POZOR!                     Tento týden má „Babočka“ DVĚ STRANY !

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998 Babočka str. 1 Babočka str. 2
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Největší 3D planetárium ve střední Evropě bude v Brně!

Počátkem října tohoto roku se na Kraví hoře otevře největší stereoskopické planetárium ve střední Evropě. Nová instalace Hvězdárny a planetária Brno nabídne zcela jiné uspořádání prostoročasu. Doslova prolomí prostor a změní tok času.

Brno se pomalu a jistě stává hlavním městem vědy, výzkumu a inovací ve střední Evropě. Do pomyslné skládačky proto zcela zapadá i nová investice do 3D planetária, která zboří zcela hranice mezi fikcí a realitou. Jaroslav Kacer, náměstek primátora statutárního města Brna

Díky projekci na jedinečnou plochu v podobě sedmnáctimetrové polokoule mají návštěvníci již nyní pocit, že se ocitají uprostřed napínavého děje. Nyní ale pokročíme ještě dál. Doslova se setře rozdíl mezi realitou a fantazií. Diváky obklopí svět úžasných objevů, ze kterých se jim doslova zatočí hlava. Lidé jsou čím dál tím zvídavější a chytřejší, ostatně i samo nové digitárum je toho důkazem. Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno

V zásadě půjde hned o dva projekční systémy. Ten první, tak jak jsou diváci zvyklí, pokryje obrazem celou kopuli – nově však ve vyšším rozlišení téměř 25 milionů pixelů až 120krát za sekundu, díky nejnovějším projektorům s technologií laser-fosfor v sytějších a kontrastnějších barvách.

Ve druhém případě si návštěvníci nasadí speciální brýle vybavené filtry s tekutými krystaly. Ty v dokonalé synchronizaci s projektory střídavě zakryjí pravé nebo levé oko. V lidském mozku se ale oba vjemy spojí a vytvoří 3D efekt. Vesmírné objekty, modely kosmických lodí i snová místa budou najednou plastická. Podobně jako třeba v kině IMAX, avšak na projekční plochu v podobě 17metrové polokoule.

Že půjde o jedinečné technické řešení, naznačují i následující čísla:

Audiovizuální instalaci na míru brněnskému sálu dodá česko-francouzské konsorcium Nowatron Elektronik a RSA Cosmos. Podobně velké 3D planetárium nenajdete ani v České republice, ani v Polsku, Rakousku nebo Slovensku. Jediné srovnatelné je v německém Hamburgu.

Celkové náklady na tuto unikátní investici dosahují 50 milionů korun – kromě datových projektorů, počítačů a speciálního softwaru se diváci dočkají i nových sedadel, úprav ve vstupní hale Hvězdárny a planetária Brno nebo přilehlého okolí parku Kraví hory.

Vesmír… Každý den nabízí nové fantastické příběhy. Buďte jejich součástí!

Marie Stuartovna

Historické drama

autor:  Friedrich Schiller
režie:  Martin Čičvák
překlad:  Hanuš Karlach
dramaturgie:  Martin Kubran
scéna:  Tom Ciller
kostýmy:  Georges Vafias
asistent režie:  Petr KlariN Klár
hudba:  Ivan Acher

Osoby a obsazení

Alžběta :  Eva Novotná
Marie Stuartovna :  Hana Tomáš Briešťanská
Robert Dudley, hrabě z Leicesteru:  Petr Bláha
George Talbot, hrabě ze Shrewsbury :Vladimír Krátký
Wilhelm Cecil, baron z Burleighu, velkopokladník :  Martin Sláma
Wilhelm Davison, státní tajemník :  David Kaloč
Amias Paulet, rytíř, strážce Mariin:  Jan Grygar
Mortimer, jeho synovec :  Tomáš David
Melvil, její správce domu :  Dušan Hřebíček
Hanna Kennedyová, její chůva :  Tereza Groszmannová
Svědek, Trombon:  Sava Popovič j. h.

Drama Friedricha Schillera zachycuje poslední dny panovnice Marie Stuartovny. V únoru 1587 je pro Marii Skotskou příliš pozdě. Již devatenáctým rokem je vězněna Angličany. Nepomohly ani diplomatické intervence, ani politické vydírání či zákulisní intriky. Život skotské královny je doslova v rukou její sokyně, královny Anglie a Irska, její výsosti Alžběty I. Ta se rozhoduje, zda podepíše dávno připravený ortel smrti, anebo Marii udělí milost. V konfliktu dvou královen, které se ve skutečnosti nikdy osobně nepotkaly, ačkoliv o sobě navzájem věděly víc než všechno, objevil Schiller mnohovrstevnatou látku propojující boj o politickou moc, náboženský a morální konflikt, který je přiživován osobními a mnohdy čistě intimními zájmy dvou žen. Toto bohaté předivo autor proměnil v jedno z nejlepších, nejvíce citovaných a uváděných historických dramat všech dob. Smrt Marie Stuartovny byla dlouho interpretována jako oběť krásné katolické mučednice, Alžběta byla naopak chápána negativně. V Schillerově hře dojde k vyrovnání těchto dvou pohledů. Režie hry, která plasticky vykresluje dvě královny vrhající stín a půtky ambiciózních pěšáků ve stínu těchto historických figur, se zhostí brněnskému publiku dobře známý Martin Čičvák.

Premiéra: 15. června 2018 v Mahenově divadle

Tři mušketýrky

Volná kreace na zadané téma

Přátelství mezi ženami se nějak nekonává. Už pradávno, v dobách lovců a sběračů, museli muži spolupracovat, aby něco většího ulovili a nelítali dennodenně po lesích a lukách za zajíci a veverkami a tím pádem neměli oni, jejich ženy a děti stále hlad. Museli lovit v organizovaných tlupách, kde měl každý svůj úkol a podléhal jednotnému velení, což v nich za ty statisíce let vypěstovalo smysl pro solidaritu, kázeň a kamarádství, zatímco ženy sbíraly kořínky, bylinky a ovoce, přičemž každá dělala sama za sebe, solidarita, kázeň a kamarádství jim byly k ničemu, naopak daleko užitečnější byla řevnivost a soutěživost a jen společný život v tlupě, ve kterých žily kvůli mužům a jejich společnému lovu, je naučil spolu jakžtakž vycházet a komunikovat. To byla nutnost, aby se navzájem nepozabíjely. Ovšem vzájemná soudržnost jim nikdy dlouho nevydržela, jen do té doby, než muži společně přivlekli do tábora ulovené velké zvíře a ženy se o jeho maso mezi sebou servaly. Ale je to dávno, já si po takových letech detaily přesně nepamatuji, ale tak nějak to bývalo. A to přetrvalo dodnes v jistých reziduích jejich chování. Je to vidět nejlépe ve školách nižšího stupně, kde převážně dívčí třídy vysokou řevnivostí trpívají.

Je to vidět i na nás třech děvčatech. Potkaly jsme se dávno po čtyřicítce, kdy jsme měly za sebou shánění chlapů, starosti o děti a o rodinu a snahu o uplatnění v práci, tedy ty nejčastější příčiny rušící vztahy mezi ženami navzájem. Koho bychom také teď sháněly, když se na nás neblaze podepsaly celulitida, gravitace, obezita a různé zdravotní trable pokročilého, mnohokrát přetočeného kalendáře. Potřebovaly jsme někoho, s kým bychom si mohly pokecat, neboť žena není šťastná, pokud si denně aspoň hodinku s někým nepoklábosí. S chlapy se to nedá, protože ženská může leda tak poslouchat jejich stupidní rady k ničemu se nehodící nebo na ně ječet a sekýrovat je. Jinak se s těmi dobytky komunikovat nedá. Ostatně my jsme stejně nemohly ani to, protože ti naši chlapi nám už dávno zdrhli. A měli proč.

Tak jsme se denně po práci scházely v nedaleké kavárně, popíjely kávičky a mlsaly dortíky. Proč a kvůli komu bychom měly držet diety? Odříkat si všechny ty mňamky? Copak nějaký chlap, štíhlá figura či úspěch v sexuálním životě za to stojí? Shodou okolností jsme všechny tři pracovaly v jednom velikém podniku a bydlely na jednom sídlišti nedaleko od sebe. Do naší kavárny jsme to měly kousek. Měly jsme tam svůj stoleček a protože jsme všechny tři měly pořádně prořízlé vyřídilky (ti chlapi nám nezdrhli jen tak pro ni za nic), bývalo u stolečku a v jeho bezprostředním okolí veselo. Dosti často se stávalo, že dámské společnosti u okolních stolků se k nám přidružily, stolky se srazily a my žvanily a klábosily do pozdních hodin. To bývaly jízdy, jízdy neumdlévajících hub, pardon, hubinek.

Oslovovaly jsme se zdrobnělinami křestních jmen aby nám aspoň něco připomínalo mládí a krásu, když zrcadla to už dávno nebyla. Janička, tedy já, žila už dlouho sama v malém bytečku, který mi zbyl, když jsem vypakovala postupně manžela a děti. On i ony stejně za moc nestáli a klidný život mi byl milejší než věčné půtky o blbosti. Pracovala jsem ve skladové evidenci. Věruška byla o rok starší, manžel jí zemřel po autohavárii a děti skončily někde v cizině, kam ona za nimi dvakrát, třikrát do roka jela přepočítat vnoučata a po týdnu se od nich nechat poslat šupem domů. Co jiného se od snach taky dá čekat, že? Ta zase dělala v účtárně. Marcelka byla z nás nejmladší, ale ne o moc, nebyla nikdy vdaná, protože takového vola nenašla, jak říkávala, a jediné dítě, které tátu nikdy nepoznalo, skončilo na druhém konci republiky a o mámu nestálo, neboť se důvodně obávalo jejího neblahého vlivu na své manželství. To důvodně má svůj pádný důvod, o kterém se tu důvodně nebudu rozepisovat. Marcelka byla sekretářka jednoho velkého šéfa, který ji měl na práci, zatímco její o generaci mladší kolegyni na sex a vaření kávy.

Říkaly jsme si tři mušketýrky, abychom nebyly za tři staré muškety, a bylo nám báječně.

Jednoho dne se v naší kavárničce objevil chlap. Seděl trochu bokem, ale ne moc, ono to ani nešlo, protože byla malinká. Ostatní ženské ho evidentně dobře znaly, ale žádná o něj nestála. Nebylo divu. Mohl to být hezký mužský, ale hlavu měl dávno olysalou a čím méně měl vlasů, o to větší měl druhou bradu, porostlou ošklivým strniskem. Na některých mužích strniště vypadá hezky a mužně, ale na něm jen zanedbaně, neupraveně. Mohl to být elegán, ale to by nesměl chodit v riflích a triku či svetru, už dosti obnošených a k sobě barevně nepasujících. Ani s čistotou oblečení to nepřeháněl, stejně jako s vousy, a když některá z nás prošla okolo, viditelně krčila nos nad jeho rádoby mužnou vůní. Smrděl jako by se otřel o starého kozla. A nakonec by to mohl být mužný typ, kdyby ovšem neměl obrovské břicho, které neustále povážlivě vykukovalo z jeho oblečení a bylo porostlé řídkými, černými chlupy. Žádné z jeho kalhot nebyly dost široké, aby se daly vytáhnout až k pasu a držely tam, žádné z jeho trik nebylo dost dlouhé, aby se dalo stáhnout pod břicho a zůstalo tam. Ať dělal co dělal, ten pupek mu stále hole koukal ven. To už nemohla být mohyla nad padlým hrdinou, ale pyramida nad mumií, která buďto překážela nebo těžce tlačila. Jo, a jmenoval se Lojza. Příhodně.

„Evidentní fujtajbl,“ zhodnotila ho Marcelka, když se tam objevil podruhé, „od kterého je lépe se držet co nejdál, abychom nenačichly jeho kozlí vůní,“ a při tom dlouho zůstalo, dokud Věruška neslavila narozeniny a my to spolu s ostatními ženskými pořádně nerozjely. Lojza tam chvilku seděl bokem, pak vystřelil a po chvíli se vrátil s docela pěknou kyticí, o moc pěknější než byl on, a Věrce krásně nepopřál. Sice jsme se ošívaly, ale po takové kytce jsme se musely sesednout a pustit ho mezi sebe. Ukázalo se, že Lojza není až takový Lojza, jak vypadal. Jeho řeči měly úroveň, dalo se jim smát i bez přemáhání a bez patřičných promile v krvi, a nechoval se jako hulvát, na kterého vypadal. Tak zůstal s námi až do zavíračky a my se řehtaly jeho kecům.

Asi to bylo těmi řečmi, vypitým alkoholem a Věruščiným dlouhatánským osaměním, že Lojza nakonec diskrétně skončil v její posteli. „Holky, je to fakt fujtajbl,“ svěřila se Věruška, když to na ni prasklo. „Ale nakonec se dovede chovat, doma pomůže a nevnucuje se tím svým ulepeným, upoceným, malinkatým šmejrátkem,“ rozvedla to a hodila do sebe panáka koňaku, kterého jsme jí prozíravě objednaly. „Dal mi do kopy pár věcí, které potřebovaly mužskou ruku, a když to vezmu kolem a kolem, je lepší než nic.“ Lojza-Lepší-Než-Nic u ní zůstal zhruba čtrnáct dní než ho Věruška začal mít plné zuby a vyhodila ho. Ke mně, protože já potřebovala dát do kupy také pár drobností, které chtěly mužskou ruku. Ale dlouho u mne nepobyl a nakonec spravoval byteček Marcelce.

„Holky, nemůžeme ho jen tak vykopnout na ulici,“ přimlouvala se Marcelka, když ho měla už taky plné zuby a potřebovala doma důkladně vyvětrat. „Viděly jste, jak to u něj doma vypadá?“ a my vrtěly hlavami. Marcelka byla z nás nejodvážnější a udělala mu doma přepadovku, zatímco my na něj kašlaly jako na placatej šutr a za tu cestu nám nestál. „Má snad tu nejmrňavější garsonku, co existuje, v suterénu vedle sklepů, nemá ani pořádnou koupelnu, jen jakési provizorium z dětské vaničky, do které se ten jeho pupek nevejde ani po částech,“ uchechtávala se škodolibě, „wecko má na chodbě a jinak jenom skříň, úzkou postel, stolek se dvěma židlemi a kuchyňku, ve které kromě kávy nic neuvaříš, leda tak ohřeješ jídlo ze samky. Nemá ani kam dát pračku, proto je tak ušmudlanej, tak zanedbanej a proto tak smrdí.“ To bylo smutné a povážlivé. „Co kdybychom si ho točily, každá týden, maximálně dva, než nám doma uklidí a opraví, co je třeba, a pak ho předaly dál?“ To znělo rozumně. Lojza-Lepší-Než-Nic byl opravdu lepší než nic a když jsme si ho vydrhly v pořádné vaně až tak hnusně nesmrděl a byl přece jen doma užitečný. Ale zadarmo jsme ho nekrmily a nemyly, musel pustit chlup a přispět na domácnost. Dělal to ale nerad. „Jestli ti to u mne nevoní, tak koukej vypadnout do toho svého kutlochu,“ byl argument, na který však pokaždé slyšel.

Ale žádný uspokojivý vztah nevydrží dlouho, zejména ne, když na druhé straně postele chrápe chlap. Lojza-Lepší-Než-Nic se začal stavět na zadní, že mu dáváme mnoho domácích prací a že bychom nakonec měly my platit jemu za to, jak u nás dře. Párkrát jsme ho utřely tím naším argumentem o kutlochu, ale i ten pomalu přestával být účinný. Nakonec jsme daly hlavy dohromady a vymyslily generální útok, lépe řečeno ofenzívu. Marcelka si ho vyčíhala po práci, nasedla s ním do tramvaje a seděla vedle něj držíc ho za ruku a na další zastávce jsme nastoupily my dvě. Když se tramvaj rozjela, postoupily jsme až k nim a roztomile jsme se usmály. Lojza-Lepší-Než-Nic začal něco tušit a soukal se pod sedadlo, ale my jsme otevřely hubinky a spustily držkovou. Tramvaj byla plná jeho kolegů z práce a my se tím pádem záměrně a účelně přestaly kontrolovat. Řvaly jsme jako na lesy, pardon, na Lojzu-Lepšího-Než-Nic. Jely jsme s ním dlouho a probraly ho zepředu, zezadu, odshora dolů a nevynechaly ani to jeho mrňavý šmejrátko. Na tom jsme si smlsly nejvíc a tramvaj, plná jeho kolegů a kolegyň, se smála na plné kolo.

Lojza-Lepší-Než-Nic už byl úplně zalezlý pod sedadlem tou ostudou a tím řevem, když jsme vytasily nejsilnější trumf. „Víš co, když jsi takový ubožák, seber se jdi do prdele!“ zařvaly jsme unisono a vystoupily. Domů jsme to vzaly přes kavárničku, kde jsme si koupily lahvinku červeného a řehtaly se až do noci. Jak se dalo čekat, Lojza-Lepší-Než-Nic se pár dnů neukázal, protože trucoval, a pak pokorně přilezl, protože se už potřeboval pořádně najíst a umýt. Ale neměl to jednoduché, chlapeček. Napřed nás musel odprosit všechny tři dohromady a pak každou z nás zvlášť. Poté by vzat na milost a vařil, uklízel, drhl, pomáhal, spravoval a platil úplně vzorně. A když vypadl z role, stačilo jen trochu zvednout obočí a malinko i hlas a otázat se „Neměla bych se s tebou svézt tramvají?“ a byl klid.

S takovým chlapem však dlouho nevydrží ani ženská, co má kolem hlavy svatozář jak mlýnské kolo. Po týdnu ho už každá z nás měla plné zuby a ráda ho posunula dál, ale když byl dva týdny pryč, začal nám chybět. Stýskalo se nám. Přece jen, byla s ním sranda a v domácnosti byl užitečný. Tak jsme jej cirkulovaly. Každá týden a pak šup, Lojzo-Lepší-Než-Nic, o dům dál. To cyklování se ukázalo jako optimální řešení hned z více stran. Lojza-Lepší-Než-Nic měl potřebné změny a nezpohodlněl a my se měly nač těšit. Na pořádný kravál, co mu uděláme. Málo naplat, ženská v letech, jak nemá na koho pravidelně a často ječet, propadne melancholické chandře a to stálé domácí ticho jí začne lézt na nervy. Takže když se Lojza-Lepší-Než-Nic po dvou týdnech strávených u kamarádek přikulil, byl uvítán opulentní večeří a ještě opulentnějším kraválem, aby věděl, kde a s kým je a nač si teď má dávat bacha. Vždycky jenom zastříhal ušima a sklopil hlavu, pejsek náš vycepovanej.

A aby se to nezajedlo ani jemu, každá z nás mu dělala jiný cirkus. Já na něj řvala jak zuřivá tygřice, Marcelka mu dělala plačtivé a uražené scény a Věruška zase byla jako ledové ostří. To řeže až do krve při sebemenším dotyku. Lojza-Lepší-Než-Nic nestačil koukat a přehazovat výhybky. A protože si zvykl na naše komfortní koupelny a dobře vybavené kuchyně, ve kterých mu chutnalo a kde se rychle naučil vařit a uklízet, do jeho kutlochu se mu nechtělo ani za nic. Ani po tom největším kraválu se mu tam nechtělo, tak pokaždé odprosil, ať už byl či nebyl v právu. Pěkně vycepovaný pejsek, jen to vodítko mu chybělo, a i povely zvládal, že kolikrát stačilo jenom naznačit, jenom obočí zvednout.

Lojza-Lepší-Než-Nic byl názorným a evidentním příkladem pravdivosti Věruščiny teze „Běda mužům, kterým žena NEvládne, neboť zdivočí a zničí si život,“ který dokládala statistickými údaji, podle kterých je to s muži obdobné jako s nedomestikovanými zvířaty. Muži totiž, jsou-li chováni v zajetí, se dožívají podstatně vyššího věku než ve volné přírodě. A ejhle – Lojza-Lepší-Než-Nic už nebyl zvlčilý, ale krásně ochočený, nesmrděl, ale voněl, byl lépe oblékaný a zdravěji krmený než předtím, zrovna jako když se někdo ujme volně se potulujícího psa a začne se o něj dobře starat. Najednou měl hustší a pěknější nikoliv srst, ale pokožku. Bodejť by ne, když měl hned tři paničky.

A nám třem to zase báječně klapalo bez ohledu na letopočet a na naše staré muškety.

Jenom jedna věc mi vrtá hlavou. Proč, u všech všudy, jsme se my ženské nikdy nedokázaly domluvit a ty své chlapy umravnit, domestikovat? Proč jsme místo toho, abychom bojovaly proti nim, bojovaly o ně mezi sebou navzájem? Proč jsme si celá tisíciletí raději nechávaly od nich všechno líbit, jen abychom o ně nepřišly? Já vím, chlapi měli kyje, sekeromlaty, oštěpy a jiné zbraně, ale co by jim byly platné proti našim vyřídilkám? Nezmohli by nic. Pokud vím, něco s nimi dokázala jenom Lysistrata a její holky, když se domluvily, ale kdoví, jak to bylo. Dochovalo se jenom svědectví jakéhosi chlapa, ke všemu právě chlapa, jmenoval se tuším Aristofanes a žil dávno před Kristem, svědectví nespolehlivé a ke všemu vtělené do divadelní hry. Veselohry, ke všemu. Kdoví, jak tomu ve skutečnosti bylo a zda vůbec bylo. Přece víte, jak chlapi dovedou kecat.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s novou hrou Městského divadla Brno.

Babočka str. 2

Marie Stuartovna

Recenze z představení

Nebojte se řešení dilemat veřejné správy a moci, i když v romantickém duchu, ke kterým by ve hře mohlo docházet. Je to zmáklé. Dovolím si malé odbočení. Tenkrát, v době Alžběty I., začalo být v módě Machiavelliho učení o vladařích a ti se jím řídili. Plus – mínus, jako ve všem. Prvořadým úkolem každého vladaře je zajištění vlastní moci a bezpečnosti, což ovšem zahrnuje zpacifikování možných pretendentů, například stětím. Dnešní metody jsou obdobné, jen to stětí se už téměř nepoužívá. Pak platí, že každý veřejně nastolený problém společnost rozpoltí, například přesun brněnského nádraží. A v neposlední řadě je nutné vzít do úvahy, že nejkomplikovaněji se řeší problémy, na kterých vůbec nezáleží, například iracionální otázky víry. Bohu, pokud mohu soudit a pokud existuje, je srdečně jedno, vzývám-li jej vkleče se sepjatýma rukama nebo poskakováním kolem planoucí vatry. Podstatné je, že jej vzývám. A teď s tím nějak přijatelně panujte.

Tyto tři postuláty jsou důležité pro pochopení zápletky do hloubky. Alžběta I. panuje zemi, jejíž národ je rozpolcený problémem, který nemá racionální řešení, natož racionální vysvětlení – otázkou víry, náboženského vyznání – viz postuláty 2 a 3. Navíc její pozice na trůnu je vratká, neboť okolní svět a katolická církev neuznává manželství jejího královského otce (Jindřich VIII.) a její matky (Anna Boleynová) za právoplatné. Je tedy pro část národa bastard, který uzurpoval trůn. Zato Marie Stuartovna, skotská královna, má původ bez poskvrny a také nezpochybnitelný nárok na anglický trůn, ale její soukromý život, zejména vztahy s muži, je mírně řečeno skandální. Být jejím manželem je doslova o krk. Dalo by se to rozvést a zdůvodnit proč a jak, ale bylo by to dlouhé a nudné. Tak to berte jako vstupní danost.

Marie je vyhnána ze Skotska a donucena abdikovat ve prospěch svého syna (pozdější Jakub I., král Anglický) a uchýlí se pod ochranu Alžběty. Ta si ale musí hájit svůj trůn a svůj krk a tak nechá Marii internovat – viz 1. postulát. Do toho se pletou mocichtiví a sexuchtiví velmoži (Marie je velmi krásná a žádoucí žena, kdežto Alžběta naopak) a snují pikle o anglický trůn, díky jimž je Marie obviněna ze spiknutí a odsouzena k smrti. Zde hra začíná.

Alžběta se bojí ortel potvrdit v obavách z katolického povstání („Obávejte se jí spíš mrtvé než živé,“ radí jí jeden z jejích lordů) a celé první jednání se točí kolem tohoto propletence jako z hollywoodského thrilleru. Žádná z žen se krve neštítí, co by to také bylo za mocichtivé královny, že, ale žádná nechce udeřit jako první. Jako mocichtivé ženy obě kalkulují a lstivě manévrují, přičemž samozřejmě využívají muže ve svém okolí, kteří rovněž nejsou žádní beránci ani prosťáčci. Intriky, při kterých se víc mluví než jedná, zabírají celé první dějství. Nezapomínejte, že hra byla prvně uvedena v roce 1800 a tehdy byla jistá rozvláčnost brána jako přednost (viz dobové romány) na rozdíl ode dneška, kdy publikum je namlsáno akčními filmy, ve kterých se téměř artikulovaně nehovoří, spíše ve skřecích.

Obě ženy se setkají (na rozdíl od historie) a teprve tváří v tvář propuknou emoce. Zatímco Alžběta se celkem ovládá, Marie věrna své divoké letoře uspořádá přímo erupci dlouho střádaného pokoření. Nánosy přetvářek a masky vlídnosti bere zuřivý vztek (Marie byla internována téměř 15 let) a svou sokyni nazve doslova PÍČOU! Fakt, doslova! No tohle! Královnu, Její Výsost! Her Majesty The Queen Of England! „S hadím plemenem se nevyjednává,“ zkrachuje summit a Marie, věrna své divoké letoře, jásá, jak upřímně to Veličenstvu vytmavila, i když dobře tuší, že ostří popravčí sekery se proklatě přiblížilo k její šíji. Inu, přiléhavě zvolené a nahlas vyřčené slovo vskutku osvobozuje, alespoň psychicky, to všichni dobře známe.

Do her zralých mužů vstoupí ďábel v podobě moci a sexu chtivého mladíka (Marie byla krásná a skandály opředená žena, sama přiznává, že pověst, která ji předchází, je horší než ona sama) nebo náboženského fanatika, to už je jedno, ten na Alžbětu spáchá již čtvrtý nezdařený atentát a po jevišti začne doslova stříkat krev znázorněná rudou tekutinou. Zatím jen hubami omílané věci se přelijí do rukou, protože Alžběta si uvědomí, že doslova za každým sloupem a za každým závěsem na ni číhá tasená dýka nebo sklenička plná prudkého jedu, a rozsudek nad Marií podepíše.

Tady to Schiller podle mne trochu přehnal s humbukem kolem intrik Marie Stuartovny. Všem včetně obou královen muselo být jasné, že dokud je Marie naživu, je Alžběta ohrožena na životě intriky neintriky, neboť se vždy mohl najít (a také našel) nějaký fanatik, který by chtěl zbavit Anglii uzurpátorky trůnu a Antikrista v jedné osobě a přitom se přiživit. Prostě obě čekaly na vhodnou příležitost a na veřejné mínění. Ale co chcete, Schiller byl romantik, ne Machiavelli.

Ale Alžběta by nebyla skutečná vladařka, kdyby vykonání rozsudku nezašmodrchala tak, aby se pro všechny případy mohla vyhnout odpovědnosti. Zhostit se Marie a nebýt přitom zodpovědná se ostatně pokouší od začátku. Do hry se však vloží jeden z jejích lordů mající strach o své korýtko a exekuci dá vykonat. „Od této chvíle můžeš klidně vládnout,“ lísá se lord ke své odměně, jenže Alžběta se vykroutí ze zodpovědnosti, přehraje ji na netrpělivé poddané, kteří ze strachu před tou intrikánkou vysoce převyšující Machiavelliho ji houfně opouštějí ze strachu před rizikovou službou. A hra končí.

Dovolte mi ještě kratinký historický exkurz, abyste nemuseli googlit: Ke genialitě Alžběty I. nesporně patří, že zemi, po svých královských předcích rozpolcenou otázkami víry, dokázala nejen sjednotit, ale pozvednout na úroveň evropské velmoci, zatímco k její smůle se z jejích nástupců, potomků sťaté Marie Stuartovny, vyklubali nekompetentní vladaři, neboť už druhý z nich byl opět sťat a čtvrtý, poslední, byl ze země vyhnán, čímž definitivně skončily krvavé legrácky a absolutní monarchové na anglickém trůnu.

Zato k Schillerově genialitě patří, že tyto problémy a dilemata zpracoval divácky přívětivým a uchopitelným způsobem, pravděpodobně za pomoci režijních škrtů, tak se nebojte plků. I když Schiller své postavy nepsal jako skutečné persony, nýbrž spíše symboly jistých vlastností (Marie je u něj symbol erotické, smyslné démoničnosti), na dnešním divadle jsou to již postavy z masa a krve a hra tomu odpovídá. Je v ní mnohem více intrik než moralizování, lásky než vražd, akcí než vladaření, emocí než kalkulů. Navíc režie a scénografie zmodernizovala hru natolik, že by se mohla vztáhnout k dnešku, tak se zabavte hledáním analogií, je jich tam přehršel, pokud abstrahujete od královských majestátů. Tak například náboženští fanatikové, brexit, vliv veřejného mínění atp. A co teprve ty osobní!

Optal jsem se Hany Tomáš Briešťanské, obsazené do titulní role, jak se jí hraje královna, které je v závěru sťata hlava. „To je v pohodě,“ usmála se na mne a v očích jí zablýsklo. „S tím nemám žádný problém. Přijít o hlavu není to nejhorší, co mne může potkat. Jsou horší věci…“ nedořekla a její oči se šibalsky zasmály víc než ústa. Asi mi chtěla naznačit „Proč se ptáš zrovna na tohle, když jsi muž a ve světě mužů ženská hlava přísně vzato valnou hodnotu nemá?“ No, něco na té její úvaze je, musím přiznat.

Divíte se mi, že se na její role těšívám? Její humor mi velice konvenuje. Jen kdybych pokaždé seděl dost blízko, abych mohl číst v jejích očích. A stíhal domýšlet naznačené.

Hana Tomáš Briešťanská dostala v roli Marie Stuartovny příležitost popustit emoce z řetězu, nechat vybuchnout sopku, vykřičet všechnu tutlanou nenávist, a zhostila se té role perfektně. Její výstupy v závěru hry patří k nejsilnějším, co jsem od ní kdy viděl, a v duchu si říkám, že jsem měl pravdu, když jsem si o ní myslel, že uvnitř zadržuje magma. S Evou Novotnou uspořádaly herecký dvojkoncert, každá jiná a obě perfektní. Eva Novotná se svým chladným sebeovládáním, pod kterým vězí emoce možná divočejší než u její sokyně, je zde typem ženy, ze které jde hrůza i bez křiku. O to větší.

Mužské role jsou v této hře napsány spíše jako přihrávání těm ženským a možností se předvést mají muži pomálu. Ale využijí je a dají si záležet. Krátká, ale důležitá a perfektně podaná sóla v dámském dvojkoncertu.

Scéna je prostá, ale výstižná a srolované koberce, přehršel klekátek, kterými je v návalech vteku různě metáno, a hlavně spouštějící se čtyřhranná věž (nebo Tower?) dává dostatečně skličující dojem bezútěšného žaláře, za jehož poloprůhlednou stěnou běží děj v druhém plánu. Navíc, zatímco dámy jsou v dobových kostýmech, páni aktualizovali na fraky a ostatní personál je již soudobý. Co jsem to psal o analogiích? Ty analogie podpoří mohutné mikrofony a kamera, zblízka snímající nejvypjatější emoce a promítající je na stěny žaláře. Najednou tu máme dnešek, obyčejný občanský dnešek, 1+1 v nějakém paneláku.

Ergo, my lidé se neměníme.

BRAVO, pane režisére, BRAVO všichni ostatní!

Vratislav Mlčoch

Festival Dokořán

Moc mne mrzí, že mi to letos tak blbě (omlouvám se za expresivní výraz, ale výstižnější by byl už nepublikovatelný) vyšlo a festival hudebních divadel Dokořán, který bych nejraději viděl úplně celý, mi zablokovaly jiné, nezrušitelné úkoly. Ale viděl jsem alespoň pražské představení „V rytmu swingu buší srdce mé“. Nevím, možná to nebylo to úplně nej představení, ale trochu látky na srovnávání mi dalo.

NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Martin Vačkář, Ondřej Havelka: V rytmu swingu buší srdce mé

Příběh založený na memoárech Jiřího Traxlera, hudebníka par excellence, který ve dvou diktaturách prožívá nikoliv heroický, ale obyčejný příběh lásky a tvorby, narážející na nepochopení ze všech stran, té horní zejména.

Vlastně jsem si během představení prošel životní příběh mých rodičů, kteří měli to „štěstí“, že s nimi osud vymetl ty nejhorší průšvihy 20. století. Ne, že by kdy předtím bylo lépe, bývalo spíš hůř, jenže pamětníci těch horších časů už dávno vymřeli. A právě ty osobní vzpomínky mých rodičů způsobily, že jsem byl chvílemi dojat až k slzám. Aby bylo jasno, žádný z mých rodičů nebyl ani hudebník, ani hrdina.

Vše začíná v roce 1928, kdy Jiří začíná hrát swing, zakládá svůj první orchestr a začíná psát písně. Sotva se vyhrabe z pubertálních střevíčků a hudba dostává správný šmrnc, přichází okupace a její představy na árijskou hudbu a kulturu, ve které židočernošské americké písně nemají co dělat. Ale Jiří už má našlápnuto, už má ty správné kontakty a publikum je už správně nažhavené, takže pokračuje v komponování, muzicírování a koncertech, jen svou hudbu maskuje českými a německými texty a aranžemi, aby skryl to, o co jde především, swing. A všechno běží, jak má, vydává desky a noty, děvčata se na něj lepí opřekot, jenže on nachází svou životní lásku, o kterou musí bojovat s jedním udavačem. Ale nevadí, swing mají rádi i němečtí vojáci, kterých je Praha plná.

Mimochodem, v té době se seznámili i mí rodiče, táta, bohatý synáček z velmi dobré rodiny, a matka, poloviční Židovka s otcem v koncentráku, která třela bídu s nouzí. Hned po válce se vzali a vydrželo jim to až do smrti a pro mámu musel být táta něčím extra, protože na něm lpěla do poledního dechu. A jak! Lásku až za hrob jsem nikdy nepoznal, jen o ní kdesi cosi četl, ale takhle nějak to asi má být.

Protektorát protentokrát končí a osvobození prožívá Jiří v Plzni, kde U. S. Army uspořádá přímo swingový ohňostroj za Jiřího velkorysé a nadšené spoluúčasti. Během následujících pár nadějíplných měsíců může Jiří svou profesi rozjet na plné obrátky, má svůj oblíbený program v rozhlase, spolu s R. A. Dvorským koncertují v Lucerně (to dělali už za války) a život mu naděluje plnými hrstmi. I lásku. A najdenou BUM, PRÁSK! Je tu únorový puč a po něm najednou není pro swing místo na scéně, protilidová, buržoazně imperialistická hudba se nesmí hrát, proti Jiřímu publikuje Rudé právo štvavé články, honí jej StB za pomoci dřívějších udavačů, až Jiří sbalí celý svůj život do malého kufýrku a přes kopečky utíká za nadějí. „Kamaráde, zůstat tady nemá smysl, předtím nám to dělali Němci, ale teď nám to dělají naši a to bude o moc horší,“ přemlouvá jej kamarád a má pravdu. V americké zóně dostává Jiří lodní lístek do Kanady a hra končí, nikoliv však Jiřího život a tvorba.

Moji rodiče neutekli, já byl tekrát už na cestě a nešlo utíkat s kufýrkem a miminem přes kopečky a pak už byly dokola dráty, jen ten nápis „Arbeit macht frei“ nad nimi chyběl. Jak by se to asi řeklo rusky? Ale možná udělali dobře, já v roce 1971 taky neutekl i když ta možnost byla reálná, a neutekl jsem ani mnohokrát později, i když jsem už za kopečky býval. Co bych tam dělal? Já, náplava? Domov má člověk jen jeden a všude mohu nosit hlavu jen tak vztyčenou, jak mi okolnosti dovolí.

Nádherná hudba, překrásné písně, které žijí dodnes, žijí, nikoliv živoří na okraji pro pamětníky, to vše době a poměrům navzdory. To už tak v umění bývá, že ty nejlepší opusy vznikají v době a místech, do kterých by to člověk neřekl. Živý, velký jazzový orchestr na scéně, „přímé přenosy“ z koncertů smíšené s výjevy z každodenního života, umně skloubené živé výstupy s nahranými, prostá, leč dostačující výprava, taneční čísla s líbivou choreografií – opravdu krásná inscenace. Standing ovation byly zasloužené.

Ale já tam přišel nejen se bavit, ale také srovnávat. A několikrát jsem se přistihl, jak si v duchu říkám, tohle by naše Mošova parta zmákla lépe. I přes to, že jsem bral do úvahy „cizí hřiště“ a nutnou improvizaci v podmínkách, na které nebyla scénografie tvořena. Byly to drobnosti, ale drobnosti dělají velké dílo, v detailech spočívá dokonalost.

Šel jsem domů a říkal jsem si, že si možná neuvědomujeme, jak výtečné hudební divadlo tu máme a jakou scénu dokázal pan Moša vytvořit z divadla, do kterého se nechodilo.

Slibuji, že se příští rok polepším a čas na festival si udělám. Opravdu jsem zvědav, jak si ve srovnání s konkurecí povede Městské divadlo Brno, jehož jsem věrným fanouškem. Doufám, že dopadne jako letos Kometa, že bude opět mistrovským týmem. A klidně mi spílejte do lokálních patriotů. Aťsi!

Vratislav Mlčoch

Slavnostní večer JAMU připomene významná životní jubilea dvou prvních polistopadových rektorů

Významná životní jubilea dvou prvních polistopadových rektorů JAMU připomene mimořádný čtvrteční koncert, který pořádající akademie připravila do Besedního domu v  Brně. Slavnostní večer začne 14. června v  19. 30 hodin a připomene nadcházející 95. narozeniny profesorky Aleny Štěpánkové-Veselé a 90. narozeniny profesora Aloise Hajdy. Oba oslavenci a emeritní rektoři školy se jedinečné události zúčastní.

Profesorka Alena Štěpánková-Veselá, která stála v čele brněnské umělecké akademie v dobách jejích bouřlivých časů a proměny celé struktury této školy po roce 1989, oslaví úctyhodné pětadevadesátiny 7. července. Je mimořádnou a kouzelnou náhodu, že ve zcela stejný den - jen o pět let později - se narodil také nástupce emeritní rektorky v jejím úřadě profesor Alois Hajda.

První část jedinečného večera bude patřit hudbě. „Bude to koncert čtyř generací: já, jako nejstarší, můj žák na JAMU Zdeněk Nováček, Petr Kolař, který byl žákem Zdeňka Nováčka na konzervatoři a mým žákem na JAMU a nakonec Petra Kujalová, žačka Zdeňka Nováčka na konzervatoři i na JAMU,“ uvedla k  programové skladbě oslavenkyně, která tedy na svém narozeninovém koncertu osobně vystoupí. V programu večera zazní skladby Louise-Nicolase Clérambaulta, Johanna Sebastiana Bacha, Felixe Mendelssohna Bartholdyho, Františka Musila, Roberta Schumanna a Léona Boëllmanna. Profesorka Alena Štěpánková-Veselá je navrch jednou z prvních absolventek své alma mater, kterou posléze jako rektorka vedla mezi lety 1990 - 1997. Od sedmi let chodila na hodiny klavíru k Janáčkově žačce Zdeňce Illnerové. Tu občas navštívila paní Zdeňka Janáčková a byla tak svědkem jejích klavírních začátků. Posléze piano vyměnila za varhany a ty se jí staly celoživotním osudem.

Druhá část večera bude věnována divadlu a zejména osobě významného divadelního režiséra Aloise Hajdy. Ten zastával rektorský úřad mezi lety 1997-2003. Jedinečnému divadelníkovi předvedou letos absolvující studenti činoherního herectví z  ateliéru docenta Lukáše Riegra a v  režii profesora Ivo Krobota ukázky z  inscenace Komedie o umučení. Divadelní režisér a pedagog, emeritní profesor režie Janáčkovy akademie múzických umění v  Brně Alois Hajda patří k význačným osobnostem českého divadla. Od r. 1991 se věnoval pedagogické práci na Divadelní fakultě JAMU i kulturní činnosti v širším měřítku. Profesorem byl jmenován v roce 1992. V letech 1991-1997 působil na škole jako prorektor.

Vedení JAMU oběma významným akademickým hodnostářům a prvním polistopadovým hlavám školy pogratuluje. Slavnostní večer, který zaštítil primátor města Brna Ing. Petr Vokřál, po skončení programu vyvrcholí přátelským přípitkem s oběma vzácnými jubilanty.   

Mgr. Luboš Mareček

Tři mušketýři

Recenze z představení

Co napsat o hře, která za pár dnů vyprodala všechna svá představení aniž by publikum vědělo, kdo koho bude hrát, čí to bude dramatizace, kdo ji bude režírovat a všechny další informace. To je jako s lístky na fotbal, tedy pochopitelně ne na Zbrojovku. Takže stručně a jasně: Rozhodně nebudete zklamaní, užijete si to lépe než ten fotbal, tam padává jen několik málo gólů, zde je těch tref mezi tyče mnohem, mnohem víc.

Tři mušketýry sice každý zná, pár lidí je kdysi dávno četlo, ostatní viděli některý z mnoha filmů. Tato inscenace mnohé z oněch filmů překoná, protože já jich viděl vícero a také jsem četl všechny díly a na adresu filmů mohhu jen říci, že jsem většinou měl dojem, že se štáb drbal na hlavě a dumal „Co budeme točit?“ A když postupně zavrhli všechny nápady, kdosi vyhrkl „Tak natočíme Tři mušketýry, to je klasika, která nikdy nezklame!“ a dali se do toho, i když žádnou invenci neměli a ani ji nehledali.

Zde je to jiné. Vítězslav Nezval Mušketýry dramatizoval coby začínající básník, který musí světu ukázat, co v něm vězí, a tak se snažil, až se mu od psacího stroje (nebo pera?) kouřilo. A pak se k látce vrátil jako zralý a uznávaný umělec a semtam něco dodělal, například písně. No a realizační tým Městského divadla Brno jeho hru vzal a předělal, signifikantně ty části, dopsané zralým a uznávaným umělcem, protože potřebovaly vylepšit, vycizelovat. Zralý a uznávaný umělec podle všeho sledoval jiné cíle než kvalitní umění. To už tak bývá a nejen ve slovesném umění.

Ale nemyslete si, že to bude zívačka, při které jiní zralí a uznávaní umělci budou deklamovat Nezvalovy verše a občas něco zahudou a zapějí. Naopak! Abyste si ony verše užili, mimochodem jde o krásné, čisté alexandriny, musíte dávat bedlivý pozor, neboť hra pádí jako o překot, je plná akčních scén, až z herců pot jen lije, plná krásných žen v nádherných garderobách a v neposlední řadě kromě soubojů na kordy i plná rozličných vtípků, například kolik dostane d'Artagnan políčků od paní Bonacieux než se okřeše a stane se natolik žádoucím milencem, že mu sama skočí do náruče, zatímco Athos žehrá na proradnost ženského plémě, jmenovitě Milady.

Hudba k této inscenaci je nová a napsaná tak, že každá z postav má jiný styl hudby, například zmíněná paní Bonacieux zpívá trhovecké odrhovačky, zatímco kardinál Richelieu pěje něco hodně vznešeného, natolik vznešeného, že to nedokáži kloudně pojmenovat. Inu, nejsem nejchytřejší, jak vidno. A panu komponistovi Davidu Rotterovi se písně povedly natolik, že si některou budete prozpěvovat cestou z představení, nejspíše Porthosovu o krásném bandalíru. Už tušíte?

Igor Ondříček coby režisér měl mnoho nosných nápadů, kostýmy Romana Šolce si dámy vychutnají, takovou královnou by jistě každá chtěla být nejen při svatebním obřadu, scéna Tomáše Rusína zdublovala Biskupský dvůr v menším měřítku aby se na něm jistěji šermovalo, skákalo ze schodů a skrývalo za závěsy, což na původním dost dobře nejde. A pokud máte děti a seženete ještě lístky, vezměte je na představení, budou se bavit a budou mít o čem snít, hoši i dívky. Mladí pánové, budoucí mušketýři, sloužit tak krásné královně musí být nejen čest, ale i potěšení, no ne? Viďte, mladé dámy?

Městské divadlo Brno opět nezklamalo, jak se o něm dobře ví a jak se celé Brno i okolí spoléhá.

Vratislav Mlčoch