Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Kapela Mandrage vystoupí v rámci klubového turné 1. února ve Frýdku-Místku

Úspěšná česká kapela Mandrage se po několika letech vrací z  velkých festivalových pódií a koncertních sálů zpátky do klubů. Celorepublikové turné odstartuje 24. ledna v  Pardubicích, 1. února vystoupí ve frýdecko-místeckém klubu Stoun.

Původně plzeňská kapela začínala před téměř dvaceti lety v  malých klubech a na začátku roku 2019 se v  nich znovu objeví po dlouhé době. Na koncertech zazní mimo jiné i staré písničky, které kapela řadu let nehrála. Fanoušci se mohou těšit také na dosud nezveřejněné videozáznamy pořízené během koncertů Mandrage v   počátcích fungování i na blízký kontakt s  kapelou. „Po těch letech na velkých pódiích jsme se rozhodli trochu zavzpomínat na naše začátky, odkud jsme vlastně přišli a kde to všechno začalo. Taky si tím připomeneme, proč jsme stále tady a vytváříme hudbu – pro lásku k  ní samotné i pro lidi, se kterými a pro které hrajeme,“ vysvětluje kytarista kapely Pepa Bolan.

Koncerty budou díky malým kapacitám klubů a blízkosti s  kapelou pro fanoušky exkluzivním a nevšedním zážitkem. „Hraní v klubech je vlastě asi to úplně nejpříjemnější hraní, jaký známe. Alespoň pro nás, pro kapelu. Krom toho, že máme blízko k obecenstvu, což je příjemné, máme také bližší kontakt sami mezi sebou. Na pódiu jsme nacpaní na pár metrech čtverečních, mačkáme se v malých šatničkách, nevezeme s sebou žádný velký tým lidí. Je to zkrátka takový kapelový teambuilding,“ říká klávesista František Bořík.

Kapela se těší na sedmnáct koncertů ve dvanácti městech, které mají být nostalgickou připomínkou kapelních začátků. „Máme tu zkušenost, že čím menší prostor, tím více energie. Jak je někde málo místa, velký horko a spousta natěsnaných lidí, často vznikne mnohem speciálnější atmosféra než v nacpaném sále velkého kulturního domu,“ podotýká klávesista kapely.

Na rozdíl od festivalových vystoupení a samostatných koncertů kapely odehraných v  uplynulých letech půjde tentokrát opravdu „jen“ o hudbu. Veškeré efekty i technické vychytávky, na které jsou fanoušci kapely zvyklí, nechají Mandrage odvážně doma a na klubových pódiích se objeví tak, jako ve svých počátcích.

Po koncertech bude následovat afterparty, v  rámci které budou členové kapely sami DJovat. Jako předkapela vystoupí Lety Mimo, kteří s  Mandrage před lety v  klubech také vystupovali.

Vstupenky jsou k dostání v předprodejní síti TicketStream.

MANDRAGE kluby 2019

Legendy i mladá krev, jazzrock i avantgarda

Na JazzFestBrno zavítají kromě McLaughlina a Reeves také Stanley Clarke, Theo Croker nebo Avishai Cohen

Mezinárodní jazzový festival JazzFestBrno anoncoval pětici hlavních hvězd ročníku 2019 už loni v  listopadu. Nyní zveřejnil kompletní program čítající patnáct hudebních večerů, které potěší fanoušky jazzu ve všech jeho podobách od jazzrocku až po avantgardu. Osu festivalu tvoří již dříve oznámené koncerty Dianne Reeves, Johna McLaughlina, Branforda Marsalise, Billyho Cobhama a již téměř vyprodaný koncert britského tria GoGo Penguin. K  této pětici přibyla v  druhé vlně jména, která rozhodně nejsou druholigová. Na 18. ročník festivalu od 13. března do 30. dubna zavítají například jeden z nejvlivnějších basistů historie a trojnásobný držitel Grammy Stanley Clarke, progresivní trumpetisté z  nastupující generace Theo Croker, Avishai Cohen a Peter Evans, jejich vrstevník kytarista Julian Lage nebo jihoafrická zpěvačka Melanie Scholtz. Festival vzdá poctu legendám české scény Contrabandu Milana Svobody a Luboši Andrštovi, k  jehož Blues Bandu se připojí i zpěvák Peter Lipa. Nebudou chybět ani osobnosti současného českého jazzu jako basista Jaromír Honzák, trumpetistka Štěpánka Balcarová nebo Michal Nejtek, klavírista a skladatel se zkušenostmi z  mnoha žánrů. „Každý rok se snažíme jazz představit jako živoucí a rozmanitý žánr. Jako žánr, který nežije z minulosti, ale naopak neustále zpracovává nové vlivy a podněty a také jako životní postoj, který propojuje generace i kultury. Troufnu si tvrdit, že i v letošním programu se tento náš cíl zřetelně odráží,“ říká umělecký ředitel festivalu Vilém Spilka.

Festival letos zavítá do osvědčených sálů – do Sono Centra, Divadla Husa na provázku, Divadla na Orlí a klubu Alterna. „Pro koncerty Dianne Reeves a Johna McLaughlina jsme zvolili Janáčkovo divadlo, které po nedávné rekonstrukci získalo nejen vylepšený interiér, ale nabízí i vyšší posluchačský komfort díky nové zvukové aparatuře,“ říká výkonný ředitel festivalu Vlastimil Trllo. Další informace o festivalu a vstupenky v  cenách od 150 korun jsou k dispozici na webu www.jazzfestbrno.cz a v  síti Ticketmaster.

Zřejmě největší osobností z  čerstvě zveřejněných jmen je americký basista Stanley Clarke, jehož časopis Bass Player zařadil mezi pět nejlepších basistů všech dob napříč žánry. Sedmašedesátiletá legenda však nežije z  odlesků své slávy. Clarke se ve své kapele obklopil mladými muzikanty a díky mísení různých generačních vlivů a názorů vzniká jedinečná hudební symbióza. „Návštěvníci brněnského koncertu si tuto jazzrockovou řež vychutnají v  akusticky jedinečném prostředí Sono Centra. Předpokládáme, že tato skutečnost přiláká i fanoušky Stanleyho Clarka z  dalších českých měst,“ říká Spilka.

Významný prostor v  letošním programu dostává jazzová trubka. Návštěvníci brněnského JazzFestu budou moci porovnat hned pět přístupů k  tomuto nástroji, a to v  podání Štěpánky Balcarové, Theo Crokera, Petera Evanse, Didrika Ingvaldsena a Avishaie Cohena. Štěpánka Balcarová se představí s česko-polským projektem Life and Hapinness of Julian Tuwim, v  němž zhudebnila básně polského básníka Juliana Tuwima. Floridský trumpetista Theo Croker vyvolal rozruch na jazzové scéně už svým debutovým albem The Fundamentals v  roce 2006. Nyní už více než dekádu dokazuje, že nepatří mezi hudebníky, kteří zazáří a zhasnou. Právě naopak. Svým zatím posledním albem Escape Velocity potvrdil statut nové jazzové stálice. Do Brna přijede s  čerstvým repertoárem z  projektu Star People Nation. Při sólových vystoupeních trumpetisty Petera Evanse nejlíp vynikne jeho obdivuhodná technika: cirkulační dech, třepotavý jazyk a řada dalších hráčských vychytávek, které zatím ani nedostaly jméno, ale dobře slouží k  tomu, aby co nejjasněji zprostředkovaly komplexní hudební vizi tohoto experimentátora. Hledačem je i Nor Didrik Ingvaldsen, jenž se na zdejší scéně pohybuje již druhou dekádu a se svojí nejstabilnější kapelou NOCZ nahrává pro vydavatelství Hevhetia. Na brněnském koncertě i nejnovější desce vydávané k  desátému výročí kapely se vedle standardního kvarteta objeví i dvanáctičlenný pěvecký sbor. Trumpetista Avishai Cohen vydal své debutové album roku 2003 a nazval je The Trumpet Player, protože byl často zaměňován s  tehdy slavnějším basistou a jmenovcem. Od té doby si však i přes počáteční peripetie, které mu slavné jméno přineslo, vybudoval vlastní hudební tvář a věrnou fanouškovskou základnu. „Jeho originální trumpetový styl nese lyrický odkaz Milese Davise, jehož Cohen často cituje jako jednu ze svých hlavních inspirací. Zásadní vliv na jeho hudební myšlení měla taktéž stará izraelská hudba a melodika východoevropské hudby i sefardských písní,“ popisuje Spilka.

Výraznou osobností generace jazzových třicátníků je Julian Lage. Hudební kořeny tohoto amerického kytaristy prorůstají nejen jazzem, ale i Americanou, tedy směsicí blues, country, folku, gospelu a rocku. S  každým dalším albem jsou všechny tyto vlivy zřetelnější a zřetelnější, což dokazuje i poslední deska jeho tria nazvaná Modern Lore. Lage se na ní posouvá od tradičního jazzu směrem k  atmosférické hudbě bez patrných stylových hranic. Že jazz spojuje, dokonale ilustrují jihoafrická zpěvačka Melanie Scholtz a ceněný americký multiinstrumentalista Brian Charette, kteří jsou i životními partnery. Každý z  nich je zaměstnán řadou vlastních hudebních projektů, nyní se ale setkávají na jednom pódiu v  elektronickém duu nazvaném Homeland a v  jejich vroucí intepretaci tradičních melodií z celého světa se přirozeně zrcadlí velmi rozdílné hudební zázemí a zážitky každého z nich.

Ze zástupců českého a slovenského jazzu se kromě již zmíněných hudebníků představí také saxofonisté Pavel Zlámal a Ondřej Štveráček, basista Peter Korman, zpěvačka a flétnistka Sisa Michalidesová či laureáti soutěže Central European Jazz Competition, brněnští The Abs a rakousko-česká kapela Purple is the Color.

Zemský ráj to na dohled aneb Dívčí válka

Volná kreace coby Kukátko do dějin národa Českého v Čechách a na Moravě.

* - * - *

Když zemřela kněžna Libuše, vrhl se Přemysl Oráč do vládnutí. Bodejť by ne, byl nadržený, neboť Libuše ho k ničemu vážnému nepustila. Vlastně ho nepustila vůbec k ničemu, nepočítáme-li džbány piva. „Udělám z Čech zemský ráj,“ nechal vyhlásit po celé zemi a radikálně otočil kormidlem domácí politiky. „Už je na dohled!“ zněl celý slogan.

Toto bylo novum. Zemský ráj vyhlásil naposled Praotec Čech, když vytáhl z východních stepí na západ, aby na cestu sehnal dostatek mančaftu. Nakonec dotáhl pod Říp a o zemském ráji už raději dál nemluvil. Kněžna Libuše, zkušená a moudrá panovnice, o zemském ráji nemluvila vůbec, protože o něm věděla své. Blbost pro blbečky, myslela si potajmu. Ale Přemysl byl nezkušený trouba a tak vyrukoval s líbivým, ale nesplnitelným heslem.

Kormidlem zahraniční politiky neotáčel a vlastně ani nebylo proč. Češi byli vyhlášení válečníci a když k nám někdo vtrhl řinče zbraněmi, dostal na hubu a mohl být rád, že se vůbec vrátil domů. Naopak, pokud někdo přišel cinkaje mincemi v měšci, byl vítán chlebem a solí a Češi mu dělali pomyšlení. Zahraniční valuty byly odedávna ceněny více než domácí platidla.

S tou domácí politikou to však bylo jiné. Kněžna Libuše, moudrá a zkušená žena, se obklopila rovněž moudrými a zkušenými lidmi bez ohledu na pohlaví, kteří jí radili a občas ji i zastupovali. Přemysl tyto, podle jeho mínění otravné náfuky, z hloubi duše nenáviděl. Na knížecím stolci sice Přemysl Oráč seděl, ale vládnout neuměl a de facto na to ani neměl. Inteligenci, aby bylo jasno. Řízení volského zápřahu, které jedině bravurně ovládal, sice byla důležitá dovednost pro řízení státu, ale sama o sobě nemohla stačit.

Copak můžete chtít po buranovi ze Stadic, aby se vyznal ve vládních záležitostech, měl nějakou státnickou vizi a dovedl lavírovat mezi diametrálně rozličnými zájmy mocných velmožů? To všechno dříve řešívala kněžna Libuše, i když v posledních letech rozvláčně s ohledem na sníženou chápavost a omezenou příčetnost svého manžela, vládnoucího knížete. Najednou byl Přemysl na všechno sám a na dně džbánu, svého nejvěrnějšího přítele, radu ani pomoc nenacházel.

* - * - *

Přemysl udělal jedinou věc, na kterou se zmohl. Libušiny rádce všechny vyházel s ohledem na jejich výjimečnost a vyhlásil demokratizaci vládnutí. Prvním krokem byly nové, demokratické volby do shromáždění knížecích rádců, tedy praparlamentu. Přemysl byl dosud obklopen lidmi, kteří mu mírně řečeno lezli do zadku, chlastali s ním a na všechny jeho nápady mu horlivě přikyvovali. Odkývali mu i praparlament a volby do něj a sami ze sebe udělali vůdce politických stran, které ruče sestavili z osob obdobných povahových vlastností, jakými oplývali sami. Jedinou praktickou dovedností, které všichni měli nadbytek, bylo bezostyšné mlácení hubou a ještě bezostyšnější spřádání nejrůznějších intrik. Intriky byly spřádány bez ohledu na cokoliv, takže se v té spleti nakonec nikdo nevyznal, a to ještě pořád bylo před volbami.

Čechy byly nakonec přeplněné krásnými hesly a slogany, speciálně vymyšlenými k volbám, které se sice snadno poslouchaly a dokonce i pamatovaly, ale na jejich dodržování nikdo ani na chvíli nepomyslel. Slogan o zemském ráji na dohled nebyl ani zdaleka ten nejpitomější. Jak mohly volby probíhat a jak mohly asi tak dopadnout? Vlastně to bylo úplně jedno. Zvolený praparlament byl totálně k ničemu, protože složení kandidátů do voleb bylo mírně řečeno neuvážené. Ti lidé se nebyli schopni na ničem dohodnout, neboť blaho státu, pokud na něco tak abstraktního vůbec byli schopni pomyslet, bylo až to poslední na jejich hodnotovém žebříčku, daleko za jejich vlastní pravidelnou stolicí, se kterou při svém věku a životosprávě měli časté potíže. Alzheimer, ten zpropadený Němec, v té době vesele řádil také, i když ho ještě nikdo neznal jménem.

A tak nakonec vznikl praparlament, který byl, jak se dalo čekat, složen výlučně z mužů. Muži se rádi kochají iracionálními představami a pak se vztekají, že nejdou splnit. Tak i tady. Všichni měli jasnou představu o zemském ráji, jediná potíž byla v tom, že jejich představy se navzájem diametrálně lišily. Jedno však měly (ty představy) všechny společné. Ženské musí z politiky ven, nejlépe zpátky k plotně a dětem a ty mladé a pěkné do postelí. Krásná představa, že? Zemský ráj, nebo ne?

A Přemysl a jeho nejbližší suita jásali.

* - * - *

Jednání praparlamentu odpovídalo jeho personálnímu složení a schopnostem jeho členů, tedy praposlanců. Když jim Přemysl předložil nějaký problém k posouzení a k poradě, ztratili několik týdnů planým žvaněním na řečništi, vyvýšeném místě ani ne tak z důvodu, aby bylo řečníka lépe slyšet, protože ty žvásty stejně nikdo nikdy neposlouchal, ale aby se po něm daly účiněji metat nejrůznější předměty, z nichž shnilá vejce byly ty nejpřijatelnější. Hned naproti praparlamentu měl totiž stánek jistý pekař, který prodával zvláštní bulky tak akorát do dlaně. Bulky byly nepoživatelné, neboť byly z obzvláště tvrdého těsta, a navíc uvnitř měly kámen. Oblázek. Ne moc velký, tak akorát. Byl to perfektní prostředek na udržení délky projevů v přijatelných mezích. Když se projednával nějaký kontroverzní zákon, například státní rozpočet, míval pekař vyprodáno ještě dříve, než otevřel.

Až se všichni vyžvanili a dosyta naházeli, přistoupilo se k hlasování. Zhusta se stávalo, že každé řešení dostalo jeden jediný hlas, a to hlas svého předkladatele. Pokud byly řešení jen dvě, končívalo to nerozhodně. V obou případech nakonec došlo na argumentační metodu stručně ručně, po kterém byl praparlament opět k ničemu, neboť s rozbitou hubou se dá jen s obtížemi artikulovat. Co měl chudák Přemysl dělat, čím se řídit?

Sice zde byl sbor žen a dívek, se kterými se dříve radívala kněžna Libuše, ale Přemysl byl od své svatby na rady žen alergický. Jak také jinak, když argumenty své ženy, vládnoucí kněžny, nechápal nejen v souvislostech, ale dokonce ani v účelu. Takhle se přece nedá vládnout, když člověk nechápe rady svých rádkyň. To pak už není žádný kníže, žádný macho, ale pajdulák. A kníže Přemysl, tuze pyšný na své rozplozovací schopnosti, ze kterých odvozoval i ty všechny ostatní, rozhodně nechtěl být panákem v ženských rukách ani za cenu knížecího titulu a benefitů, z takového titulu plynoucích. Vždyť ostatně ani nechápal pojem benefit.

Nakonec to Přemysl dotáhl tak daleko, že nedbal ani na rady své ženy, týkající se intimní hygieny. Schválně se tam nemyl, aby svou ženu takto vytrestal. Jenže vytrestal jenom sebe, protože se smraďochem kněžna odmítala sdílet lože a genetický materiál nutný na udržení rodu si obstarávala jinde. To by ale dělávala i tak, protože genetická informace od Přemysla byla vhodná tak akorát pro příštího sedláka, nikoliv však pro budoucího knížete nebo kněžnu.

* - * - *

„S ženskejma se nedá vládnout,“ postěžoval si jednou, ještě za kněžnina života, svému kamarádíčkovi z mokré čtvrti. „Všecko příšerně zašmodrchaj, popletou a zmastí. Co taky můžeš čekat od slepičích mozků, který neviděj dál než na hromádku zrní před zobákem. Přeci když něco chci, tak zavelím a je to, ne?“ odvolal se na dávnou touhu všech vladařů, která se ale nikdy nikomu nesplnila, neboť i když je jejich pomocníci poslouchali na slovo, situace se buďto zvrtla nebo vladařův příkaz mylně pochopili a bylo zmalováno. „Až začnu pořádně vládnout, postarám se, aby mi do vládnutí žádná ženská nemohla kecat!“ Ani tohle se nikdy žádnému vladaři nevyplnilo, ženské si vždycky najdou cestičku.

Co čert nechtěl, celou tirádu zaslechla kněžnina oblíbenkyně Vlasta, která vše ihned zanesla do patřičného ucha. Možná dokonce, že to Přemysl tak chtěl, ale na každý pád to byla hrubá taktická chyba, neboť nic není pro vladaře osudovější, než když jeho pravé záměry zná jeho okolí, neřku-li protivníci. Přemyslova situace se nezlepšila ani za mák, naopak, kněžna Libuše si na něj došlápla svým důkladně okovaným a hřeby pobitým pantoflem. „Když si někdo stěžuje, tak ať má proč!“ byla její dlouho úspěšně praktikovaná zásada, která se ale v tomto případě ukázala být chybná. Přemysl měl totiž reálnou šanci stanout v čele státu sám, neboť byl podstatně mladší než kněžna, a navíc měl výtečnou paměť, což je další důležitý předpoklad každého vladaře.

Po Libušině smrti Přemysl skutečně, aby posílil své vratké postavení, prohlásil ženy za neschopné, nekompetentní osoby, doslova za slepice, a jejich řeči za babské žvásty, kdákání, které on rozhodně nehodlá poslouchat. I když to výslovně neuvedl, ze souvislosti bylo možno usuzovat, že svou manželku, dlouhá léta úspěšně vládnoucí kněžnu, považuje rovněž za nemoudré, nerozumné stvoření s mdlou inteligencí, v žádném směru se nerovnající mužům. Další Přemyslova hrubá chyba, ale co můžete čekat od burana ze Stadic, že. Místo kvalifikovaných rádkyň měl tedy praparlament.

Tak to šlo s českým státem od desíti k pěti, přičemž když se dospělo k hodnotě pět, prohlásila se za deset a proces pokračoval nerušeně dál. Jediná státnická dovednost, kterou zvládá i hňup.

* - * - *

Abych uvedl věci na pravou míru, obecně se vědělo, že je kníže Přemysl pod pantoflem, a ještě lépe bylo známo, že kněžna Libuše má pantofel obzvláště těžký, dřevěný, okovaný a hřeby pobitý. Špičkami ven, pochopitelně. Ten pantofel totiž okoušeli všichni velmoži za dlouhou dobu Libušiny vlády, a nejen oni. Ale už vůbec se nevědělo, že Přemyslovy rozplozovací schopnosti přicházely vniveč. Netušil to ani on. Kněžna totiž, když už se stalo a ona měla za muže takového nepoučitelného a nepolepšitelného burana, si zajížděla pro potomky na Velkou Moravu, konkrétně do Brna. Vlastně to věděla jen jedna dívka z její družiny, dívka obzvláště mlčenlivá, která měla na starosti kněžninu intimní hygienu. Aby také nebyla mlčenlivá, když měla vyříznutý jazyk.

* - * - *

Může se někdo divit přední Libušině oblíbenkyni Vlastě, že vládním poměrům po Libušině smrti nedokázala nečině přihlížet? Zejména když měla ve sklepení knížecího paláce připravenu výzbroj a výstroj pro menší armádu? Ona opravdu věřila tomu, že když zemi povládnou ženy, bude z ní zemský ráj. Ne na dohled, ale hned.

Pár spolubojovnic už měla a další valem přibývaly, jak se mezi muži popularizovala Přemyslova teze žena = slepice. Ženy opravdu netoužily být za mlada sexuálním objektem a později služkou do kuchyní a k dětem, jak si to muži rádi představují. Vážným problémem ale bylo, že do armády nemohla nabírat vdané ženy, které měly k boji proti mužům nejvíce důvodů a nejsilnější motivaci. Ale copak může bojovat žena, která má nejmenší dítě v šátku u prsu, to o trochu větší v dalším šátku na zádech a dvě, tři další se jí drží za ruce a za sukni?

S takovou mohla nabírat jen svobodné dívky a ty ještě neměly s muži tolik zkušeností, aby jim stálo za to bojovat. Mnohé byly dokonce v zajetí představ o velké, šťastné lásce v náručí krásného mladíka, což je hned několikanásobný protimluv. Velká a šťastná láska se navzájem vylučují, neboť velké lásky ten milovaný ihned využije ve svůj prospěch a v neprospěch milujícího, a krásný mladík není schopen lásky, natož velké, neboť má kolem sebe tolik všelijakých krásných příležitostí, že neví, kam dříve skočit, a všechny jsou stejně lákavé. Jenže která to tuší, jsouc poblouzněna milostnými romány o zemském ráji v náručí milujícího a milovaného muže?

Ale i přesto dala Vlasta brzy dohromady celkem slušnou armádu bojechtivých dívek, z nichž mnohé si přinesly vlastní výzbroj, kterou doma uzmuly otci. Stejně by už svůj pupek nevecpal do krunýře a nepřepásal se mečem. Po plamenném proslovu, kterým Vlasta výrazně pozdvihla odhodlání svých šiků, vytáhla na Vyšehrad s úmyslem zapíchnout Přemysla a všechny poslance praparlamentu narazit na kůly palisád kolem města a hradu. Bohulibý záměr, přímo nadčasový.

* - * - *

Proti dívčí armádě zverboval Přemysl vlastní vojsko z mužů všeho věku a motivoval je představou, že s dívčími zajatkyněmi si konečně pořádně užijí. Té představě odolal málokdo. A nejen to. Přemysl, sám byv dlouhá léta pod pantoflem, dovedl vystihnout a artikulovat všeobecnou frustraci ženatých mužů. „Co je půda, sebeúrodnější a sebelépe zavlažovaná, bez semen?“ hřímal z improvizovaných řečnišť na trzích, obklopen hloučkem odhodlaných ozbrojenců. „Nic než úhor, nedávající živobytí ani žádný jiný užitek. A co je žena bez muže a jeho životadárného semene? Pouhá jalovice, hodící se jen na těžkou, pomocnou práci v domácnosti. Muž je tím, kdo dává život, kdo plodí potomstvo, kdo všechny živí, kdo dbá o řád společnosti a kdo tu společnost také brání proti cizákům. Muž musí rozhodovat o věcech společných i rodinných a ne žena! Žena je užvaněné stvoření, které plete páté přes deváté, v hlavě se jí honí neuspořádané a nesmyslné myšlenky a představy, zhusta oplzlé,“ zde narážel na tok Libušiných vládních proslovů, které nechápal ani za mák. „A teď nám zase chtějí ženy vnutit svou nadvládu, tentokrát za pomoci zbraní. To zase jim budeme ve všem pomáhat, vařit, uklízet, prát, starat se o děti a o živobytí, zatímco ony budou žvanit a válet se v radách a obecních představenstvech? A kout proti nám pikle? Vždyť nejsou moudřejší, nejvýš tak lstivější a zavilejší. A že při jejich vládě zde bude zemský ráj? Pchá! Leda tak budou běhat nahé mezi dobytkem. Takový budou mít zemský ráj! To si máme nechat líbit?“ Pobouřený křik shromážděných mužů mu dával zapravdu. „Do zbraně, občané!“ burcoval Přemysl. „Právo a Boží vůle jsou na naší straně a Bůh dá, že zvítězíme a zemský ráj, ráj podle našich představ, skutečně nastolíme! Ženské uklidíme tam, kam patří, a budou muset držet huby, poslouchat a být nám ve všem po vůli!“

* - * - *

„Jen si to přiznejme, děvčata, která z nás se cítí v manželství ne šťastná, ale aspoň spokojená?“ vemlouvala se téhož času, ale na jiných tržištích Vlasta, přičemž opomíjela fakt, že ona sama není vdaná a že po svazku s mužem, byť i krátkodobým, vůbec netouží. „Žádná! Jen jim děláme služky a sexuální otrokyně, které se musí rozevřít a slastně vzdychat, kdykoliv se milostpánovi zachce, i když by mu nejraději nakopaly do koulí!“ Pobouřené výkřiky žen jí dávaly zapravdu. „A teď ten rádoby kníže, křupan ze Stadic, vyhlásil zemský ráj, samozřejmě jen pro mužské! Jak by to asi dopadlo? Chlapi by se jen váleli. Buďto v postelích, nebo ožralí po škarpách, nebo po nás a dělali nám další a další děcka! A my bychom musely vařit a starat se o děti, protože jejich rozum na tak sofistikovanou činnost, jakou je příprava pokrmů, nestačí a jejich ruce jsou tuze hrubé a nemotorné pro péči o novorozence. Konec konců i pro péči o naše těla!“ a opět následoval rozhořčený křik zklamaných žen. „A tihleti neumětelové, neohrabanci a omezenci by nám chtěli rozkazovat, chtěli by řídit společnost i rodiny? Když my jsme moudřejší, zkušenější a nakonec i lstivější a zavilejší? Politicky, myslím! Jak by to asi dopadlo? Ještě hůř než teď! Jen pohleďte na způsob Přemyslovy vlády, na činnost toho jejich praparlamentu! HANBA! HANBA JIM VŠEM!“ a ve vzduchu se zaleskly zaťaté pěsti rozzlobených žen, zhusta vyzbrojené nejrůznějšími domácími předměty. „Do zbraně, občanky! Bůh a matka Příroda jsou na naší straně a my zvítězíme! A když zvítězíme, nastolíme zde přímo zemský ráj. Bez chlapů a těch jejich věčných sporů a půtek to bude hračka! A pokud samy jít nemůžete, třeba kvůli dětem, pošlete svou nejstarší místo vás nebo aspoň zamezte, aby ten váš muž odešel bojovat proti nám!“

Oba projevy byly účinné, každý v příslušné polovině národa, a národ se genderově rozdělil. Nejprve padaly facky a jiné rány v rodinách, potom se rodiny rozdělily a rozešly se od sebe, každá do té své příslušné armády. Jen málo rodin zůstalo pospolu, zejména ty, ve kterých žena vládla rukou pevnou, silnou a moudrou. V těch se muži ještě více přikrčili a pokradmu brblali „Já bych šel, ale copak můžu? Copak můžu odejít od dětí, od svého políčka, od svého řemesla, od své ženy? Kdo by tu mou drobotinu živil, kdo by se o ně staral?“ a po nějakou dobu tihleti muži raději nechodili ani do hospody.

* - * - *

Obě vojska se záhy střetla na břehu Vltavy kousek od Prahy. Dívky, mnohem ukázněnější a lépe vycvičené, odložily na povel horní část oděvu, aby jim nepřekážela při střelbě z luků, kterou se v tehdejší době každá pořádná bitva začínala. Muži, neukázněně nesešikovaní do řádných bojových útvarů, ale spíše hord, při tomto pohledu ztratili jakoukoliv bojeschopnost. Mužské tělo totiž nedisponuje dostatečným množstvím krve, aby jí při erekci stačilo dostatečně zásobovat celé tělo. Distribuce krve se v takovém případě rozděluje dle momentální potřeby, přičemž mozek je až na posledním místě. To už tak matka Příroda moudře zařídila v zájmu zachování rodu. Copak je činnost mozku k něčemu při kopulaci? Spíše na překážku.

Napjaté tětivy dívčí armády najednou polevily. Mužům totiž vypadly zbraně z rukou a neklamné známky naznačovaly i důvod tohoto nepředvídaného jednání. Ti chlapi jen stáli a s vyvalenými bulvami zírali na tu mnohočetnou nádheru. No řekněte, která žena by naopak odolala takovému kvantu nachystaných chlapů? Takže obě armády se rozběhly proti sobě, přičemž žádná nemyslela na boj, ale na něco zcela odlišného. Tedy na lítý boj jinými prostředky. Dívky si při běhu musely vysoko vykasat sukně a při tomto pohledu ztratili bojeschopnost i poslední muži, i dolňáci. Zbraně sice řinčely, ale jenom díky tomu, jak je obě armády při běhu odhazovaly.

* - * - *

Vlasta a její nejbližší okruh velitelek jen stály a zíraly na to nadělení. Jejich motivace jim velela pokračovat v boji a využít nečekané výhody, ale jejich šiky se rozpadly a při intimním boji tělo na tělo se nedalo nikomu jakkoliv velet. „Holky, jsme v háji. Bitva je ztracena, naděje na vítězství je nulová,“ zoufale hlesla Vlasta. „Co teď budeme dělat?“ „To nevyřešíme tady na místě, to chce důkladně promyslet,“ navrhla jedna z nejstarších a nejzkušenější bojovnic. „Stáhneme se a poradíme se. Také uvidíme, kolik děvčat se vrátí do armády a jak budou bojeschopné a motivované po dnešním debaklu.“ Předbíhám, moc jich nezůstalo. Většinou byly v tom.

* - * - *

„Holky, to bylo fiasko,“ vrátila se k bitvě jedna z členek nejužšího ženského velení. „Bojovat proti chlapům se prostě nedá. Starší ženské, které jich už mají plné zuby, do boje kvůli dětem nepůjdou, ty se odreagují jinak, a mladé holky zase především touží po rodině, po dětech, a to bez chlapa mít nemohou.“ Ostatní jen mlčky přikyvovaly. „Jen tak na okraj, mezi lidmi není zrovna mnoho inteligentních a schopných jedinců,“ navázala druhá, „takže vylučovat nějaké lidi předem z důvodu pohlaví, rasy, náboženství nebo národnosti je kontraproduktivní. Musíme brát všechny a vyloučit jen blbce, což se mimoděk děje tak či tak.“ Děvčata se po sobě podívala, chvíli přemýšlela a pak to odkývala. „To je sice nádherná myšlenka, ale jak ji realizovat, když druhá strana nás samotné předem vylučuje?“ zazněla oprávněná námitka s ohledem na Přemyslovu sexistickou politiku. „S chlapským myšlením je to na pováženou. Buďto mají erekci, která jejich myšlení omezuje na pár kopulačních pohybů po kterých vytuhnou, nebo v nich hárá testosteron a pak myslí po způsobu býka před červeným hadrem,“ namítala další. „Jak se chceš s takovými individui domluvit?“ „Sotva a těžko,“ zněla odpověď, která sice byla nasnadě, ale nic neřešila.

„Musíme být chytré a moudré za obě strany,“ rozlouskla dilema ta nejchytřejší. „Musíme se jako poddat, čímž otupíme jejich ostražitost a bojechtivost, a pak je obezřetným manévrováním dostat tam, kam potřebujeme.“ Hle, bojový plán byl hotov. „To ale zvládnou jen ty nejchytřejší z nás,“ namítla ta s demokratickým smýšlením. „Však ty blbé se vyloučí tak jako tak samy, ne?“ nenechala se zviklat elitářka. „Musíme jim trochu pomoci, ať to nemají tak těžké,“ přimlouvala se jedna útlocitná. „Co kdybychom daly do oběhu slogan, že muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou kroutí, co?“ navrhla mudrlantka. „To je tak blbé, že tomu budou věřit nejen chlapi, ale i ženské!“ vyprskla další a ostatní se uvolněně rozesmály. „Ale co bude s naším rájem na zemi?“ chtěla vědět ta nejžádostivější. „Ale prosím tě, copak něco natolik nádherného, komplexního a mnohotvárného můžeš žádat po mužích?“ pousmála se opovržlivě elitářka. „Žádný z nich nemá sdostatek fantazie, trpělivosti a dovednosti, aby ti to mohl poskytnout. Nejvýš tak párkrát ze začátku a pak se omrzí. Nehovořme o tom a každá se zařiďme podle svého.“ Dohodnuto a vzápětí vykonáno. Dokonce to tu i tam fungovalo.

* - * - *

Jak se dalo čekat, ženské měly v převážné většině navrch. Ale ti nemyslící chlapi, terče opovržení elitářských žen, přece jen našli řešení. Prosté a účinné. Stačilo nadělat ženě dostatečný počet dětí a ona sama se vyloučila z rozhodovacího procesu na dostatečně dlouhou dobu, protože měla tolik jiných starostí a povinností, že nestíhala. Nestíhala ani ráje na zemi. A nakonec, když to nejmladší, poslední dítě vypadlo z domu, byla tak unavená a tak zaměstnaná vnoučaty, že na politiku a celospolečenské problémy dávno rezignovala. A jejich ráje na zemi? Ženy o nich nemluvily a zařídily se podle sebe, zatímco muži je prohlásili za hřích, aby je nic podobného nedeprimovalo. Takhle to fungovalo celá staletí, dokud nějaký pitomý chlap nemyslící v širších a hlubších souvislostech nevynalezl účinnou antikoncepci a jiní, ještě blbější chlapi nezačali vyrábět levné přístroje, výrazně usnadňující domácí práce, jako pračky, sporáky, ústřední topení, chladničky, roboty a podobně. Teď jsou chlapi zase tam, kde byli na začátku. Ženské mají opět dostatek času i energie, aby měly navrch nejen doma, ale i v politice a dokonce se začaly hlásit i o své ráje na zemi.

* - * - *

Tak jsem zvědav, jak to ty naše holky nakonec vykdáknou. Nastolí zemský ráj nebo ne? A bude na dohled? A bude pro všechny? Nebo vypukne další dívčí válka? Doma ji mívám každou chvíli, neboť žádná z mých partnerek není dlouhodobě spokojena se zemským rájem, který jsem jí schopen poskytnout, a já to neumím okecat.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací činohry Národního divadla Brno „Zemský ráj to na dohled“ a jeho zápletka včetně postav je smyšlená.

picoBalloon Challenge 2019

Napadlo by vás, že lze postavit balon, který obletí celou planetu? Jistě, už se to podařilo několika dobrodruhům… Jenže ono není potřeba ani moc peněz nebo složité logistiky, jen musíte mít fištróna… Třeba ho máte i vy! Zkuste se zamyslet a takovou sondu sami zkonstruovat. Česko-slovenskou soutěž organizuje SOSA – Slovak Organisation for Space Activities a Hvězdárna a planetárium Brno ve spolupráci s S.A.B Aerospace a Czechinvest.

Sledujte #brnoinspace, registrujte se na picoballoon.sosa.sk

Čo je to pikobalón?

Pikobalón sa hovorí veľmi malej elektronickej sonde, vypustenej do vzduchu pomocou bežného párty balóna, aký si vieme kúpiť aj na hocijakom jarmoku. Takáto sonda je veľmi ľahká a používa senzory na meranie základných meteorologických veličín, ale kreativite sa medze nekladú.

Prenos údajov je realizovaný rádiovým prenosom za pomoci voľných alebo rádioamatérskych pásiem. Pri správnom a presnom nafúkaní balóna héliom vieme dosiahnuť, aby sonda vyletela do určitej výšky okolo 10 až 15 km a aby sa tu vznášala, kým ju nejaké neduhy počasia nezničia, alebo neunikne plyn v balóne.

Takéto pikobalóny sú dnes v kruhoch amatérskych balónových sond veľmi populárne lebo predstavujú zaujímavú výzvu z pohľadu hardvérového návrhu ale aj energeticky šetrného programovania a komunikácie.

Ako to funguje?

Sonda (pikonalón) sa priviaže k fóliovému balóniku, ktorý sa napustí vodíkom, prípadne héliom. Ťah balóna musí byť vyšší ako je samotná hmotnosť sondy, avšak len o veľmi málo – maximálne 2 gramy (približne 0,019 N). Je teda nutné použiť pri nafukovaní aj presnú váhu. V prípade, že by bol ťah vyšší, balón praskne a sonda spadne na Zem.

Ak sme správne balón nafúkali po dosiahnutí letovej hladiny môže zostať lietať aj po niekoľko týždňov, či mesiacov. Dosiahnutá výška a dĺžka letu je závislá od použitého balónu, plynu ako aj hmotnosti samotnej sondy (picoBalloon-u).

Podmienky súťaže

1. Soutěž je určena pro jednotlivce i družstva, každý přihlášený může zkonstruovat a vypustit 1 balon s 1 sondou.

 2. Balony budou hromadně vypuštěny v pondělí 4. března 2019 po 13.00 z Hvězdárny a planetária Brno. Event. změna času startu je možná pouze s ohledem na meteorologické podmínky.

 3. Veškeré náklady na účast v soutěži nesou konstruktéři, organizátoři zajistí zdarma pouze plnící helium a balóny Qualatex 36”.

 4. Jako doba letu se počítá čas od vypuštění po zaslání poslední zprávy o poloze. Pokud nedojde k přihlášení sondy po dobu 168 hodin (7 dní), bude prohlášena za ztracenou.

 5. Použitá frekvence ani komunikační protokol nejsou stanoveny. Sonda však musí používat takovou komunikaci, aby ji bylo možné zachytit na jakémkoli místě na planetě, a současně, aby konstruktéři dodrželi zákony a pravidla telekomunikačního provoz (rádiové frekvence) v jednotlivých zemích světa.

 6. Hmotnost sondy s veškerým příslušenství nesmí přesáhnout 20 gramů. Sondy budou před startem zvážené pomocí přesné váhy. Sondy s vyšší hmotností budou diskvalifikovány a nepřipuštěni ke startu.

Jak postupovat?

1. Zaregistrujte svůj tým e-mailem zaslaným na reditel@hvezdarna.cz

 2. V přihlášce prosím uveďte

název týmu

jména jednotlivých členů

pokud jste ze střední nebo vysoké školy, tak její název

kontakty – tj. e-mail a nejlépe i telefon na šéfkonstruktéra (vedoucího) vašeho týmu

 3. Uzavírka přihlášek je v úterý 19. února 2019 půlnoci (00:00).

 4. Zaregistrujte sa na picoballoon.sosa.sk a konzultujte průběžně vaše řešení se zkušenými techniky a konstruktéry

 5. Začněte stavět pikobalón.

 6. Veškeré náklady na konstrukci sondy, software, dopravu na místo startu, ubytování apod. si hradí sami účastníci.

 7. Dojděte 4. března 2019 po obědě na Hvězdárnu a planetárium Brno se svým výtvorem.

 8. Vypusťte balon a doufejte, že vaše sonda vydrží ve vzduchu nejdéle.

O co se soutěží?

1. Konstruktéři nejdéle letícího balonu (anebo posledního vysílajícího a letícího balonu) obdrží cílovou prémii ve výši 1000 euro (resp. ekvivalent v českých korunách) a něco na oslavu.

 2. Konstruktéři pěti nejdéle letících balónů obdrží cenu ve výši 200 euro (resp. ekvivalent v českých korunách).

Soutěž organizuje SOSA – Slovak Organisation for Space Activities a Hvězdárna a planetárium Brno. Hlavními partnery jsou Czechinvest a S.A.B. Aerospace.

Křest knihy PRIMKY doprovodila malá výstava ze sbírky autora Libora Hovorky

Křest druhého rozšířeného vydání publikace s  názvem PRIMKY autora Libora Hovorky otevřela dnes (pátek 11. 1. 2019) drobná výstava hodinek značky Prim.

Knihu vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s  Technickým muzeem v  Brně.  První vydání s  názvem Hodinky Prim 1954-1994 vyvolalo velký zájem a brzy byla publikace vyprodaná. Nové vydání s  názvem Primky je bohatší zhruba o 200 stran a čtenáři zde najdou nejen náramkové hodiny Prim, ale např. speciální typy mechanických hodin, jako jsou tankové, letecké, autobusové hodiny, dále (retro) budíky, kyvadlové hodiny, také pokojové, kuchyňské, osmidenní hodiny, hodiny pro tachograf a další. Nechybí ukázky hodinových strojků a dobové fotografie.

„V první knize jsem se věnoval náramkovým hodinkám od začátku jejich výroby až do roku 1994. V  té době došlo ke změně ve výrobě, začaly se používat zahraniční strojky,“ říká autor knihy a sběratel Libor Hovorka. „Název nové publikace Primky lépe vystihuje její obsah. Pod něj se vejde více typů hodin.“

Při této příležitosti zpřístupnilo muzeum i subtilní výstavu z  exponátů autora publikace Libora Hovorky. V  expozici Salon mechanické hudby si mohou do 3. 3. 2019 návštěvníci prohlédnout zhruba 20 náramkových hodinek z  období od roku 1957 do roku 1985.  „V části vitríny mám pomyslné tři stupně,“ upozornil Libor Hovorka na výstavu. „ Na nejvyšší stupínek jsem umístil vůbec první hodinky čs. výroby Spartak z  roku 1954. Druhé místo patří hodinkám PRIM Automat D/D z  roku 1979  , které jsem dostal darem přímo od hlavního konstruktéra všech hodinek Prim Josefa Žida a na třetím místě jsou hodiny PRIM Diplomat, které mají nadčasový design, stále se prodávají a dodnes patří k  elitě.“

Petr Erbes, Anna Klimešová, David Košťák, Adam Skala, Martin Františák

ZEMSKÝ RÁJ TO NA DOHLED?

„Divoké historky na horizontu událostí… Vesmír jste vy.“

Vesmírná groteska, jevištní báseň o konci světa nebo futurologický kongres? Tři zastavení na  horizontu budoucnosti. Čekají nás blízká setkání vzdálených nadějí nebo život v paralelních světech našich černých děr?

Tři mladí režiséři Zuzana Burianová, Honza Holec a Anna Klimešová se třemi nadějnými autory Adamem Skalou, Davidem Košťákem a Petrem Erbesem se pod uměleckou režijní supervizí Martina Františáka utkají s časem, který možná přijde nebo už možná dávno odešel na jinou planetu, aniž bychom si toho všimli.

Zuzana Burianová s Adamem Skalou se rozhodli pro žánr tzv. „existenciální grotesky“ z blízké budoucnosti, přítomnosti i   minulosti. Znuděný sourozenecký pár si krátí čas pitím piva, díváním se na televizi a „louskáním“ jednoho kindervajíčka za druhým. Nuda blízké budoucnosti ovšem skončí ve chvíli, kdy v jednom vajíčku naleznou stroj času, který je posune o dvacet minut do  minulosti. Tam ovšem potkávají své minulé já. Co teď? Jak z toho ven?

Druhá část s názvem Ráj 2.0.  Davida Košťáka v režii Jana Holce je časoprostorovým skokem do nicoty.  Ztraceného prostoru bez signálu, kde krajinu tvoří poslední fragmenty vnitřní i vnější krajiny víry a beznaděje. Spasí nás satelit? Slova z Bible v překladu z 21. století?  Je apokalypsa zkáza nebo vykoupení?

Anna Klimešová s Petrem Erbesem vezmou v poslední části projektu budoucnost do svých rukou a uspořádají vědeckou konferenci s vesmírně nesmírnými objevy. Zemi už dávno spálilo slunce a zalehl písek. Lidstvo ve snaze o přežití učinilo exodus na měsíc Phobos. Ovšem 2000 let poté si nikdo není jistý proč a zda je Země skutečně pramatkou obyvatel Měsíce. Vše má odhalit unikátní archeologický nález. Koho našli pod dvaatřicet metrů hlubokou vrstvou písku? Možná dojde i  na mumifikaci.

Stav beztíže mezi jednotlivými částmi zajistí Martin Františák a K. H. Mácha. „Máchův Máj netřeba představovat. Mnozí jsme s jeho těžce naučenými verši a se zaťatými pěstičkami stáli u tabule. Snad v nás uvízl kus nádherné mateřštiny a možná i kus planoucího rebelova srdce. Máchovým Májem budeme protkávat inscenaci o budoucnosti. Třeba právě tento básnický text je ten pravý k zaslání poselství o zemi, lidech, o čase, který by bylo dobré uložit do černé skříňky a vyslat jej nekonečným vesmírem vstříc jiným časům a galaxiím. Aby vesmírem plula zpráva o   tom, že zde je čas, a také o tom, jak tajemná jsou na Zemi svítání i  soumraky. A aby se o nás lidech co nejvíce dozvěděli.“ dodává režijní supervizor inscenace Martin Františák.

Režijní tým si zvolil pro všechny tři části jednotný scénografický tým – Ján Tereba (scéna), Zuzana Sceránková (kostýmy). Hlavní sjednocujícím scénickým prvkem však zůstává satelit,  který se v jednotlivých částech proměňuje. Stává se jak posledním spojením se  světem,  civilizací, tak i hlavním vysílačem směrem k vesmíru. Může také symbolizovat zapomenutý objekt kdesi v  polích, jehož původní funkci již nikdo nic netuší.  Pro každou inscenační miniaturu vznikla osobitá vesmírná kolekce kostýmů, v nichž si Zuzana Scéránková pohrává jak s  různými „sci-fi“ prvky, tak i se současnými módními trendy.

Těšte se na střet s budoucností, která může být zábavná i krutá, na prostor plných otázek a  neviditelných hranic, který se bezpochyby neobejde bez jemné optiky Hubbleova dalekohledu a smyslu pro humor.

Horská dráha Milana Kňažka a Evy Novotné

Keď je ti ťažko, pomôže ti Kňažko!

Omlouvám se paní Novotné, ale toto dvojverší jsem kdysi dávno použil v Nitře v recenzi na některé vystoupení Milana Kňažka, žertéře se zarputilým výrazem, díky kterému i malé fórky vyznívají suprově. Nikterak nehodlám snižovat její úlohu ve hře, zejména když převážnou část doby byla na servisu a podávala i returnovala výtečně. Ale ke hře:

My všichni starší a staří bonviváni tuto situaci dobře známe. Sbalíme někde rozkošné koťátko, přivedeme si je domů, kde koťátko ihned podle neklamných známek pozná, že jsme ženáči, tím pádem bezperspektivní muži, a situaci využije k surovým hrátkám s naší touhou a s našimi omezenými finančními zdroji. Dokud jsme bývali mladí, běžely tyto věci samospádem, nyní však musíme dodat nějakou přidanou hodnotu, nejlépe nezdanitelnou.

Ovšem na druhou stranu, kdyby ty naše nebyly stále nespokojené, dodnes bychom běhali nahatí po stepi či savaně, s klackem v ruce sháněli něco na zub a nepřízeň počasí přečkávali zahrabaní v díře pod spadaným listím. Takže komu vděčíme za pokrok a blahobyt?

Třeba právě takovým koťátkům, které se odmítnout stát prvoplánovým objektem naší zbytkové sexuality a situaci začnou komplikovat, které nás posadí na horskou dráhu naší touhy a mají z našeho strachu a nadějí báječnou srandu. Řekněme, že se chtějí pobavit, zašpásovat si s námi, i když celá motivace bývá značně komplikovanější. Situace, kterou se baví publikum co divadla stojí a hrají, zprofanovaná fraška. Ovšem právě na zprofanovaných tématech se ukáže autorovo mistrovství a invence.

Tak i tady. Jenže zde nejde o prostého českého maloměšťáčka z Nemanic, ale o Francouze nadané espritem a výřečností. Ideální prostředí právě pro tyto dvě herecké individuality, kterým obojí, esprit i výřečnost, bezpochyby věříte. Jenže toto prosté schéma by nevyplnilo celovečerní představení, nejvýš tak aktovku. Proto je hrdinka na podání a servíruje další a další proměny své osobnosti od prosté diblice přes profesionálku, investigativní novinářku a další, které už neprozradím, abyste se potěšili pointou. Co jsem to napsal o autorské invenci?

Představení postupně graduje, scény nabývají na důraznosti a průraznosti a hrdinka stále odolává mužovu svádění se zarputilostí, která musí mít nějaký hlubší účel. Ale tápete, tápete i během pauzy, kterou aktéři tráví na lůžku, on ve stavu totální opilosti, ona na koni. Řeknu vám, prekoitální fórky inteligentní ženy znající muže do morku kostí, a ještě k tomu Francouzky, to je ono.

Po pauze je najednou ráno, oba dva v županu, on s mokrým hadrem na čele, kocovina a okno jak Bakchus káže, a přitom si nedá pokoj. Postkoitální humor na úkor mužské ješitnosti, která stůj co stůj si žádá být chválena a hlazena, je ještě účinnější než onen prekoitální. Inu, my muži a naše mužství! Bylo to dobré, zvídá skrz okno. Jo, docela dobré, vyhýbá se ona pravdivé odpovědi. Jenom dobré, uráží se mužská ješitnost. Docela dost dobré, uhýbá pravdě ona. A kolik gólů jsem vsítil, ožívá on a s nadějí ukazuje všechny prsty. Jenom jeden, a ještě k tomu z penalty, má plné zuby naparování ona a ukáže palec dolů.

To byl jen malounký příklad a možná ne ten nejvtipnější. Pan Kňažko je natolik perfektní, že mu každou repliku věříte až do morku kostí, věřili byste mu i francouzský přízvuk, ale on mluví naprosto perfektní češtinou, dokonce i s krásně znělou hláskou ř. A paní Novotné věříte každou její proměnu, i tu nejvíce krkolomnou. Máte rádi konverzační komedie? Máte rádi francouzský esprit? Pak jste tady správně! A autorova invence a neotřelost? Tu nejlépe poznáte v závěru hry, který vám vyrazí dech a oči z důlků! Něco podobného jsem fakt dosud neviděl a to mám dost velké oči.

Vynalézavá výprava supermoderního obýváku s Eiffelkou za oknem, kostýmy, které nejsou nabubřelé, ale casuální, nevtíravá režie, která nechává dost prostoru slovům autora, a jak už jsem se zmínil, perfektní herecké výkony. Když je vám těžko, zajděte si na tuto hru k Polívkům!

Vratislav Mlčoch