Já mamánek, já podpantoflák

Povídka o příliš empatickém muži z knížky „Obrat u zdi nářků.“

Text © Vratislav Mlčoch

sou situace, ve kterých si ani státníci neví rady. Například car Mikuláš II. nebo Edvard Beneš tváří v tvář řvoucí rudé bestii. Co potom má dělat zkušený muž v plné síle a v nejlepších letech, jako jsem dnes já, tváří v tvář k boji sešikovaným rozzuřeným ženám? Nevím z které do které mezi třemi rozhněvanými, pořádnými a spořádanými ženami a třemi dětmi. No uvažte: moje matka, pak první žena + 2 děti a nakonec druhá žena + 1 dítě a proti nim já, to vše na jedné hromádce. A k tomu jsem pro obě ženy mamánek, pro mámu podpantoflák. No nezcvokli byste se z toho?

* - 1 - *

Máma není žádný generál, ona není ani feldmaršál, ona je generalissimus. To uznával i můj otec, už naštěstí dávno v Pánu, nechť je mu země lehká, a nevzpíral jsem se ani já, její mazánek. Copak jsem mohl odporovat? Nemyslitelné. Naštěstí její velení bylo moudré a mně prospěšné, tedy aspoň do doby, než jsem se oženil. Vzal jsem si ženu podobných povahových vlastností jako měla matka, což se ukázalo jako tragický omyl. Ale já to tehdy tak nenahlížel.

U nás doma bylo všechno v perfektním pořádku, z podlahy by se dalo jíst, skleničky a talíře by se z linky daly vyjímat i poslepu bez újmy a finanční hospodaření rodiny bylo stále v mírném přebytku aniž by někdo trpěl nedostatkem. Když budu mít podobnou ženu, bude všechno v naprostém cajku, domníval jsem se. Jenže ouha! Mezi oběma ženami vzápětí vzplál tuhý konkurenční boj, ve kterém já fungoval jako boxovací pytel, nebo lépe jako zrnko mezi mlýnskými kameny. Jedna něco uložila do linky o pár centimetrů jinam než totéž ukládala ta druhá a hned byl oheň na střeše. A já měl působit jako arbitr, jako rozhodčí, jak smírčí soudce. Přitom ať jsem rozhodl jakkoliv, bylo zle. Postižená strana, tedy domněle postižená, ztropila kravál buďto zlostný nebo plačtivý.

Na každý problém totiž existuje celá řada možných řešení a i když vyloučíme ta nespolečenská a protizákonná, pořád jich zbývá dost od A až po Z. Jenže povídejte to bojovným a bojechtivým ženám, které jsou ochotné se pro svou pravdu bít až do krve. Možná do krve ne, ale do totálního vyčerpání obou stran. Do němoty. Když jedna navrhla ve věci například večeře variantu A, druhá automaticky předložila variantu Z a aniž by se pokusily shodnout se na variantě O nebo I nebo S, začaly za stálého zvyšování hlasu vršit jeden argument na druhý a těmi mne bombardovat až do vyčerpání. Když jsem já sám navrhl kompromisní řešení řekněme N, sesypaly se na mě obě dvě a už to lítalo: „Co jsi to za chlapa, místo abys praštil pěstí do stolu a dal mi za pravdu, couváš a snažíš se jí zavděčit, ty…“ a sem dosaďte mamánka nebo podpantofůáka podle toho, která právě ječela.

Pokud argumentovaly racionálně, dalo se pokoušet o domluvu, pokud padaly argumenty citové, ať už vyděračské, ublížené, vyčítavé či zlostné, nedalo se dělat vůbec nic, jen se snažit zklidňovat bouři. A když došlo na slzy, pak bylo nejmoudřejší buďto prchnout nebo dělat mrtvého brouka. Jak je všem dobře známo, právě takové argumenty ženy používají, když bojují o mužovu přízeň a lásku, protože dobře vědí, že v takové spršce je muž bezmocný.. Co jsem měl dělat, kam se skrýt? Nejsem muž, který se ohání pěstmi, obě to dobře věděly a za jistých okolností na to spoléhaly a toho využívaly, ale v případě vzájemných bojů mne do toho mnohdy přímo nutily.

Narodilo se nám první dítě, domnělé stvrzení naší lásky, ale v praxi zdroj dalších půtek, protože názory a metody péče a výchovy dětí byly u obou diametrálně odlišné a nekonzistentní. Pro jednu bylo určité ošacení příliš teplé, kdežto pro druhou nedostatečné, podobně se stravou (příliš tučné / málo výživné) a výchovou (příliš tvrdá / rozmazlující) a tak dál a podobně. Jedna se oháněla letitými zkušenostmi, druhá moderními názory na výchovu. Upadlý drobek z potravy bylo buďto potřeba ihned odklidit nejlépe vlhkou hadrou, nebo naopak stačilo počkat až rodina dojí, protože drobky padaly na zem co chvíli a matka by se nenajedla. No dělejte rozhodčího!

Psychologové tvrdí, že tři podstatné důvody manželských rozvratů spočívají v závadách v komunikaci, ve financích a v sexu, přesně takhle seřazené dle důležitosti.  V sexu jsme problém neměli ani po dítěti, protože nám oběma chutnal zhruba stejně. Problém nebyl ani ve financích, protože žádný z nás neměl nákladná přání, která bychom si nemohli dovolit. Ani po dítěti. Problém byl v komunikaci, protože jakýkoliv hovor, který jsme spolu vedli, se vždy stočil na matku, ať se původně týkal čehokoliv, a pravidelně skončil hádkou, ač jsem argumentoval jakkoliv. Netušil jsem, jak mám mluvit a co mám slíbit. Odstěhovat se nepadalo do úvahy, protože všechny strany měly řadu pádných důvodů zůstávat dál na místě, a tak to tedy vřelo a kypělo, až překypělo. Do toho se narodilo druhé dítě, domnělé pojítko nesoudržných, ba přímo antagonistických vztahů, které se v důsledku stalo katalyzátorem, který celý proces nezvratně uspíšil. Návrh na rozvod, slzy tam i tam, žena s dětmi na odchodu ke svým rodičům, já osamělý s vítěznou matkou, děti ve střídavé péči, dělení majetku, alimenty. Pohroma.

Už jsem nic neřešil a na všechno jen kýval, protože jsem nepřišel o bydlení, ale dál bydlel u matky. Neměl jsem tedy problém s bydlením ani se životní úrovní, protože až na alimenty mi plat dál chodil na účet. Každých čtrnáct dní jsem dovezl mé dva uličníky a s dopomocí matky, která se v nich viděla, se o ně staral. Docela zábavné bylo, že po rozvodu se původně nekompatibilní názory na výchovu a péči u obou stran natolik sblížily, že staly téměř totožnými. Nechápal jsem důvody předchozích roztržek, ale něco řešit jsem si netroufal, protože proč vrtat do něčeho, co funguje, i když s výhradami. Kromě jedovatých úsměšků, které jsem důsledně ignoroval, vše běželo dobře. Navíc jsem v té době měl už novou partnerku, se kterou jsem hodlal zaplnit díru v mém srdci zející, abych se vyjádřil básnicky a ne technicistně. Nepoučil jsem se a v dobré víře ve své kladné záměry jsem opět zvolil dívku stejných vlastností jako předtím. A hned jsem s ní zplodil dítě, pojistku naší lásky. A bum bác! Zase se mi všechno zhroutilo na hlavu s ještě větším lomozem, protože problémy se do puntíku zopakovaly a tentokrát na mně lály hned tři zlovolné huby a označovaly mne za lempla, neschopného troubu a přímo blba, který není schopen si udělat doma pořádek a klídek. Inu, mamánek a podpantoflák jak vyšitý.

(Pokračuje v příštích našich novinách)


Vyšlo 9. 2. 2024
Autorem všech textů je Vratislav Mlčoch. Kontakt na bloggera babocka@vram.cz. Chystaná kniha Pošta: babocka@vram.cz
Píši a vydávám knihy novel a
povídek o mezilidských vztazích.
V tomto blogu vychází
Texty z těchto knih tak
krátké, že je přečtete dřív
než vás někdo bude postrádat.

PŘIPRAVOVANÁ KNIHA

Máte pocit, že vám život protéká mezi prsty? Že vaši blízcí nedbají na vaše přání, že kašlou na vaše tužby? Setkáváte se kolem sebe s nezájmem, s ponižováním, s hrubostí, s násilím? Na to všechno existuje medicína a nemusíte mít po ruce policistu, advokáta nebo agenta 007. Zatočíte s toxickým vztahem, zbavíte se psychopata, umravníte sobce, asociála, alkoholika, nefachčenka i surovce. To všechno jde, stačí jen se sami změnit, nenechat se ponižovat, nabýt sebedůvěru a odhodlání.

Opravdu není potřeba setrvávat v manželství jen kvůli dětem a snášet pro ně kdovíco. Volný život je krásný v každém věku a nikdy není pozdě změnit, co je třeba. Dají se vyřešit i bezvýchodné situace. Ovšemže je Boží odpouštět viníkům, pokud to myslí vážně a není totéž stále dokola.

Já jsem muž a tím je determinován i můj život, ale tím vším jsem si poměrně nedávno prošel na vlastní kůži a přesvědčil jsem se, že život je hodnotný za všech okolností, i s holým zadkem. Možná lepší než se zlatou lžičkou v ústech. A tak fandím těm slabším a utiskovaným, protože z pracháčů nic dobrého stejně nevypadne, Hlavně fandím ženám, protože pečují o rodinu, o děti, o život. A co je přednější?

Každý si v sobě neseme nálož dědičnosti, za kterou mohou naši rodiče a prarodiče zrovna jako naše okolí, které nás formuje k obrazu svému. Ale my nejsme trpná stvoření, máme svobodnou vůli a schopnost něco se sebou udělat, protože dokud žijeme, máme naději.

Máme naději i na obrat u zdi nářků.

Text © Vratislav Mlčoch. Viz http://babocka.vram.cz / http://nasenoviny.vram.cz.  #vydavatelsvivram #babocka #nasenoviny #vratislavmlcoch

Každá žena se musí těšit úplnému, nezpochybnitelnému a právně snadno vymožitelnému respektu ke svému tělu po celý život.