Kaprál domácí

Povídka o přísné výchově

Text © Vratislav Mlčoch

á být kaprálem u armády, tak byste koukali, jak by moje jednotka šlapala! Byl by z nich vzorný mančaft a ne banda flákačů a povalečů! Jenže dnes už je to jinak a já bych své vlohy neuplatnil jako dříve. Tak zkouším vychovat aspoň ty své ženské – manželku a dvě dcery. Cukr a bič na ně! Jenže ani tady to nemám tak jednoduché jak to bývalo předtím. Istanbulská úmluva, ženská práva, zákaz fyzických trestů dětí a já vím co ještě dál mi svazují ruce, ale já nejsem blb a způsob si vždy najdu. Jen ten bič na ženu musím zaměnit za větší dávku cukru střídaného se šťovíkem, kdežto u dětí lze téhož dosáhnout vhodně volenými zákazy. No a zlá slůvka platí všude. Hlavně přísně!

* - 1 - *

Ženu jsem si schválně vybíral mezi těmi poddajnými, nesamostatnými, neemancipovanými. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se mi to a postupem času jsem si vypěstoval účinný způsob, jak ji ovládat, aniž bych se musel uchylovat k verbálnímu nátlaku, natož pak k brachiálnímu násilí. Přesvědčil jsem ji, že pro ni i pro nás oba bude lepší, když se mi podvolí. A ona se podvoluje už pro klid v domácnosti a pro drobné ústupky, které dělám. Například zajdu nakoupit nějakou drobnost, která doma znenadání chybí, učím se s dětmi nebo je beru ven do parku a podobně. A hlavně se ženou mluvím a stále ji nenápadně vsugerovávám, že náš způsob rodinné lásky a rodinného života je ten nejlepší možný pro praktický život. Baští mi to.

S dcerami to mám komplikovanější. Dítě si nemohu vybrat, co se narodí, to doma mám a musím se s tím popasovat sám. To v dnešní době není jednoduché, protože staré, už tehdy povážlivě nespolehlivé prostředky dnes selhávají úplně. Jakoby se děti rodily čím dál paličatější a nezvladatelnější. Otec za starých časů měl po ruce rákosku, vařečku či opasek a neváhal jej brát do ruky kdykoliv, kdy to uznal za prospěšné, ale co zbylo mně? Zdvižený ukazovák? Ten možná v kombinaci se zvýšeným hlasem platí na úplnou drobotinu, ale od školky a zejména od školy je jen k smíchu. Tak na to musím jinak.

Naštěstí mám ženu zpracovanou tak, že mé výchovné působení respektuje, protože jsem jí vsugeroval, že pevná mužská ruka je při výchově dětí nenahraditelná. To je extrémně důležitý postoj, bez kterého bych nedosáhl ničeho, protože bych byl za vzteklého skřeta, kterého si není třeba všímat a už vůbec ne jej brát vážně. Byl bych jako zlý drak z pohádek, sice nutná, ale úsměvná postava, které se nikdo nebojí, leda tak pohádková princezna. Ale jsou reálné a skutečné děti ustrašené osůbky? Ty moje určitě ne. Když ne rodiče, tak určitě televize a další vnější osoby je strachu zbaví. Proto musím postupovat rafinovaně.

„Co to děláš, ty nemehlo? Jen se podívej, cos to způsobila! Jsi naprosto nemožná, úplně k ničemu, co vezmeš do ruky, to zničíš!“ chrlím na ně kdykoliv, kdy by se dřívější otec ohnal pravačkou pro zvýšení výchovného efektu vyzbrojenou libovolným trestajícím nástrojem. „Ukaž žákajdu, cos zase ve škole slízla! Co ta poznámka o vyrušování? Co ta koule z češtiny a ta druhá z matiky? Copak jsme to včera večer neprobírali? Copak jsem ti to nevysvětloval a nezkoušel tě? To jsi fakt tak blbá, že to do rána zapomeneš? Nekecej mi nic o šikaně a posměšcích spolužáků! To se nedokážeš tomu bránit, to se nedokážeš obrnit a nevšímat si toho? Fakt jsi tak nemožná? Za trest nepůjdeš ven a budeš se tady u stolu učit dokud se nepolepšíš! Žádná televize, žádné pohádky před spaním, ze školy rovnou domů a učit se! Já ti ukážu, já tě vycepuji, že to učení budeš znát zepředu i pozpátku jako když bičem mrská!“ Tak se na ně musí, tak jim to nejlíp vleze do hlavy a naučí se kázni!

Ta kázeň je absolutně nutná, bez ní by z obou holek vyrostly nezvladatelné rebelky, holky závislé na pervitinu, na chlastu a sexu už od třinácti, čtrnácti let, které by nakonec vyrůstaly v pasťáku a staly se tak příživnicemi, prostitutkami, kriminálnicemi. Bez kázně v lidské společnosti nefunguje nic, bez ní se všechno zvrtne v chaos a zvůli. Vždyť se stačí kolem sebe podívat, kam se to řítí moderní společnost, moderní doba se vším tím svým liberalismem. Vždyť už to hraničí s anarchií, ve které si každý dělá úplně svobodně co chce. Lidská společnost stejně jako rodina, což je společnost v malém, osobním rozměru, se neobejde bez autority, která drží všechny ve vytyčených mezích. Tou autoritou u nás doma jsem já a také já určuji ony meze, ve kterých se má vše pohybovat. Dříve byl autoritou Bůh a otec rodiny jeho prodlouženou rukou a přesně tak je to správné a stále platné i dnes.

* - 2 - *

Pro malé děti jsou rodiče bohové, kterým je třeba na slovo věřit. Když jim neustále a ve vzájemné shodě opakujete stále dokola dehonestující věty a prokládáte je stálými připomínkami všech jejich selhání a nezdarů, které se jim zcela zákonitě stávají, jako třeba rozbitý hrneček, pád na koloběžce a prohru při kopané, vryjí se jim tato hodnocení nesmazatelně do mysli a ze sebechytřejšího a sebešikovnějšího dítěte se stane zamindrákovaný chudáček, který si sám na nic netroufne. „Ukaž, ty nešiko, já ti s tím pomůžu,“ začnete ho dorážet stoje nad ním. „No vidíš, já ti říkal, že jsi totální nemehlo s oběma rukama levýma! Seber se a vypadni odsud, já to udělám za tebe, ty troubo!“ a dítě se slzami na krajíčku někam zaleze, aby otci nebylo na očích.

V pubertě jako každé dítě začne rodičům vzdorovat, ale v té době už musí mít svá negativní hodnocení náležitě zažraná pod kůži, aby se z nich nevymanilo, takže v dospělosti máte doma ubohé, nevědomé a samostatného života neschopné individuum, se kterým si snadno poradíte a připoutáte je k sobě pevnými okovy. A o to přece šlo. Potřebujeme mít doma někoho, kdo se o nás ve stáří postará, bude nám ochotně přispívat k penzi a všemožně o nás pečovat a dělat nám společnost. To jsme oba se ženou zamýšleli a k tomu cíli napnuli veškeré naše snažení. Jenže v pubertě se cosi zvrtlo, možná jsme na ně tlačili málo důrazně nebo naopak je deptali moc, prostě obě holky se nám vysmekly z rukou a zařídily se po svém.

Ale ty základy z dětství mají v sobě hluboce zapuštěné a tak se obě snadno stanou kořistí dvou zdatných manipulátorů, kteří napřed předstírají, že je z naší rodiny vymaní a dovedou je ke štěstí, ale když je mají připoutané po dvou malých dětech, otočí a zotročí si je ještě mnohem víc. „Ale lásko, kam půjdeš, přece ne k rodičům, kteří ti tolik ublížili? To jim chceš dovést i naše děti, aby z nich začali dělat taky takové chudáčky, jako udělali z tebe? A právě dnes, kdy tě tolik potřebuji mít doma a dodělat s tebou tu skříň v předsíni? To snad nemyslíš vážně?“ dují do nich, takže z návštěvy dcery a vnoučat nakonec není nic a my tvrdneme zbytečně doma nad připravenou večeří.

(Pokračuje v příštích našich novinách)