POZOR!                     Tento týden má „Babočka“ DVĚ STRANY !

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998 Babočka str. 1 Babočka str. 2
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Koncerty HF JAMU představí unikátní využití technologií v umění

Hudební fakulta JAMU připravila sérii jedinečných koncertů, ve kterých posluchači v  Brně uslyší současnou elektronickou hudbu. Ve čtyřech květnových večerech se v  Divadle na Orlí osobně představí autoři, jejichž některá díla interaktivně dotvoří samo publikum.

„Jde o skutečně mimořádnou příležitost vyslechnout si nejaktuálnější kompozice soudobé elektronické hudby. Akusmatická hudba v  unikátním provedení prostorového zvuku v  takovém rozsahu v  Brně dosud nebyla představena,“ řekl student doktorského studia Katedry kompozice, dirigování a operní režie (KKDR) HF JAMU Jiří Suchánek, který na čtvrtek 3. května od 19 hodin připravil program 3. koncertu ze série pod názvem „SONIX“ večer akusmatické hudby. Ve spolupráci s  Koninklijk Conservatorium a Institute of Sonology Den  Haag (NL) návštěvníci v  Divadle na Orlí/ hudebně-dramatické laboratoři JAMU v  Brně uslyší díla Laury Agnusdei (IT), Carlose Florese (MEX), Natalie Plevákové (CZ), Sary Pinhero (P), Barryho Yuk Bun Wana (HK) a Jana Kavana (CZ).

Nabídku koncertů završí tři absolventské večery oboru Multimediální kompozice KKDR HF JAMU. „Celá série multimediálních koncertů je taktéž ukázkou možností využívání pokročilých technologií v  umění a dokladem širokého mezinárodního charakteru studia na Katedře kompozice, dirigování a operní režie HF JAMU, kde studují mladí lidé skutečně z  celého světa,“ doplnil pedagog docent Richard Fajnor.

Ve středu 9. května od 19. hodiny zájemci vstoupí do interaktivní instalace Snít o kybernetické budoucnosti Marka Andrýska (CZ), absolventa magisterského studia. Dílo je vystavěno na kontrastu manipulovaného záznamu skutečnosti a konstruovaného digitálního světa virtuální reality s  použitím různých příkladů z  historie „cyber artu“. Je vytvořeno přímo pro konkrétní prostor divadla. Poté bude předvedena audiovizuální kompozice Light in the Shadow Yuk Bun Wana z  Hong Kongu, absolventa bakalářského studia. Kompozice využívá napětí mezi světlem a stíny reprezentované v hudební složce díla kombinací elektronického zvuku a hry na bicí nástroje Martina Švece, doplněných videoprojekcemi.

Ve čtvrtek 10. května od 19 hodin bude uvedeno představení Vlny/ memorandum pokroku Aliaksandra SIADYMAU z  Minsku (BY), absolventa bakalářského studia. Taneční performance bude doplněna o projekce i hudbu v  kvadrofonním provedení a je autorskou volnou adaptací novely Vlny ztišující vítr Arkadije a Borise Strugackých. Večer doplní autorská díla studentů prvního ročníku Pomezí Davida Petráše (SK) a Spomienky Ladislava Dudoka (SK).

V  pátek 11. května taktéž v  19 hodin se uskuteční multimediální performance Smíšené signály Natálie Plevákové (CZ), absolventky bakalářského studia. Diváci vstoupí do 4-kanálové interaktivní videoinstalace, kde proběhne ve třech dějstvích „..ve fragmentech příběhovosti, jež vznikla pomocí autorské zvukové syntézy, hlasu a internetového kurátorství“ multimediální performance inspirovaná skutečnými příběhy. Vývoj děje a výsledný tvar díla může významným způsobem ovlivnit každý divák v  publiku pomocí „chytrých zařízení“.  Na všechny večery je vstupné ve výši padesát korun.

Další info také na: divadlonaorli.jamu.cz/.

Mamut slaví 90. narozeniny

Letos v květnu oslaví 90 let jeden ze symbolů Brna, model mamuta v životní velikosti. Poprvé ho návštěvníci mohli spatřit na Výstavě soudobé kultury na brněnském výstavišti v roce 1928, kde byl součástí pavilonu Člověk a jeho rod věnovaného světoznámým nálezům ze starší doby kamenné z Moravy. Výstavu připravil Karel Absolon, výrobu financovala firma T. & A. Baťa a prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Od roku 1962 má mamut své stálé místo v Pavilonu Anthropos v Pisárkách.

Program

Ve dnech 30. dubna 2018 (12:00 - 18:00) a 1. května 2018 (11:00 - 18:00) bude v sousedství Pavilonu Anthropos v pisáreckém parku realizován projekt uskupení výtvarných umělců  Skill Art z.s.  usilující o propojení vědy a umění, určený pro všechny kreativní zájemce bez věkového omezení.

No Drama Ondřeje Kopala

V prostoru Atria v  Pražákově paláci se postupně představí tři autoři střední generace, projekt kurátorsky zaštiťuje Richard Adam, bývalý umělecký ředitel Wannieck Gallery. Jako první se souběžně s výstavou 1968:computer.art představí malíř a nadšený cestovatel Ondřej Kopal. Jeho výstava s  názvem No Drama odkazuje na jeho poslední pobyt v  Austrálii.

Souběžně s výstavou 1968:computer.art se v Pražákově paláci ve výstavním prostoru Atrium prezentuje Ondřej Kopal, absolvent Akademie výtvarných umění v  Praze. Představuje svůj nový cyklus obrazů, který je inspirován jeho opakovaným pobytem v Austrálii. Na některých obrazech je zachycena přírodní pozoruhodnost západní Austrálie, konkrétně skalní útvar Wave Rock, který svým tvarem připomíná lámající se mořskou vlnu. V kombinaci s konkrétním druhem ovoce či zeleniny (ananas, kiwi, borůvka) vytváří malby zvláštní napětí.  Ty jsou v neposlední řadě ovlivněné rozdílným způsobem zachycení stylizovaného přírodního útvaru a realisticky zobrazeného ovoce. Druhou polohu malby pak představují události nebo navštívená místa, která Kopal v zásadě pojednává formou okamžitých deníkových záznamů.

„Na čelní stěně galerie je vystaven téměř desetimetrový ‚pás filmu‘, formou filmových políček malovaný soubor ‚záběrů‘, které se týkají zajímavých podnětů, s  nimiž se Ondřej při své cestě setkal. Druhý soubor ‚stránek z  deníku‘ je řešen formou devatenácti jednotlivých, spíše tedy komornějších pláten, nainstalovaných ve třech řadách nad sebou. Oproti monumentalitě filmového pásu zde Kopal pracuje s  jemnějším způsobem zachycení, což vyplývá i z rozměrů pláten. I v  tomto případě je ovšem naprosto suverénní. Kombinace dvou odlišných přístupů k podnětům, k  australským zážitkům představuje specifické formy zachycení země, která mu učarovala.“, přibližuje výstavu její kurátor Richard Adam.

Babočka str. 2

Zázraky v Černém domě

Volná kreace na dané titul divadelní hry

Náš dům postavil můj pradědeček hned po první Velké válce. Pradědeček byl velkoobchodník s textilem a ať už byl jakýkoliv, rozhodně nebyl žádný lidumil. Místo lidí mnohem silněji miloval peníze a ještě více miloval jejich vydělávání. Ale protože nebyl žádný hlupák, vydělával je sice velice, ale vždy v mezích zákona, i když nelze říci, že i v mezích daňových předpisů. Prostě dělal to tak, aby se vlk nažral a přitom nepostřehl, že koza náramně tloustne. Napakoval se na dodávkách pro armádu a ještě víc po válce, kdy byl všude všeho nedostatek, všechno bylo drahé a přitom se lidé, a zejména ženy, chtěli pěkně oblékat.

Jenže pradědeček při své vášni pro peníze a jejich vydělávání nebyl žádný skrblík. Rád se plácl přes kapsu, když na to měl, a rád dával najevo, že na to má. Proto postavil krásný velký dům, ale jelikož měl trochu vítr z berňáku, moc to nepřeháněl. Najal si mladého, známého architekta, který postavil moderní dům ve slohu, právě dovezeném z Paříže či odkud. Konstruktivismus tomu říkal, dům vyhlížel jako soustava slepených krabic a aby moc nevynikal, byl z větší části zapuštěn do svahu směrem od příjezdové cesty, takže každý, kdo k nám přijížděl, byl napřed překvapen, jak malý domeček pradědeček má, a pak o to víc, když viděl, jaké prostory se uvnitř nacházejí. „Ten dům je zevnitř větší než zvenku,“ smával se pradědeček, který měl smysl pro humor a protimluvy.

Architekt byl extravagantní a pradědeček zase moderní a tak architektovi nedalo moc práce přemluvit pradědečka i prababičku, aby dům měl uvnitř černě vymalované stěny, na kterých se nádherně vyjímal čistě bílý nábytek, který architekt navrhl a nechal vyrobit na zakázku. Nábytek sice stál majlant, ale nevypadal tak a nikdo, kdo nebyl odborník, by to do něj neřekl. Nebyly to jen protimluvy, co pradědeček miloval, ale i kontrasty.

* - * - *

Návštěvníci žasli a pradědeček se dmul, ale po pár letech a mracích návštěvníků ten bílý nábytek zašel a zvetšel, jen ty stěny, okenní rámy a dveře byly stále krásně černé, neboť architekt použil speciální omítky a dřeva, které byly také v podstatě černé a tak dům zůstal černý, i když nábytek byl všelijaký, jen ne bílý. Ono totiž, jak šel čas, pradědečkovo bohatství nevydrželo, on a hlavně jeho následovníci zchudli a když přišla druhá Velká válka, už to dávno nebylo ono a také se na okupační protektorátní správě nedalo tolik vydělat, spíše naopak. A tak místo drahého, na zakázku vyrobeného nábytku se kupoval ten obyčejný.

A po válce, za nových poměrů, to už byla vyloženě bída. Vlastně nám zbyl jenom ten dům a ukázalo se, že pradědeček byl tuze prozíravý, když ho nenechal vyčnívat nad okolí a také když ho nechal udělat zevnitř černý. Různí znárodňovači, kteří brousili po dříve bohatých lidech, nás díky tomu míjeli a my si uchovali aspoň tu malou trochu bohatství, i když velkoobchod pochopitelně ne. On totiž ani můj děda, ani můj otec a nakonec ani já jsme nebyli žádní velkoobchodníci, ale malí lidé, kteří pradědečkovy schopnosti nezdědili. Pradědečka jsem nepoznal, ale dědu a tátu ano. Oba to byli velmi autoritativní muži, kteří rozkazovali a všichni je poslouchali na slovo včetně mé babičky a mámy. A jedním velice důležitým axiomem u nich bylo dodržování rodových tradic, tedy zejména černého domu a světlého, když už ne bílého nábytku v něm. A protože jsem jiný mužný vzor neměl, choval jsem se k ženám jako oni. Laskavě, ale přezíravě, občas i panovačně.

Moji rodiče, když jsem byl malý, to kouleli všelijak, aby dům zachránili před věčně nenažraným státem, ještě nenažranější rudou stranou a lidmi, co to vedli. Sice nikdy po pradědečkově vzoru se nezapletli nad únosnou míru, ale aby v domě bydleli jen členové rodiny museli občas dělat krkolomné věci. A protože neměli peníze a ani moc nevydělávali, údržba domu byla nedostatečná. Dům notně zchátral a mnoho vnitřních místností se přestalo používat, takže vchody do nich byly trvale zatarasené nábytkem, aby nikdo neviděl, kolik místností tam máme, a nenastěhoval nám tam nějakou svoloč. To mělo pochopitelně jisté následky, především nežádoucí spolubydlící, kteří čím byli menší, tím vícero nohami oplývali. Pavouci a všelijaký hmyz.

Nevím, čím to bylo, ale pavouků bylo doma nad míru, otec s tím nic nedělal a má matka si mu netroufla nic říci. Jiný hmyz doma nebyl, máma udržovala vzornou čistotu ve všech místnostech, ve kterých jsme žili, takže švábi u nás neměli co žrát, a o jiný hmyz se postarali naši pavouci. Vyrůstal jsem mezi nimi, naučil jsem se jich nebát a občas jsem je vzal do školy a házel je na holky, aby vřískaly. U kluků jsem si tím získal jistý respekt, ale jeden starší kluk, kterého na mne poslala jedna ze spolužaček, mi názorně a důrazně pěstně domluvil, že jsem s tím nadobro přestal.

* - * - *

Má první žena, kterou jsem si přivedl domů, byla z tuze dobré, dříve také tuze bohaté rodiny, která to ale s okatým bohatstvím přehnala a tak o všechno přišla. Byla moc ráda, jak dobře se provdala, mých rodičů a rodinných tradic si nadmíru vážila a ze všech sil se snažila zapadnout. Nic nenamítala proti černým stěnám, zvetšelému nábytku a přes svou silnou arachnofobii ani proti velikým hnusným pavoukům, kteří stále odkudsi vylézali a špacírovali po celém domě hledajíce něco k snědku. Tiše trpěla netroufajíc si vznášet oprávněné námitky a já i mí rodiče jsme se o její nezvladatelné arachnofobii dozvěděli, až když mne opustila. Neučinila tak dobrovolně, zasloužili jsme se o to kromě pavouků já a můj otec. Musím podotknout, že jsem ji sice velice miloval, tak jako žádnou jinou ženu před ní ani po ní, ale rodinné tradice v zacházení se ženami jsem ctil více než svou lásku.

To bylo tak: Jednou v noci jsme se spolu milovali, bylo to moc hezké a oba jsme to intenzivně prožívali, poprvé po dlouhé době, protože nám přitom pavouci nelezli do postele a nerušili nás. Najednou se ze stropu začal spouštět jeden zvlášť velký a odporný pavouk rovnou na obličej mé ženy. Já to neřešil, říkal jsem si, že by se už konečně mohla s těmi pavouky smířit a také mi lezly na nervy ty její stálé trpitelské grimasy, ale takovouto její reakci jsem fakt nečekal. Žena najednou strašlivě vykřikla, shodila mne z postele a celá se začala třást a stále křičela šokem a odporem z toho pavouka. Křik to byl takový, že otec i máti přiběhli, co se děje. „Fuj, to je hnus, prosím vás, udělejte něco s těmi pavouky, já takhle nemůžu žít!“ křičela má žena na mne a na otce, celá se třásla, plakala a jak byla v šoku, úplně zapomněla, že je nahá. „Ti pavouci tu žijí, co dům stojí, nikdy nikdo s nimi nic nedělal, protože nikdy nikomu nevadili a já s nimi nic dělat nebudu a už vůbec ne kvůli jedné hysterce, i když je to moje snacha. Zvykni si na ně a ty si udělej doma pořádek!“ rozkřikl se na nás otec, otočil se a práskl dveřmi. Matka stála vedle, oči měla plné slz, soucitu a veliké bolesti, ale neřekla ani slovo, otočila se a odešla také.

„Přestaň vyvádět, obleč se a zavři hubu!“ obořil jsem se na svou ženu po otcově vzoru a když nepřestávala plakat, prosit a křičet, shodil jsem ji z postele, jednu pořádnou jí ubalil a poslal jsem ji, ať se v koupelně zklidní. Jenže když tam vešla, první, co uviděla, byl jeden pavouk na zrcadle, dva ve vaně a asi pět na podlaze. To už bylo na její nervy moc. Rozeřvala se ještě mnohem víc a rozběhla se ke dveřím. Snažil jsem se ji zastavit, protože byla pořád nahá, ale ona mi vjela nehty do očí a byla pryč. Běžela nahá a bosá přes město, stále hlasitě křičela a plakala, až doběhla ke svým rodičům a tam se ukryla. Ostuda to byla náramná, ale byla ještě mnohem větší, když jsem si třetí den přišel pro ni. Ona se se mnou odmítla vrátit a při tahanici mi rozrazila hlavu krbovou lopatkou. „Já už to u vás nezvládám, zvládat nehodlám a ten dům nemohu ani vidět, natož v něm bydlet,“ vřískala na celou ulici, „a tebe a tvého tátu obzvlášť, dva odporné úchyláky, co se vyžívají v trápení žen hnusnými pavouky,“ a mimořádně hlasitě ze sebe chrlila nadávky, o moc hnusnější než ti pavouci. Bavilo se jimi celé město.

Já odešel domů celý zkrvavený a můj otec, když se tam vypravil, aby zjednal nápravu, tomu nasadil korunu. Táta byl snad nejhorší vyjednávač na světě, na každého, kdo s ním nesouhlasil, se hned obořil a tak ho ani nepustili dovnitř a zavolali na něj policii. Nakonec to dopadlo tak, že žena podala žalobu a návrh na rozvod, k nám přišel jakýsi arachnolog vyslaný soudem, aby zjistil, co je pravdy na těch pavoucích, a on to s nimi uměl tak, že všichni naráz vylezli z úkrytů a on je nafotil. Ty fotky se dostaly na veřejnost a veřejné mínění, dosud spíše indiferentní a humorně naladěné, se obrátilo strmě proti nám, když se přesvědčilo na vlastní oči o kvalitě a kvantitě těch hnusáků. A nejen to, soud na jejich základě nás dva okamžitě rozvedl, ránu lopatkou označil za ženinu nutnou sebeobranu, mne a mého otce za její trýznitele a napařil mi opravdu pořádnou podmínku. Tátu, který se všude vehementně hájil, při jeho nedostatku diplomacie především vyhodili z práce, protože s ním nikdo nechtěl sedět v jedné kanceláři kvůli tomu, že ho kdosi nařkl, že ze msty ty pavouky roznáší po městě. Kvůli té pomluvě nemohl ani do své kavárny, lidi se mu vyhýbali a chuděra matka nemohla ani pořádně nakupovat. Nepustili ji do obchodu a nákup jí podávali na chodník. Táta se sesypal, bojkot sousedů a kolegů neunesl a úplně přestal vycházet. Matka se nervově zhroutila a zůstala v jakémsi nervovém sanatoriu a já byl stále jednou nohou v kriminále.

* - * - *

Brzy nato zemřel můj táta a s ním i notná část rodinných tradic a já konečně pochopil, že pro muže jeho ražení už není na světě místo. Mně sice ti pavouci nevadili, jen jsem občas některého obzvláště dotěrného rozmázl po nábytku, a máti na ně byla za ta léta zvyklá ještě mnohem víc a nezabíjela je vůbec, jen je štítivě smetala na zem, ale uvědomil jsem si, že pokud chci mít dobrou, hezkou ženu, musím s domem něco udělat. Nejlépe to, co bude chtít ona, protože jsem chtěl dům opatřit další generací obyvatel. Ona totiž arachnofobie mé první ženy byla natolik silná, že nejprve nemohla mezi těmi pavouky vůbec otěhotnět, pak už se přestala vůbec o otěhotnění pokoušet. „Já nebudu vychovávat své děti mezi pavouky,“ odmítala mé pokusy a moje vysvětlování, že já mezi nimi vyrůstal také, odbývala poznámkou, že se taková výchova na mně nehezky podepsala a že FUJ!

Dost mne to bralo a tak jen co ostuda opadla, našel jsem si novou ženu, mnohem průbojnější a nepoddanější. „Ta se nenechá od pavouků zastrašit, ani od mé matky ne a ode mne už vůbec,“ pomyslel jsem si, když jsem ji poznal trochu víc. Má matka si totiž za jistých okolností s pavouky nezadala a stejně jako oni pořád všude lozila, což má první žena také těžce, i když tiše nesla.

„Ten barák je otřesný,“ pronesla má druhá žena hlasem polního maršála, když se u nás doma trochu rozkoukala. „Nejenže vypadá jako krematorium, ale co nevidět nám spadne na hlavu a zůstanou v něm bydlet jenom ti pavouci,“ a jednoho rovnou rozmázla. „Asi máš pravdu, ale já jsem na něj tak zvyklý, že už tu hrůzu nevnímám,“ pokrčil jsem rameny. „Řekni si proto sama, co bys chtěla změnit, já se vším dopředu souhlasím,“ a má žena se na mne nechápavě zahleděla, protože vůbec nečekala, že to bude mít tak snadné. „Ale budeme to muset udělat ohleduplně k mé matce, nejlépe dříve, než se vrátí ze sanatoria,“ doplnil jsem podmínku a žena ji přijala. Totiž má matka, když se seznámila s mou nastávající, viditelně pookřála a začalo to vypadat, že ji brzy propustí domů.

Urychleně jsme připravili projekt rekonstrukce a našli i firmu, která slíbila vše stihnout, než se matka vrátí, a dali jsme se do toho. Zedníci vytrhali okna i dveře, otloukli černou omítku a strhali černé dřevěné obložení stěn i černé parkety. S nimi napochodovali deratizátoři a dezinsektoři, kterým se podařilo objevit pavoučí hnízdiště a zlikvidovat je. Úplně všechny. Nové omítky už byly světlé, podlahy normální a okna i dveře nové, plastové, bílé. Dům neskutečně prokoukl a žena si libovala. Vyměnili jsme i náš nábytek a já měl dojem, že mám i novou ženu, protože najednou byla jako vyměněná, zejména v posteli. Bez přihlížejících pavouků jí milování se mnou šlo mnohem lépe, vášnivěji, divočeji. Mimochodem, mně také.

* - * - *

Když matka přijela, koukala jak z jara. Čekal jsem, že bude láteřit, ale ona se místo toho usmívala a okamžitě se úplně uzdravila. „Mohli byste nějak pěkně, vesele, jarně vymalovat i mé místnosti?“ poprosila, protože ty zatím byly jen bílé. „A také bych si přála nový nábytek,“ zářila už na celé kolo když viděla, že jsme oba pro. Obojí jsme jí promptně splnili a ona nešetřila díky ani úsporami. „Já jsem tak šťastná, že jsi to tu vzala pořádně do rukou,“ chválila mou ženu, když si myslela, že je neslyším. „Ta jeho předchozí jenom žalostně koukala, ale neudělala nic a já jsem byla už moc stará, abych něco organizovala,“ povzdechla si. „A také jsem se bála mého muže. Je moc dobře, že Karel takový není,“ vyjádřila se o mně. „Není a ani nikdy nebude, na to dohlédnu,“ rozhodla má žena a mně z jejího tónu přejel mráz po zádech. Bylo mi jasné, čím doma budu. Něčím na chvostu rodinné hierarchie.

„Teď mi život mnohem víc chutná,“ libovala si matka, „jen byste nemuseli večer v posteli tak řádit, celý dům se pak třese,“ namítala, ale tady narazila. „Když my oba moc chceme miminko a myslíme si, že vy byste také ocenila vnouče,“ slušně, ale neústupně namítla má žena, „a v našem věku si musíme dávat záležet a dělat to pořádně,“ a já měl co dělat, abych nahlas nevyprskl. „Však kdybyste zamlada nebydlela v takovém krematoriu a ještě s pavouky, také byste s manželem nebývali potichu,“ odmlouvala dál má žena. „Když on na to nikdy moc nebyl,“ povzdechla si máti, „ale kdyby neměl kolem sebe ty černé zdi a ty hnusáky, možná by se pochlapil,“ bylo oddiskutováno a my řádili vesele dál. To byl jeden z mnoha momentů, kdy jsem byl rád, že mám energickou a panovačnou ženu. Ta má předchozí by po takové domluvě sex omezila na minimum. Jenže brzy jsme ho museli stejně omezit, ne kvůli matce, ale kvůli miminku.

Já jsem se změnil úplně. Místo silným, rozhodným a patriarchálním mužem jsem se stal pomocníkem a oporou mé ženy, i když ona ani pomocníka, ani oporu moc nepotřebovala. Vlastně jsem se stal lepším poskokem. Mé mužné sebevědomí sice odešlo do háje, ale já nelitoval. Šťastná matka, šťastná žena a spokojené děti mi za tu oběť stáli. A má matka? Nejenže se z ní stala skvělá několikanásobná babička, ale i slušná zpěvačka s neškoleným, ale melodickým hlasem. Teď, když měla jarně vymalovanou kuchyni se světlou, veselou linkou a podobně zařízené své pokoje, a pominulo nebezpečí, že jí nějaký mužský zatrhne radost ze života, jak to učinil můj táta blahé paměti, si v jednom kuse prozpěvovala, což nikdy předtím nedělávala, a s dětmi si ráda hrála, vesele se smávala a skotačila, což já sám nikdy v dětství nezažil. Šťastné to děti, šťastná to žena!

Stal se přímo zázrak, zázrak v černém domě.

* - * - *

Nebyl jediný. Já, když jsem nemohl být vládnoucím patriarchou, jsem se začal víc snažit v práci a brzy jsem hodně povýšil. Sice mi bývalo občas tuze smutno po mé první ženě, protože tu bych nemusel poslouchat, ale ona by poslouchala mne, a přitom stačilo jen tak málo, jenom máchnout rukou a všechno by bylo jinak. Na druhou stranu bych se nikdy nepostavil na vlastní nohy, ale pořád stál na těch předpotopních, tátových. Barák by zůstal černý a plný pavouků, žena, máma i děti nešťastné a já nýmandem a domácím tyranem. Nikdy bych nebyl šťastný a ten pavoučí hnus bych předával dál jako můj pradědeček, dědeček a táta. Takhle si mne lidé začali vážit a já se stal bohatým, celým městem respektovaným mužem.

To byl zázrak číslo dvě.

Pochopil jsem, co s mužem dokáže udělat schopná, energická žena. Nevím, jak to vlastně bylo s pradědečkem a prababičkou, ani tu jsem nepoznal a rodinná sága o ní důsledně mlčela, ale nic bych za to nedal, že se na pradědově prvotním úspěchu podílela měrou rozhodující. Zaslechl jsem totiž kdesi poznámku, že pradědečkovi k stáru z těch černých zdí hráblo a začal chovat exotické pavouky, prý na kšeft, ale ti se mu rozutekli po domě a on je odmítal nechat vyhubit, a prababička po obrovském kraválu zakončeném prásknutím dveřmi od něj natrvalo odešla, načež se jeho podnikání zakrátko sesypalo a jemu a jeho potomkům zůstali jen ti pavouci v černém domě. Ale to byla jen poznámka z třetí či kolikáté ruky, kdoví, jak to ve skutečnosti bylo.

A třetí zázrak byl, že si mne postupně začala vážit má energická žena. VÁŽIT SI MNE, ne bát se mne, to je totiž podstatný rozdíl, to je kvalitativně zcela jiná kategorie muže.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text vyjma titulu nemá nic společného s připravovanou hrou Národního divadla Brno.

Obrazy Zdeňka Sýkory i unikátní počítač z  60. let – začíná computer.art v  Moravské galerii

V  60. letech bylo Brno v  oblasti umění velmi progresivní – Jiří Valoch tu uspořádal přelomovou výstavu věnovanou oblasti, o níž se vědělo jen pramálo, počítačovému umění. Výstavou 1968:computer.art chce Moravská galerie poukázat na to, že českoslovenští umělci byli  i v  socialistickém prostředí schopni velmi dobře a rychle reagovat na nové směřování zahraniční umělecké tvorby. V  Pražákově paláci bude od 20. dubna připomenuta Valochova výstava doplněná o strukturální obrazy světově uznávaného umělce Zdeňka Sýkory nebo také legendární počítač LGP-30.

V  roce 1968 se v  Domě umění konala jedna z  prvních světových prezentací počítačové grafiky a Brno tak předehnalo významné výstavy v  Záhřebu nebo Londýně. Výstavu tehdy připravil Jiří Valoch, klíčová osobnost propojující české a zahraniční umění, na jehož sběratelskou vášeň poukazuje stálá expozice v  Pražákově paláci. A právě v  Pražákově paláci bude 19. dubna zahájena výstava, která připomene Valochův významný projekt a zaměří se na historickou reflexi fenoménu vzniku počítačového umění v 60. letech. „Valochova výstava působila jako zjevení. Umění generované počítačem se pro některé výtvarníky stalo jakousi novou utopickou vizí, která je děsila a fascinovala zároveň. Po roce 68´ se na tento fenomén zapomnělo. Moravská galerie se nyní snaží Valochův zásadní výstavní projekt nejen připomenout, ale především jej etablovat na poli dějin umění.“, dodává spolukurátorka výstavy Jana Písaříková.

Poprvé od roku 1988 budou v  Brně k  vidění obrazy Zdeňka Sýkory, který používal počítačové procesy před samotným vznikem malby, kombinatorický přístup uplatňoval také při svých realizacích v  architektuře (známé jsou kupříkladu větrací komíny u Letenského tunelu). Způsob umělecké tvorby Zdeňka Sýkory komentuje Pavel Kappel, odborník na konstruktivní umění 60. let 20. století: „Zdeněk Sýkora je jednou z nejpozoruhodnějších osobností českého poválečného umění jistě i pro velmi rané zapojení počítače do přípravy uměleckého díla. Jeho struktury z šedesátých let jsou založeny na originálním kombinatorickém principu a získaly mu brzy pozornost i na světové umělecké scéně. Předcházel jim dlouhý, takřka dvacetiletý malířský vývoj a důkladná teoretická reflexe vývoje moderního umění. Proto se i přes některé nové metody ve své práci nikdy nepovažoval za počítačového umělce. Vždy naopak zdůrazňoval, že se ve své tvorbě zabývá velmi tradičními malířskými problémy.“

Výstava v  Pražákově paláci bude rozdělena na dvě části – první bude připomínat zmiňovanou Valochovu výstavu z  roku 1968, v  rámci níž budou představeny práce zahraničních umělců a vědců, kteří se k umění dostali především díky svým technickým dovednostem – kupříkladu německý matematik a pionýr počítačového umění Frieder Nake, který se osobně zúčastní zahájení výstavy. Dále pak autoři Georg Nees, Charles Csuri, Leslie Mezei, Michael Noll, Lubomír Sochor a Max Bense. Druhá část se bude věnovat dílu Zdeňka Sýkory, lákadlem zde bude také model počítače LGP-30, který používal Sýkorův spolupracovník Jaroslav Blažek pro výpočet Sýkorových zadání. Jedná se o první samočinný počítač používaný na VUT Brno. Důležitou součástí výstavy bude společensko-politický kontext a zdůraznění odvahy československých umělců, kteří v   60. letech propagovali pro tehdejší vládnoucí vrstvy nepřijatelný směr.

Děkujeme Technickému muzeu v  Brně za zapůjčení exponátu.