. Průlet kolem Jupiteru: duben 1981; průlet kolem Uranu: polovina roku 1985. Skutečnost byla nakonec jiná — ještě dříve, než se kterákoliv z těchto tří sond pozvedla od země, byl projekt Mariner Jupiter/Uran zrušen. Důvod byl jednoduchý: nedostatek peněz.

* * *

V Laboratoři tryskového pohonu se nyní rozhodovalo o zdaru budoucí mise, zde vznikaly plány pro dalekou cestu. Omezení finančních prostředků bylo nepříjemné, jak jinak, ale na druhé straně se nabízely poznatky ze studie sondy TOPS a z konstrukce předchozích sond Mariner, a také ze sondy Viking, která se právě připravovala k letu na Mars. Odtud se braly nejen první nápady, ale i hotové součástky.

Ještě před definitivním schválením projektu se začaly utvářet týmy vědců, kteří budou odpovědni za výzkumný program projektu. V dubnu 1972 je vypsán konkurs na vědecké experimenty, který má značný ohlas. Přichází přes 200 přihlášek ke spolupráci, z nichž je vybrána devadesátka astronomů, fyziků, techniků, chemiků — všichni tito lidé si v příštích nejméně deseti letech určitě nebudou stěžovat na nedostatek práce! Většinou jsou to Američané, ale v týmu najdeme i Francouze, Švédy, Němce a Brity.

Za necelých pět let byly sondy připraveny k letu. Pro většinu smrtelníků na této planetě to byla doba, kdy se nic zvláštního v oblasti letů do vesmíru nedělo. Ještě pod dojmem šesti výprav na Měsíc nemohl přece uspokojit jeden společný let Američanů a Sovětů v půli roku 1975. Také dvě sondy Viking, když v roce 1976 měkce usedly na povrch Marsu a zřídily tam na dlouhé měsíce komplexní laboratoř, nemohly soupeřit v popularitě se zpravodajstvím kosmonautů přímo z Měsíce. Americký kosmický raketoplán, v budoucnu prakticky jediný prostředek k vypouštění všech družic, sond i pilotovaných kosmických stanic USA, se teprve připravoval. Nebyla to však mrtvá doba, to rozhodně ne. Byla to doba příslibu. Vznikaly v ní lidské výtvory, které naše generace ještě plně nedocenila.

Počátkem roku 1977 byly sondy Mariner Jupiter/Saturn téměř hotovy. Zbýval jen poslední formální akt, bezesporu nejpříjemnější po dlouhé době příprav: bylo třeba najít pro ně příhodnější označení než je to dosavadní. V soutěži vyhrálo označení Voyager, takže oficiálně od 4. března 1977 nesou sondy toto jméno. Zdaleka ne poslední metamorfóza našich poutníků!

Jméno Voyager se v historii kosmonautiky neobjevuje poprvé. Už předtím nesl toto označení projekt, který v lecčem připomíná již uskutečněný projekt Viking: v jeho rámci mělo dojít k měkkému přistání na Marsu, část sondy se měla stát umělou družicí Marsu. Se sondami Viking má projekt Voyager (ten současný) přece jen cosi společného — datum! Sonda Voyager 2 totiž startovala na den přesně, ale o rok později než sonda Viking 1. Nehledejte v tom žádné hlubší souvislosti, je to jen náhoda, nic víc.

Obě sondy vypadají navlas stejně. Na první pohled jsou prapodivné jejich tvary: poněkud neforemné, “samá ruka, samá noha”. Pro pozemšťany byly oblé aerodynamické tvary vždy symbolem “dokonalé módní linie”; jak jinak, je to prostě nutnost, tak musí vypadat každý výtvor přírody i člověka, má-li se rychle pohybovat ve vzduchu nebo ve vodě. Vše, co vyhlíží jinak, je z jiného světa. Anebo … k jiným světům poletí.

Problém spíš vzniká, jak sondu — “pavouka” s mnoha nohami, tykadly a výčnělky — sbalit aspoň pro chvíle průletu zemskou atmosférou krátce po startu. Voyagery se nakonec podařilo vtěsnat do válce pět metrů vysokého, jehož průměr měřil 4,3 metru. Víc zmáčknout to už nešlo — velká parabolická anténa, která zprostředkovává spojení se Zemí, má průměr 3,7 metru a složit ji nelze.

První čtyři minuty po startu je sonda uvězněna ve špičce rakety Centaur. Pak se odhazuje aerodynamický kryt a za dalších 49 minut, kdy už je sonda definitivně navedena na dráhu k Jupiteru, se začínají vysunovat všechny nosníky a antény.

Sonda ožívá. Vyklápí se příhradový nosník z titanové oceli, na němž jsou za sebou naskládány tři radioizotopové generátory elektrické energie. Zde má tedy sonda svou elektrárnu. Pro jistotu je vystrčena právě na opačnou stranu než citlivé vědecké přístroje. Ty jsou navěšeny na veledůležité naklápěcí plošině, která zakončuje druhý nosník o délce 2,3 metru.

Základ sondy tvoří desetiboký hranol z hliníkových trubek. Je vysoký 47 centimetrů, protilehlé strany jsou vzdáleny 178 centimetrů. Na bocích tohoto hranolu je zavěšeno 10 schránek, v nich je uložena elektronika sondy. Uprostřed hranolu, v samém těžišti sondy, je posazena kulová nádrž o průměru 70 centimetrů, do níž bylo napěchováno 105 kilogramů hydrazinu. Tato jedovatá nestálá kapalina se zásaditou reakcí, která se vyrábí oxidací čpavku, je ideálním raketovým palivem, vítanou potravou pro stabilizační trysky a korekční raketové motorky sondy.

K horní podstavě desetibokého hranolu je připevněna velká parabolická anténa z hliníkové voštiny. Je to dominanta celé sondy. Jasně bílou barvou natřená mísa, stále mířící k Zemi, se nápadně liší od ostatních částí sondy, které jsou většinou černé nebo překryté speciálními fóliemi. Některá místa jsou naopak pokryta zlatými fóliemi, nebo je tu hliník vyleštěn do blyštivého lesku, podle toho, jak jsou uvnitř skryté přístroje citlivé na chlad kosmického prostoru či kolik tepla při své činnosti vyvíjejí.

Ze sondy je vysunut ještě jeden příhradový nosník. Je z umělých skelných vláken, uprostřed a na samém konci — celých 13 metrů od sondy — nese dva magnetometry. Uznejte, jak neforemné je tohle stvoření! A to ještě jako dlouhá tykadla nestvůrného hmyzu ční do prostoru dvě prutové antény, vyrobené z beryliové mědi, dlouhé 10 metrů. I ony jsou důležité, budou sloužit radioastronomům ke studiu rádiového záření obřích planet.

Neodsuzujme návrháře kosmických sond. Jistě by mohli vymyslet něco pohlednějšího, určitě jsou také vyznavači krásy. Zde však musí být krása víc než kde jinde podřízena účelu. Ne, ošklivé tyto lidské výtvory rozhodně nejsou. Neobvyklé nám ale připadat mohou, to připouštím.

Co však přímo vidět není a neobvyklé určitě je, bychom volně mohli nazvat “novou filozofií činnosti sondy”. V konstrukci sondy se objevily mnohé nové prvky, dosud ještě v praxi nevyzkoušené. Třeba telekomunikační systém: používá se vyšší frekvenční pásmo X (kromě “klasického” pásma S). Tím se podstatně zvyšuje rychlost přenosu získaných dat ze sondy na Zemi — maximálně 115 200 bitů za sekundu. To je 45krát víc než objem dat, který lze nanejvýš přenést v pásmu S. U Jupiteru budou tyto vysoké přenosové rychlosti zapotřebí.

Velkého pokroku se dosáhlo v navigaci sondy. Dřív tomu bylo tak: poloha sondy v prostoru se odvozovala pouze a jedině na základě rádiového sledování. Byl znám směr, kterým sonda letí, i rychlost, kterou se vzdaluje nebo přibližuje. Tak lze určit, kde se sonda v daném čase nachází. Ale bohužel při těchto letech daleko od Země to k přesnému určení polohy sondy nestačí. Například u Neptunu by sonda měla minout planetu o 5000 kilometrů a od družice Triton by měla být — při největším přiblížení — asi 35 000 kilometrů daleko. Pro tento režim letu je předem stanoven plán televizního snímání, který nelze měnit na poslední chvíli. Jenže přesnost polohy, získaná z rádiového sledování, je pouhých 5000 kilometrů! To je zoufale málo!

Proto sondy Voyager používají — poprvé v historii letů sond — navigaci optickou. Snímají obrazy planet a jejich měsíců na hvězdném pozadí svými televizními kamerami. Po vyhodnocení snímků lze určit polohu sondy s nebývale vysokou přesností. V uvedeném příkladu činí nejistota v poloze sondy pouhých 40 kilometrů!

Je jasné, že jen takto lze docílit precizní navedení sondy k planetě, která má posloužit jako gravitační prak. Kdyby nebylo předem známo, kudy přesně sonda poletí, nemohla by se ještě před těsným průletem kolem planety korigovat dráha tak, aby vše odpovídalo propočtům. Po průletu už by bylo pozdě: původně malá odchylka na příletové dráze by mohla mít za následek tak velké rozdíly na dráze odletové, že by proti nim ani nejsilnější korekční motory nic nesvedly. Takový těsný průlet sondy kolem planety bude novodobou analogií Odysseovy plavby kolem nebezpečných skalisek, v nichž se skrývaly dravá Scylla a nenasytná Charybdis. Taková jsou tedy úskalí na cestě Voyagerů k nesmrtelnosti.

Před všemi, kterým ležel celý projekt na srdci, se od samého počátku jeho realizace zjevovalo jako obludný sen velké dilema: máme podstoupit všechna tato rizika novot, když jsme současně neúprosně tlačeni časem, nebo máme vsadit na jistotu? Jistota — to však znamená vzdát celý projekt, protože příští VELKOU CESTU bude připravovat určitě už jiná generace vědců. Lidé “od Voyagerů” však již byli rozhodnuti. Bylo to zcela v duchu Voltairova výroku: “Pouze šarlatáni jsou si něčím jisti. Pochybnost sice není právě nejpříjemnějším stavem, ale jistota je směšná.” Zavrhli cestu bez rizika, protože ta k cíli určitě nevede.

Co však naznačují obtíže, se kterými Voyagery od samého startu zápolí? Je to opravdu jen nezbytná daň onomu riziku, je to stav normální či naopak neklamný příznak nezralého, uspěchaného projektu?

(pokračování příští neděli)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

Skupina Monkey Business vyjíždí na podzimní část turné Už jsi zaplatil daň z  práva na život?

Po letních prázdninách a vystoupeních pod širým nebem vyjíždí skupina Monkey Business opět v  plné síle na podzimní část tour „Už jsi zaplatil daň z  práva na život?“ po kulturácích a klubech. Odstartuje 22. září v  Music Clubu Kotelna v  Litomyšli, následovat budou zářijové a říjnové koncerty v  Pardubicích, Mariánských Lázních, Domažlicích, Brně, Krnově, Litvínově a Liberci.

„Na jaře jsme do naší tour vstoupili s  novou laserovou show, novými zářivými kostýmy, novými aranžemi skladeb i s  novými myšlenkami. Na stejné vlně se ponesou i naše podzimní koncerty,“ říká baskytarista skupiny Monkey Business Pavel Mrázek. „Nejít na koncert skupiny Monkey Business je životní chyba, která by se mohla každému vymstít,"  podotýká zpěvák skupiny Matěj Ruppert.

Vyvrcholením podzimní části koncertní šňůry Monkey Business bude trojice předvánočních koncertů v  pražském Lucerna Music Baru 12., 13. a 14. prosince 2017.

Do letošní sedmnácté sezony vstoupila skupina Monkey Business nejen s úspěšným turné, ale také s novou členkou kapely, kterou se od  ledna 2017 stala zpěvačka Tereza Černochová. Po šestnácti letech nahradila zpěvačku Tonyu Graves. Sedmnácté narozeniny oslavila kapela tradičním květnovým koncertem v  pražských Žlutých lázních a jako dárek si k  nim v  létě nadělila zbrusu nový videoklip k  hitu Sex and Sport? Never! ze stejnojmenné desky, která vyšla v  roce 2015. Vystupuje v  něm plejáda českých sportovců včetně jedné z  největších českých sportovních star současnosti, biatlonistky Gabriely Koukalové

Jubilejní 25. sezona Divadla Bolka Polívky slibuje dvě premiéry, 55. Manéž a řadu zajímavých hostů i výstav

Divadlo Bolka Polívky letos vstupuje do své jubilejní 25. sezony. Slavnostně ji zahájí 11. září vernisáž výstavy obrazů brněnského výtvarníka Pavla Bílka, úvodním titulem nové sezony se pak stane oblíbené představení Mínus dva. V  nadcházející sezoně Divadlo Bolka Polívky plánuje dvě premiéry, řadu výstav i koncertů. Mezi stálé hosty se zařadí pražské Divadlo Na zábradlí, program obohatí také slovenské inscenace, které budou v  Brně uvedeny poprvé. V  říjnu se bude natáčet 55. Manéž Bolka Polívky.

„Pokračujeme v  nastaveném trendu z  posledních sezon. Chceme i nadále rozšiřovat vlastní repertoár o autorské inscenace Bolka Polívky i další kusy z  děl klasických i současných autorů. A samozřejmě do Brna zvát pozoruhodné inscenační počiny našich exkluzivních hostí jakou jsou Dejvické divadlo, Divadlo Na zábradlí a mnoho dalších. Čekají nás minimálně dvě premiéry, z  toho jedna v  koprodukci se Studiem Dva, happeningy, kabarety, koncerty. Mezi své stálé štace nás od této sezony řadí ostravské Divadlo Petra Bezruče a slovenská ASTORKA Korzo.“ říká ředitel divadla Ondřej Chalupský.

Během letních prázdnin potěšilo Divadlo Bolka Polívky deset tisíc návštěvníků na Letní scéně, která se letos poprvé konala na Biskupském dvoře Moravského zemského muzea. V sídle divadla na Jakubském náměstí mezitím řemeslníci rekonstruovali elektroinstalaci ve foyer a v šatnách, kromě rozvodů nových kabelů vyměnili nebo doplnili rozvaděče, na 240 svítidel a více než 300 koncových prvků, jako jsou spínače nebo zásuvky. Celkové náklady na tyto opravy činily více než 4,3 milionu Kč.

Po opravách se Divadlo Bolka Polívky návštěvníkům znovu otevře v  pondělí 11. září. Ve foyer divadla začne výstava olejů na plátně brněnského výtvarníka Pavla Bílka s  názvem Portréty lidí a měst, kterou v  17:00 zahájí Bolek Polívka a gerontologická sekce Divadla X a Vojtěch Fatka Ltd. Prvním představením nové sezony bude od 19:00 inscenace Mínus dva, která v  roce 2008 vznikla ve spolupráci s  Divadlem Štúdio L+S. V  hlavních rolích excelují Bolek Polívka a Milan Lasica, dále hrají Petr Šimun a Sara Venclovská.

První premiérou v  Divadle Bolka Polívky se stane 4. listopadu Věra – koprodukční inscenace s  pražským divadlem Studio DVA (pražská premiéra je naplánována na 12. října). Autorem je Petr Zelenka, režie se ujala Alice Nellis. V ironické komedii, která je sondou do zábavního průmyslu a vypráví příběh o výsluní a pádu ambiciózních jedinců, hrají Ivana Chýlková, Bolek Polívka, Jana Stryková, Kryštof Hádek / Petr Stach, Roman Zach / Martin Pechlát, Martin Kubačák, Sabina Remundová a Marika Šoposká.

Po Novém roce obohatí repertoár inscenace Silou a letem, která bude mít premiéru 26. ledna 2018. Divadelní projekt dvou klaunů, Michala Chovance a Ondřeje Klíče, vzešel z jejich tříleté intenzivní spolupráce při krátkých skečích a bude jejich prvním celovečerním klaunským představením.

Exkluzivním hostem Divadla Bolka Polívky se stane 12. září australské komediální duo The Umbilical Brothers. K  souborům, které pravidelně hostují na prknech Divadla Bolka Polívky, se připojí pražské Divadlo Na zábradlí. V  brněnské premiéře uvede inscenace Krásné psací stroje a AnderSen. Druhým nováčkem mezi hostujícími soubory je bratislavské Divadlo ASTORKA Korzo 90‘, jež jako první ze svého repertoáru v  Brně představí Sen noci svatojánské. Do třetice obohatí program ostravské Divadlo Petra Bezruče, které přiveze Petrolejové lampy, Spalovače mrtvol a Audienci.

Legendární, tentokrát už pětapadesátá Manéž Bolka Polívky se bude natáčet v  pátek 20. a v  sobotu 21. října již tradičně ve Sportovní hale Vodova v  Brně. Potvrzení hosté jsou Hana Holišová, Patrik Hartl, Xindl X, Hynek Čermák, Michal Pírek a Samuel Sadecký. Slavný pořad, který vznikl pro Českou televizi v roce 1987, bude jako vždy plný humorných scének, skečů, dobré nálady a výrazných osobností.

Divadelní představení doplní v  nové sezoně také výstavy (kalendář Proměny 2018, výtvarníci Miroslava Oberreiterová, Pepča Stejskal a další) a koncerty. Co se týká hudebního programu, příznivci Divadla Bolka Polívky se mohou těšit na koncert Jiřího Stivína k  jeho 75. narozeninám, šansonierku Szidi Tobias, na Classic Cimbal, Javory či sólový koncert Jana Budaře, který v  Brně zakončí své turné Seznamme se.

O Divadle Bolka Polívky

Divadlo Bolka Polívky se usídlilo v budově na Jakubském náměstí v Brně v roce 1993 a 17. září téhož roku zde autorským představením Bolka Polívky Trosečník zahájilo svoji činnost a svou první sezónu. Za více než pětadvacet let existence se zde vystřídala řada projektů principála Bolka Polívky.

V rámci současného repertoáru lze vybírat jak z autorských her principála Bolka Polívky (Šašek a syn, DNA a Pro dámu na balkoně), tak z představení vytvořených ve spolupráci s jinými divadly (Mínus dva, The Naked Truth). Zatím poslední novinkou z repertoáru je slavná inscenace Ladislava Smočka – Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho s Bolkem Polívkou v hlavní roli. Divadlo také spolupořádá legendární Manéž Bolka Polívky.

Diváci zde mohou zhlédnout širokou nabídku her hostujících českých a zahraničních souborů (Dejvické Divadlo, Činoherní Klub, Štúdio L+S, Divadlo Studio DVA, Divadlo Járy Cimrmana, Divadelní spolek Kašpar, Divadlo Kalich, Divadlo Palace, Divadlo Příbram, Divadlo Komediograf a další) a na prknech vidět známé herecké osobnosti Elišku Balzerovou, Simonu Stašovou, Ivu Janžurovou, Jitku Čvančarovou, Barboru Seidlovou, Jaroslava Duška, Pavla Lišku, Pavla Zedníčka, Milana Lasicu, Karla Rodena a další. Vedle divadelních představení jsou pravidelným doplňkem programové skladby také koncertní vystoupení předních českých a slovenských hudebníků a kapel nejrůznějších žánrů. Celosezónní aktivitou jsou také výstavy (cca 10-12 za sezonu) významných malířů, grafiků a fotografů, pořádané ve foyer divadla.

Divadlo se neustále ve spolupráci se svými partnery a především ve spolupráci s představením Jaroslava Duška ČTYŘI DOHODY věnuje také charitativní činnosti. Zisk z těchto představení rozděluje organizacím, které se věnují pomoci a podpoře tělesně postiženým, rozvoji a výchově dětí či pomoci starým lidem atp.

Dotkni se vesmíru a pokračuj

René Levínský napsal svižnou veselohru plnou vtipných replik odehrávající se ve vědeckém prostředí, o čemž vás přesvědčí už seznam hrajících osob, kde je víc titulů než jmen. A samozřejmě postavy odpovídají svému prostředí, což znamená, že jednají podle počtu titulů u svých jmen. Řekněme poněkud podivínsky. „Mně ti lidi přišli hodně praštění,“ hodnotila je vnučka a bodejť by ne, když ti vědátoři upřednostňovali výzkum před sexem. Chytré, pěkné, dospívající dívce to skutečně musí připadat nepřirozené. Tak jsme si chvíli povídali a shodli jsme se, že ve hrách, napsaných muži, vycházejí ženské postavy jaksi ploché, zatímco v těch napsaných ženami jsou zase mužské postavy vesměs padouši. „Však taky chlapi jsou padouši,“ rozhorlila se ta má malá, „no, úplně všichni ne,“ ubrala, když postřehla, jak jsem se zatvářil. Tak jsem jí vysvětlil, že pokud se jedná o padouchy a padoušství, jsem já ten úplně nejvíc a bezkonkurenčně nejpadouštější padouch ze všech padouchů. Co jí také mám o sobě říct, když osobně zná všechny mé bejvalky?

Navíc, jisté momenty hry nekonvenovaly s její čerstvě nabytou ženskou sebeúctou. Nedivte se, nachází se v tom po ženské stránce nejkrásnějším věku, kdy nabídka mnohonásobně převyšuje poptávku. Ještě netuší, že existují muži, do kterých je nutno investovat notnou dávku ženské sebeúcty a doufat, že se tato riziková, ba přímo hazardní investice v budoucnu vyplatí a že si svou ženskou sebeúctu vybere zpátky i s úroky. Proč hazardní investici? Copak se dá na nějakého mužského spolehnout? A pokud dá, lze se spoléhat, že mu ty úroky časem nepřijdou příliš vysoké a že svůj úvěr, který by měl poctivě a věrně splácet, nepřenese do nějaké jiné banky? Do jiné banky, kterou může mít rád? Takových bank, do kterých muž může svůj úvěr s relativně nízkými ztrátami přenést a kterou může mít rád, běhá všude okolo spousta. Taková spousta, že nabídka převyšuje poptávku dokonce několikanásobně. Ale na druhou stranu, bez hazardních investic nelze prožít plnohodnotný život a muži se rovněž musejí pouštět do hazardních investic. Možná ještě hazardnějších. Copak lze dopředu odhadnout, do jakých absurdních výšin se vyšplhají úroky za proinvestovanou ženskou sebeúctu? A ztráty, spojené s přenesením úvěru do jiné banky, mohou být za jistých okolností astronomické, neakceptovatelné.

Ale nemusíte se bát, že nebudete rozumět ději. Přes všechna učeně znějící slovíčka je prostinký jako dívčí srdéčko, a bodejť by ne. Veškerá věda je prostá a jednoduchá, to jen vědátoři ji komplikují, aby vyrazili víc peněz na granty, a taky, aby vypadali důležití. Věřte mi, něco o vědě vím, jistou dobu jsem působil ve výzkumáku a na vysoké škole a dokonce tam i chvilku přednášel, ale opravdu jen chvilku, než se přišlo na to, že nemám rudé krovky. Vzhledem k tomu, že rudoši už stejně mleli z posledního a že jsem věděl o zábavnější pozici, jsem to neřešil a tu zábavnější pozici jsem si v příštích dvaceti letech dosyta užil. Takže jsem si postavy hry a jejich souboje o granty a laboratoře a nakonec i o ženy, všechny vedené v glazé rukavičkách, s nadhledem vychutnal víc než ta má malá. Autor hry je ostatně vědecký pracovník a dobře zná své pappenheimské.

Na nápaditě řešené scéně, jejíž proměny vás zaujmou neméně jako děj, se to uzlí a rozplétá, a bodejť by ne, když jednu z postav hraje tak atraktivní žena jako Alena Antalová. Ale protože chlapi jsou vskutku padouši, má zdatnou konkurentku, a protože atraktivní ženy jsou náročné, i milence. No, to už by stačilo co se lidských vztahů týká, víc nevykecám. Pak se to mele i na vědecké úrovni, manipulace geny je atraktivní obor, navíc velmi kontroverzní, takže kolem vědy je veseleji než kolem sexu. Už víte, proč to té mé malé přišlo podivné? Ale vy už jste dospělí a poznali jste, že postelové vášně mají na rozdíl od těch vědeckých tendenci vyhasínat, tak si užijete i genovou manipulaci, autor ji napsal vtipně a srozumitelně. Bodejť by ne, když se do ní montuje i novinářka a jistě si vzpomínáte, co o novinářích řekli naši čelní představitelé? Pan režisér, maminka a pan prezident mají vždycky pravdu. A pokud ji nemají, slušní lidé předstírají, že s nimi souhlasí.

Děj hry je navíc přenesen do brněnských reálií, takže máte o důvod k chechtotu navíc. Není špatné zasmát se vědátorům, genetice, Brnu, lidem, dnešnímu praštěnému světu. Smích je to nejlepší ze všech možných řešení.

Jo, abych nezapomněl, ten titul. Jde o doslovně přeložený pokyn ze starších počítačových her „PRESS SPACE TO CONTINUE“.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

René Levínský Dotkni se vesmíru a pokračuj

Režie: Hana Burešová. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna Tomáš Rusín. Kostýmy: Zuzana Štefůnková-Rusínová. Hudba: Petr Hromádka. Hrají: Petr Štěpán, Alena Antalová, Světlana Janotová, Igor Ondříček, Viktor Skála, Ivana Vaňková, Miloslav Čížek, Rastislav Gajdoš, Aleš Slanina a Jan Mazák.

Premiéra 16. a 17. září 2017 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Vůbec ničeho se nebojte. Ta pravidla jsou pro srandu králíkům, i když je přednášejí hned tři ženské hlasy. Vím moc dobře z vlastní zkušenosti, že jeden ženský hlas lze za jistých okolností zaměnit za lahodný vánek, ale TŘI ženské hlasy už lze ztotožnit jen s útokem těžké kavalérie, což je ovšem při přednášení pravidel slušného chování nepostradatelné. Však to také tak doma mám. „Ano lásko, jistě, miláčku, jak si přeješ,má milovaná,“ šveholím, ale když jsem mimo dohled, udělám si to po svém a pak si může zuřit jak chce.

Ty tři ženské hlasy jsou navíc oděné tak, že mi připomínají maminku v době, kdy jsem byl kluk, a netroufal si ani ceknout. Klobouk „kolem Brna neprší“, rukavice, plášť, pouzdrové šaty pod kolena z exkluzivní látky, no, maminka byla elegantní a atraktivní dáma, oplývající nečekanými schopnostmi. Zkrotit tři chlapy, našeho tátu, mne a bráchu, to si vyžadovalo náturu a schopnosti zkušeného jezdce rodea. Ty vlastnosti a schopnosti měla v míře nemalé, ale stejně se jí to nepovedlo na sto procent. A my jsme, na rozdíl od vás, nikdy nebyli žádní supermani.

Těm třem ženským hlasům sekunduje jeden mužský. Zřídka jim odporuje, málokdy si vede svou a převážně s nimi souzní. Přesně jako u mne doma. Také souzním, zejména tehdy, když se ONA dívá. Pak je tam ještě jeden, klaun, co zesměšňuje i to, co samo o sobě k smíchu není. Je perfektní, kéž bych si troufal být také takovým. Ale pak by tento text nejspíše psal zombie.

To všechno jsou drobnosti pro zasmání. Když na vás někdo začne chrlit pravidla, vymakaná do detailů nejen nepravděpodobných, ale i nevhodných, nemůže reálně očekávat, že se jimi začnete řídit. Pravidla, která lze sepsat, ale kterými se nelze řídit. To byste nesměli mít v hlavě nic jiného než ta pravidla nebo mít stále v ruce manuál slušného chování a listovat. Daleko spíše se jim začnete smát zrovna jako publikum na premiéře. Celé je to absurdní. Co máte dělat, když se narodíte, jakého kmotra si vybrat, jakou snoubenku zvolit, jak si ji vzít za ženu, jak s ní mít děti, jak s ní žít a jak umřít, jak se chovat jako vdova, kdy si pořídit nového partnera a další děti – proč já vlastně ještě neumřel? Proč tady ještě straším? Vždyť už by si mohla dávno užívat s někým jiným a já bych měl konečně klid, tak co se divím, že je naštvaná, když furt ještě zacláním, že!

Já vím, hudba. Je to opera a navíc soudobá opera. Brácha tomu říká strašný vrzání. Já si fandím, že té hudbě rozumím. Ale tady se ta hudba dá nejen přežít, ale i poslouchat, což u soudobé hudby nebývá pravidlem. (Omlouvám se za svou eminentní nevychovanost, to ta pravidla, smajlík.) Moji přátelé, velmi inteligentní a vysoce postavení lidé, ke kterým si chodím pro korekci svých názorů, ji označili za sice brutální, ale výstižnou. Vystihli ji lépe než já, protože já si poznamenal impresivně a citlivě vystihující děj. Opravdu, když se do ní zaposloucháte, dodává textu emotivní náboj, který tuze potřebuje. A ta brutalita? Troje bicí obsazení a nenadálá fortissima, toť vše. Ale rozvedu to.

Tři hlasy, nerozlišené ani coby jako postavy, ani coby jako nositelky děje, ale také ne unisono. Jejich hlasy, dva soprány a jeden mezzosporán, se kontrapunkticky proplétají, do toho mužský bas a orchestr, též v Bachovském kontrapunktu, to skutečně je k poslouchání a vychutnání si. Navíc ona brutalita je dávkována uměřeně, dokonce i ty posílené bicí dokáží znít něžně, melodicky, lahodně. Tiše cinkající zvonečky, znáte lahodnější zvuk? Nejsem odborník, abych na vás vychrlil spoustu učených větiček, však vy také ne, to byste nečetli tento text, proto postačí říci jedno. Nečekejte Verdiho ani Pucciniho, poslouchejte s dobrou vůlí a bez předsudků a užijete si. Užijete si dokonce i tu brutalitu bicích, protože i ona je vynalézavě prokomponovaná a pokaždé jiná. Dva roky perné práce na opeře musí být znát.

Symfonický orchestr se 24 hudebníky spolehlivě zaplní akusticky dobře vyřešený sál Reduty a pěvci mají mikroporty, takže vám neunikne ani notička z jejich náročných partů, i když se volně pohybují po jevišti a nezpívají dueta přes publikum Skladatel Michal Nejtek napsal skutečně výbornou hudbu na neméně kvalitní libreto Jiřího Adámka, který coby režisér je ještě vylepšil spoustou drobných fórků, které se popisovat nedají. A těch pět na jevišti? SUPEEER!

O kostýmech jsem se už zmínil, jsou parádní a ty činohercovy jinotajně komické, ale co mne dostalo, byla scéna. Zdánlivě velmi skromně zařízený pokoj, ale co všechno ukrývaly závěsy! Podobně jako kostýmy, vše se tváří podle pravidel, ale najednou zíráte na tu absurditu. Scéna i kostýmy hrají spolu.

Kazatelské zaujetí a mravokárná zaťatost pravidel, které mají pro všechny eventuality správná řešení – no není to k smíchu? Být ready pro vše, co se může stát? To mne podrž! To se dá? Ale jsou tam pravdy, které bohužel nikdo nedodržuje, i když by si tak usnadnil a zpříjemnil život. Tak například žena nemá na sebe po svatbě přestat dbát, ale mladistvý půvab nahradit šarmem a elegancí, nemá se zahazovat s cizími muži a naopak muž by měl být i po svatbě přátelský, milý, pozorný a spolehlivý a cizí ženy odbývat lhostejností a nevšímavostí. Já to také nezvládám, i když bych opravdu měl. Celý svatební obřad je mimochodem přímo fontána absurdit – nevěsta vedle popelnice, zparodované svatební obyčeje, zparodované veselí svatebčanů. A po svatbě? Mužský prvek vytuhne u telky, zatímco ženské trio dál pěje pravidla. Někoho mi to připomíná.

Ale nemusíte být sebekritičtí, abyste si operu užili. Určitě znáte ve svém okolí dost lidí, kteří Pravidla nedodržují. Vždyť lidský život je tak košatý, mnohotvárný a mnohovrstevnatý, že jej do žádných, i těch sebevíc vymakaných pravidel nikdo nevměstná. Zákonodárci a kazatelé nejrůznějších věčně svatých pravd se o to marně pokoušejí, co lidský rod žije pospolitě, a stále marně.

Doporučení, slůvko pravidla bych sám pro sebe nahradil výrazem doporučení. Pak bych na ně já osobně dbal mnohem pečlivěji. Já osobně.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

To najlepšie, čo ostalo zo starého Československa

Pre tých, ktorí netušia, čo to trepem za sprostosti, už aj preložím:

To nejlepší, co zůstalo ze starého Československa

Pánové Lasica a Polívka (pořadí určila abeceda) a jejich inteligentní humor v náznacích a nevyřčených souvislostech, doplněný trochou klauniády, o kterou by bylo škoda přijít. To vše ve hře „Mínus dva“, která sice se starým Československem nemá nic společného, ale dává dostatek prostoru pro oba mistry slova a jevištní akce. Tu hru určitě znáte, je o dvou pacientech, kterým zbývá týden, respektive dva týdny života, a proto utečou z nemocnice, aby si tu chvilku ještě užili. Není důležité, tvrdí, kam člověk utíká, ale odkud. To je třeba mít stále na paměti zejména proto, aby se prchající člověk nevrátil obloukem zpět, jak se oběma postavám a i autorovi těchto řádků v životě párkrát stalo.

Je libo pár ukázek?

„Mám pro vás poslední výsledky lékařských testů,“ praví doktor.

„To je to se mnou tak zlé?“ strachuje se pacient.

Nebo:

„Posledních deset let jsem nekouřil a stejně mi zbývá jen týden života,“ žehrá první.

„Já nekouřil nikdy a mám jen o týden víc,“ frfle druhý.

Dva protagonisté jsou doplněni o dva nahrávače, muže a ženu, kteří se střídají v různých rolích.

„Ten člověk je mi povědomý,“ diví se P.

„Ale to je úplně jiná postava,“ upřesňuje L.

„Ano, ale stejný herec,“ přebíjí P.

Potlesk na otevřené scéně si vysloužil tento úryvek:

„Může se člověk, který celý život prodává televizory, ještě večer dívat na televizi?“ diví se L.

„Dobrá otázka,“ odpovídá P. „Bratranec gynekolog mi ji často klade též.“

Samozřejmě dojde také na česko – slovenskou problematiku:

„Celá Evropa říká november, ale vy listopad,“ pozastavuje se L. „A pak se divíte!“

(Že by další důvod pro czexit? Poznámka recenzenta.)

„Jsme dva známí policisté, Pomáhat a Chránit,“ představuje oba L.

„Když policisté při vyšetřování vrážejí člověku špendlík po nehty, co je důležité?“ ptá se za chvíli L.

„Být na správné straně špendlíku,“ domnívá se P.

Těch fórků je tam samozřejmě mnohem víc, ale má stará hlava je všechny nepobrala. Stejně si ale myslím, že vyřčené vyznívají mnohem lépe než napsané, protože tón hlasu ani gesto několika slovy nevystihnu, a že každá repríza je trochu jiná, tak se zajděte podívat, abyste neprohloupili, protože nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli, jak praví klasik.

A pány navíc jako bonus zajisté potěší svůdně naplněný odvážný živůtek červených šatů.

Vratislav Mlčoch

Fakta o představení:

Samuel Benchetrit Mínus dva

Účinkují: Milan Lasica, Bolek Polívka, Jitka Čvančarová, Martin Hofmann, Lucia Siposová

Režie: Juraj Nvota

Hořká komedie o poslední cestě dvou starců, kteří na útěku z nemocnice dojdou skrze osudy jiných k naplnění osudů vlastních. Lidský rozměr zdobený i shazovaný břitkým melancholickým humorem je to, co vám pohladí duši, polechtá bránici a nač se můžete těšit v této novince, kterou Divadlo Kalich připravilo v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky a bratislavským Studiem L+S.

Kočičí bažiny číhají všude vůkol

Uznávám, že ženy, vybavené smyslem pro spravedlnost a duší, na které křivdy ulpívají místo aby po ní stékaly do fekální jímky, to mají ve světě bohatých mužů s agresivními gesty a panovačnými sklony těžké, zejména pokud chtějí, aby ony i jejich děti měly přiměřeně komfortní život. Naštěstí mají průpravu už od dětství, kdy si hrály s panenkami a řešily s nimi mezilidské vztahy, zatímco hoši si hráli s autíčky a stavebnicemi a díky tomu se v mezilidských vztazích orientují a pohybují s obratností příslovečných slonů v porcelánu. Proto pro ně, ty ženy myslím, nebývá obtížné sestrojit důmyslnou past utkanou z citových vazeb, naplněnou lepkavou a kluzkou směsí mezilidských problémů. Past, která sice charakterově pevného muže, kráčejícího neochvějně za svým cílem, zastavit nedokáže, protože ten skrze ni nonšalantně projde aniž by si uvědomil, že právě vyvázl z pasti, ale dobrosrdečného troubu s pohodlnou a rodinně založenou myslí spolehlivě polapí a ten břídil se pak v ní zmítá a plácá, dokud ho smrt nezachrání.

Kočičí bažina je jedno z možných pojmenování.

O muže s dobrosrdečnou, pohodlnou a rodinně založenou náturou je mezi konstruktérkami kočičích bažin velký zájem, ale bohužel, na trhu není takových mužů dostatek, takže mezi konstruktérkami kočičích bažin zuří nelítostný konkurenční boj. Boj, který není limitován žádnými pravidly, ani pravidly volného trhu ne.

Upozorňuji, že tuto esej píše heterosexuální muž, sice už dosti starý, ale stále ještě tak trochu muž, jehož zkušenosti s ženami jsou všelijaké, některé z nich dokonce i dobré. Tato esej nemá se stejnojmennou hrou nic společného, vznikla spontánně bez znalosti textu hry a její autor se nemůže ubránit podezření, že kdyby autorka hry tušila, jaké asociace název její hry vyvolá, pojmenovala by ji jinak, například Kocouří bažina.

Dovolte mi malé odbočení do historie. Kdesi jsem četl, že když vojsko pražských husitů vytáhlo obléhat Karlštejn, naplnilo prázdné sudy obsahem pražských veřejných latrín a tyto sudy pak metalo z obléhacích strojů na obránce hradu. Autoru eseje se zejména zamlouvá představa, co se stalo a jaké následky mělo, když sud s takovou náloží vlétl oknem přímo do hradní kuchyně a tam explodoval. V obléhaných hradech vesměs bývala nouze o vodu. Autor eseje, jak vidno, není právě hodný člověk.

BUM! Dopadne na dobráka lapeného do kočičí bažiny fekální projektil vypálený tchyní. PRÁSK! Exploduje mu vzápětí na hlavě další, pro změnu od dětí. BUM, PRÁSK, BUM, PRÁSK! Dopadají na toho nebožáka obzvláště účinné fekální projektily pálené artilerií jeho životní družky, která si právě potřebuje vykompenzovat nějakou byvší křivdu, jedno kým a jak spáchanou. A on díky této kanonádě zapadá stále hlouběji do kočičí bažiny, zmítá a matlá se v ní, nevidí, co se děje, protože má oči zalepené obsahem těch projektilů, a ani křičet, natož mluvit nemůže, protože jeho ústa právě dostala přímý zásah. Jako ta hradní kuchyně. A protože je dobrák s rodinnými sklony a pohodlnou náturou, řekne si, že jinde by to nebylo lepší, a matlá se v těch fekáliích dál. Málem jsem napsal „ve sračkách“.

Je smutným faktem, že má svým způsobem pravdu. Jinde by to opravdu nebylo lepší, dost možná, že náplň těch fekálních projektilů by byla ještě mazlavější a smrdutější. Patří k trudným zkušenostem empirických dialektiků, že člověk toužící po změně k lepšímu nakonec často dopadne hůř. Zejména v kočičí bažině se to stává s pravděpodobností, hraničící s jistotou.

Máte pocit, že přeháním? Pak děkujte Bohu, že jste nikdy nic podobného nepoznal/a a važte si toho, co máte. A to jsem skončil u verbálního násilí, i když to bývá mnohdy horší.

Ještě odbočím. Dialektiku vynalezl středověký teolog Tomáš Akvinský jako spor dvou protikladných stanovisek A a B. Empiričtí dialektikové moderní doby ji doplnili o poznatek, že pravda spočívá ve stanovisku C, které se stanovisky A ani B nemá prakticky nic společného. Jejich učení se opírá o běžně dostupnou empirii plynoucí ze sporů různých politických stran či hnutí a následných konsekvencí. Ale pozor! Materialističtí dialektikové nedávno zavrženého filozofického směru pánů Marxe, Engelse a Lenina nechutně zneužili učení Tomáše Akvinského, které s jejich názory nemělo nic společného, takže prosím, nezaměňovat!

Mám-li se vrátit k člověku lapenému do kočičí bažiny, musím se znovu opřít o učení empirických dialektiků. Východiskem v jeho situaci a při jeho lenivě rodinném založení může být jedině stanovisko C, a totiž, že nemá cenu nic měnit, natož sebe sama, a nějak to v těch fekáliích doklepat do konce, protože vždy může být ještě hůř. Zase jsem se jen s obtížemi ubránil výrazu „ve sračkách“.

Smrádek, ale teploučko, zní lapidární heslo zformulované anonymním lidovým empirickým dialektikem, které nejlépe vystihuje paradoxně paranoidní pozici každého, kdo v kočičí bažině uvízl. Totiž v kočičí bažině nevyhraje nikdo, dokonce ani ten, který zavčas uteče. Od toho je kočičí a navíc bažina a toto je její jedině pravdivé stanovisko C.

Anonymní lidoví empiričtí dialektikové mívají pravdu s pravděpodobností, limitně se blížící k jistotě, zejména pokud jde o kočičí bažinu.

Mají s ní tisíciletou zkušenost.

Apropó, víte, proč muži umírají dřív? Chtějí mít už konečně pokoj.

Vratislav Mlčoch

P. S. Divadelní hra, kterou zmiňuji, má premiéru 22. 9. 2017 v Mahenově divadle: Marina Carr U Kočičí bažiny (Irská Médea. ); režie: Martin Františák. překlad: Šárka Císařová, Olga Bártová, dramaturgie: Pavel Jurda, Petr KlariN Klár.