POZOR!                     Tento týden má „Babočka“ DVĚ STRANY !

U nás nakoupíte NEJVÝHODNĚJI!

Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998 Babočka str. 1 Babočka str. 2
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Sympozium

28. mezinárodní bienále grafického designu Brno 2018

Ve dnech 11., 12. a 13. května 2018 proběhne v univerzitním kině Scala třídenní cyklus přednášek a prezentací světově významných tvůrců a teoretiků designu.

Sympozium je určeno pro grafické designéry, typografy, ilustrátory, pracovníky redakcí, nakladatelství, reklamních agentur, tiskáren, knihoven, manažery, studenty, pedagogy, teoretiky a publicisty z oblasti umění a designu.

Sympozium bude rozdělené do tří tematických celků, které odrážejí celkovou otevřenou koncepci přehlídky a rozšiřují jeho spektrum zájmu o příbuzné disciplíny, především architekturu a produktový design. Ve všech třech tematických celcích se představí přední zástupci tuzemské i světové scény, aby dohromady vytvořili živý a dynamický tok myšlenek vybízejících k vzájemné interakci a diskuzi.

První den nese podtitul  Základní pilíře grafického designu  a mluvit se bude o esenciálních elementech jeho tvorby a provozu – o písmu, vydavatelství, médiu magazínu či barvách.

Druhý den se představí pod titulem  Grafický design ve službách komerčního světa  – výběr designérů pracujících pro komerční sféru a spolupracujících se značkami na tvorbě vizuálních stylů, publikací i digitálního prostředí.

A konečně poslední den s tématem  Grafický design ve střetu disciplín  představí tvůrce stojící na hranici grafického designu s přesahem do architektury a produktového designu.

Sympozium bude moderovat mezinárodně uznávaný kurátor a publicista  Adam Štěch, jeden ze členů kurátorského týmu tohoto ročníku bienále.

Oficiálními jazyky sympozia jsou čeština a angličtina. Všem účastníkům bude k dispozici simultánní překlad.

Program

Pátek, 11. května 2018
Základní pilíře grafického designu

10.30 Úvodní slovo kurátorů (CZ)
11.00 František Štorm (CZ)
12.00 Royal Studio (PT)
14.00 Benjamin Critton (USA)
15.00 Lars Harmsen (DE)
16.00 Steven Watson (UK)
17.00 Maximage (CH)

Sobota, 12. května 2018
Grafický design ve službách komerčního světa

10.00 Aleš Najbrt (CZ)
11.00 Deutsche Japaner (DE)
12.00 A Practice for Everyday Life (UK)
14.00 Hey (SP)
15.00 Studio& (NL)
16.00 Mark Porter (UK)

Neděle, 13. května 2018
Grafický design ve střetu disciplín

10.00 Fala Atelier (PT)
11.00 Zaven (IT)
12.00 OKOLO (CZ)
14.00 Omar Sosa (SP, USA)
15.00 Jiří Karásek (Marvil) (CZ)
16.00 Carl Kleiner (SWE)

Účastník sympozia obdrží akreditační kartu jako stálou vstupenku na všechny tři dny sympozia a veškeré výstavy v rámci 28. mezinárodního bienále Brno 2018. Tato akreditační karta jej též opravňuje k 50 % slevě při zakoupení katalogu bienále. Vstupné nezahrnuje jízdné, stravné ani ubytování, které si hradí každý účastník sám. Standardní 3.000 Kč / 120 EUR Student 1.500 Kč / 60 EUR (Platbu nutno uhradit hotově při akreditaci)

Akreditace účastníků sympozia proběhne ve čtvrtek 10. 5. 2018 od 14.00 do 20.00 hodin v přednáškovém sále Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně, Husova 14, a v pátek 11. 5. 2018 od 8.00 do 10.00 hodin v univerzitním kině Scala, Moravské náměstí 3, Brno.

Studenti muzikálu z  JAMU nabízí hudební komedii Tajný deník Adriana Molea

Muzikálovou inscenaci Tajný deník Adriana Molea uvede brněnské Divadlo na Orlí. Premiéra této hudební komedie se uskuteční v  neděli 11. února v  19 hodin. Po ní následuje každý den vždy ve stejný čas prvních pět repríz. Hudebně-dramatická laboratoř Janáčkovy akademie múzických umění v  Brně připravila titul podle proslulé knihy Sue Townsendové. Úsměvný příběh o nástrahách dospívání s dobovými hity osmdesátých let je opatřený novými originálními písňovými texty. Studenty muzikálového herectví z  Divadelní fakulty JAMU jako režisér i choreograf vedl Martin Pacek. „Kultovní kniha nás kdysi oslovila, je to skutečně hluboká studnice krásného anglického, trošku černého humoru,“ komentoval režisér výběr titulu, který dramatizoval Miroslav Hanuš.

Humornou sondou do světa zadumaného puberťáka, který se rozhodl být intelektuálem, se autorka už před časem trefila do černého. Během měsíce roku 1982 stanul Tajný deník Adriana Molea v čele žebříčku nejprodávanějších knih a v  jediném roce se ho prodalo přes milion výtisků. Mimořádně populární předloha podle inscenátorů však zdaleka není jen příběhem pro teenagery. „Je mnohem víc pro ty, kteří už mají svoji pubertu za sebou a s nostalgií (nebo i s menším odporem) na ni vzpomínají. Je tedy i pro rodiče, kteří už si svá leta utrpení s puberťákem prožili,“ říká na adresu publika nové inscenace dramaturg Miroslav Ondra.

Retro muzikálovou komedii z „osmdesátek“ v  Brně doprovodí živá pětičlenná kapela.  Miroslav Hanuš vybral do celého příběhu několik dobových šlágrů, které obdařil velmi vtipnými českými texty a které doplňují děj příběhu. „Jen jedna píseň nám tam chyběla, proto ji dramaturg Ondra doplnil a napsal český text. Je to píseň babičky v závěru inscenace,“ sdělil režisér Pacek. Na publikum čeká celkem třináct někdejších hitů a diváci se můžou těšit na songy Lady In Black od  Uriah Heep, Without You kterou nazpívala mimo jiných i Maiah Caray, či píseň Words od Bee Gees.

Tajný deník Adriana Molea představuje pro tuzemské divadelníky velmi oblíbenou matérii. Doposud vzniklo pět českých inscenací o tomto mladém intelektuálovi. „Před námi to ovšem hrála především činoherní a loutková divadla. My jsme divadlo muzikálové a i v  tomto pohledu bude naše verze nová,“ poznamenal dramaturg Ondra. Diváka navíc čeká studentská produkce a postavy (i ty dospělé a nejdospělejší) hrají právě studenti, tedy lidé, kteří mají svoji pubertu teprve nedávno za sebou. „Řekl bych, že někteří jí teprve právě nyní procházejí,“ doplnil v  žertu režisér.

Kapela v čele s autorem hudebního nastudování Tomášem Küfhaberem vsadila na zvuk písní z doby před třiceti lety. Také Packova choreografie vychází z pohybové estetiky 80. let, která by se nám pohledem dnešní doby mohla zdát již trošku přitažená za vlasy. Stejně to platí o scénickém a kostýmním vybavení inscenace. „Snažíme se být opravdu retro. Žádné velké posuny do současnosti. Barevně i stylově zůstáváme v osmdesátých letech,“ posla dramaturg Ondra. Dodal, že režie chtěla adepty muzikálu naučit mnoho věcí. Je to především práce na postavě, která jim nemusí být úplně blízká. „Jsou tam postavy nadutého čtyřicátníka, úzkostlivé matky, energické babičky či devětaosmdesátiletého drsného válečného invalidy. Dále bylo pro mladé herce důležité vyzkoušet si přesné hraní v žánru. Používat komediální střihy, prvky situační komiky, ovšem s nádechem anglické lehkosti,“ uzavřel režisér.

Mgr. Luboš Mareček

Petr Iljič Čajkovskij

PIKOVÁ DÁMA

Operní sezona nebezpečných vztahů pokračuje! Na jeviště Mahenova divadla se po více než padesáti letech vrací vrcholné dílo ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma v režii ředitele NdB Martina Glasera a další kapitola tak patří vztahům z kategorie spíše patologických – posedlost po bohatství a společenském postavení, která končí naprostou destrukcí hlavní postavy.

Nová inscenace mimo výrazného divadelního ztvárnění nabídne také vynikající mezinárodní pěvecké obsazení. Spolu s italským tenoristou Gianlucou Zampierim se v roli Heřmana v Brně poprvé představí ukrajinský tenorista Eduard Martynyuk, sólista Národního divadla Běloruska a Velkého divadla v Moskvě, který roli Heřmana již s úspěchem ztvárnil např. v Curychu či Budapešti. Lízu spolu s Lucií Hájkovou ztvární Natalya Romaniw, velšská sopranistka ukrajinského původu, která Wales v roce 2009 s úspěchem reprezentovala na nejprestižnější pěvecké soutěži světa – BBC Cardiff Singers of the World. Na počátku letošního roku obdržela britskou Cenu Kruhu kritiků za talent roku. Čajkovského hudba je její doménou, postavu Lízy již ztvárnila v inscenaci anglické Opera Holland Park, pro Velšskou národní operu nastudovala roli Taťány v Evženu Oněginovi. V roli Hraběnky uvítáme vzácného hosta – mezzosopranistku Soňu Červenou, která v letech 1949–1957 byla členkou našeho operního souboru. Nebude to ani její první setkání s Čajkovského Pikovou dámou na brněnském jevišti, účinkovala zde již v inscenaci z roku 1953 v roli Líziny přítelkyně Pavlíny.

Dnes jsem napsal přípitek a dokončil jsem úvod. Úplný konec opery jsem napsal před večeří, a když jsem došel k Heřmanově smrti a závěrečnému sboru, byl jsem náhle přemožen takovou intenzivní lítostí nad Heřmanem, že jsem propuknul v pláč. Pláč trval strašně dlouho a změnil se do mírné hysterie velmi příjemné povahy, tj. můj pláč byl velmi radostný. Potom jsem si uvědomil, že důvodem mých slz (protože jsem nikdy před tím nebyl tak hluboce pohnut strastí mého hrdiny, a snažil jsem si vysvětlit, proč tomu tak je nyní). Došel jsem k závěru, že Heřman pro mě nebyl pouze důvod napsat ten či onen druh hudby, ale byl po celou dobu skutečná, živoucí, sympatická lidská bytost.

P. I. Čajkovskij

Ne nadarmo se o Pikové dámě říká, že to je opera o smrti, kterou nepřekoná ani láska. Předtucha něčeho tajemného a děsivého zní v Čajkovského hudbě od prvního momentu a rozvíjí se tak, jak se stupňuje touha mladého carského důstojníka Heřmana po tajemství tří karet, které vždy vyhrávají. Trojka, sedma, eso – jim obětuje nejen milostný vztah k nevinné Líze, stane se pro ně vrahem a nakonec jej přivede až k šílenství a sebevraždě. Hudební motivy lásky, tří karet a osudu vyrůstají jeden z druhého nerozlučně spojeny. Předposlední Čajkovského opera vznikla v roce 1890 na objednávku Mariinského divadla v Petrohradě a stejně jako v případě Evžena Oněgina se skladatel pro námět obrátil k literárnímu odkazu Alexandra Sergejeviče Puškina.

Do Puškinovy povídky Čajkovskij výrazně zasáhl a spolu se svým bratrem Modestem Iljičem, který je autorem libreta, vytvořil v postavě Heřmana jeden z nejděsivějších charakterů svých oper – člověka rozpolceného mezi ideály lásky a naprostým cynismem a bezohledností. Do práce se tak ponořil, že nedokázal čekat ani na dokončené části libreta a sám napsal několik básní. Celou operu v rukopise dokončil za čtyřicet čtyři dní, přesto je zřetelně dílem zkušeného operního autora a dramatika s mistrnou psychologickou kresbou hlavních postav, které obdařil množstvím jak dramatických, tak lyrických hudebních pasáží.

Piková dáma

Opera o 3 dějstvích

Hudba Petr Iljič Čajkovskij

Libreto M. I. Čajkovskij podle povídky A. S. Puškina

Hudební nastudování Robert Kružík

Dirigenti Robert Kružík, Ondrej Olos

Režie Martin Glaser

Scéna Pavel Borák

Kostýmy Markéta Sládečková

Pohybová spolupráce Martin Pacek

Světelný design Martin Špetlík

Videoprojekce Martin Svobodník, Jan Fuksa

Sbormistr Pavel Koňárek

Osoby a obsazení

Heřman Gianluca Zampieri j. h., Eduard Martynyuk j. h.

Líza Lucie Hájková j. h., Natalya Romaniw j. h.

Hraběnka 1 Veronika Hajnová Fialová

Hraběnka 2 Jitka Zerhauová

Hraběnka 3 Soňa Červená j. h., Jana Iskrová

Hrabě Tomskij / Zlatogor Vladimír Chmelo j. h., Pavoľ Remenár j. h.

Princ Jeleckij Igor Loškár, Svatopluk Sem j. h.

Pavlína / Milovzor Václava Krejčí Housková, Jana Hrochová

Čekalinskij Petr Levíček, Ondřej Koplík

Surin Josef Škarka j. h., David Nykl

Čaplickij Ivo Musil, Martin Pavlíček

Narumov Petr Karas, Tadeáš Hoza j. h.

Guvernantka Jitka Klečanská, Hana Kopřivová

Máša Eva Daňhelová, Martina Králíková

Pořadatel Zdeněk Nečas, Milan Řihák

Prilepa Tereza Merklová Kyzlinková, Andrea Široká

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Dětský sbor Brno

Inscenační tým

Martin Glaser se narodil v roce 1974 v Sokolově. Začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity, ale po dvou letech přestoupil na DAMU, kde absolvoval studia činoherní režie a dramaturgie. Ještě během studií přijal v roce 1998 angažmá v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kterou pak od ledna 2006 vedl jako umělecký šéf. Od listopadu 2013 je ředitelem Národního divadla Brno. Během svého působení v Jihočeském divadle profiloval soubor jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku, která tvořila základní pilíř repertoáru. Řadu domácích i zahraničních her uvedl v české premiéře. Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastrosimone – Jako naprostý šílenci), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, LaBute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil úspěšný autorský tandem. Od roku 2005 se před stále vyprodaným hledištěm uvádí transkripce juvenilie Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Následovala adaptace novely Nathanaela Westa pod názvem Utěšitel a se svým působištěm se rozloučil původní hrou Blackout. Velkému zájmu publika se těší i všechny hry a adaptace, které napsali pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni. Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grandfestivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. Pro činoherní jeviště NdB vytvořil inscenace Františákova Havla v zemi čeledínů, Havlíčkových Petrolejových lamp, Teror Ferdinanda von Schirach a Shakespearovo Něco za něco. S hudebními žánry se seznámil nejprve při režii muzikálů Funny Girl v plzeňském divadle a Malované na skle v budějovické činohře. Vyzkoušel si i operetu, když režíroval Piskáčkova Tuláka. První operní režií byl Verdiho Otello a následovala jediná Schumannova opera Genoveva, s brněnským souborem nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu.

Pavel Borák, brněnský rodák scénograficky činný od roku 1994. V roce 1999 absolvoval Difa JAMU. Při dosud více než 100 realizacích opakovaně spolupracoval s režiséry Matějem T. Růžičkou, Zojou Mikotovou, J. A. Pitínským, Ondřejem Elbelem, Pavlem Šimákem, Martinem Glaserem a dalšími, od roku 2008 pravidelně spolupracuje s režisérem Romanem Polákem. Za scénu k inscenaci Moliérova Misantropa ve Slovenském komorném divadle v Martině získal ocenění DOSKY za nejlepší scénografii sezony 2009/2010 na Slovensku, scéna pro představení Bratia Karamazovovci získala nominaci na cenu Dosky 2013. Stejně jako scéna pro drama Nevesta hol v roce 2015. V NdB vytvořil scénografie pro opery Bludný Holanďan a Její pastorkyňa, na repertoáru jsou též představení Petrolejové lampy a Teror v režii Martina Glasera. V NdB oceňuje vstřícnost a profesionalitu zdejších dílen, která vysoce přesahuje průměr mnohých českých i slovenských divadel. Výběr z realizací: Hedda Gabler, Arkádia, Nevesta hol, Buddenbrookovci, Mercedes Benz, Herodes a Herodias, Tri sestry, Triptych, Bratia Karamazovovci, Bačova žena – vše režie Roman Polák, SND Bratislava; Láska na Kryme, režie Marián Amsler, Divadlo Astorka; Korzo 90’ Bratislava, Potkany, režie R. Polák, DAB Nitra; Víra, láska, naděje režie: Kamila Polívková, Divadlo Komedie, Praha; Ucho, režie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Tvář v ohni, režie: Martin Tichý, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec; Smrt Hippodamie, režie: J. A. Pitínský, Městské divadlo Zlín; Hvězdy nad Baltimore, režie: J. A. Pitínský, Divadlo Husa na provázku, Brno; Romeo a Julie, režie Pavel Šimák, Horácké divadlo Jihlava; Ředitelská lóže, režie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Večer tříkrálový, režie: Roman Polák, Městské divadlo Brno; Murlin Murlo, režie: Pavel Šimák, Divadlo Husa na provázku; Jeden den Ivana Děnisoviče, režie: M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Calandriáda, režie: Zoja Mikotová, Městské divadlo Zlín; Divá Bára, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Faidra, režie: Martin Tichý, Činoherní studio Ústí nad Labem. Inspiraci čerpá pokud možno všude, kromě divadla.

Markéta Sládečková absolvovala v roce 2000 JAMU, kde studovala scénografii v ateliéru Jána Zavarského. Několik let externě spolupracovalas Českou televizí jako asistentka architekta při natáčení seriálu Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka a Černí baroni (režie Juraj Hertz). Později se začala věnovat především činoherní scénografii. Působila v mnoha divadlech v Česku a na Slovensku. Opakovaně spolupracovala např. s režisérem Martinem Tichým, pro kterého vytvořila scénu a kostýmy k inscenaci Arabská noc, za kterou byla v roce 2005 nominovaná na cenu Alfréda Radoka. Častá je také její spolupráce s režisérem Wiliamem Dočolomanským a jeho mezinárodním souborem Farma v Jeskyni. Vytvořila např. výpravu k inscenaci Waiting room, která se dodnes hraje v experimentálním prostoru NOD v Praze a také kostýmy k jejich nejnovější inscenaci Informátoři – Whistleblowers (2014 Divadlo Ponec). V Národním divadle Brno se poprvé pracovně setkala s Břetislavem Rychlíkem při inscenaci Gazdina roba v Mahenově činohře, pro kterou navrhla kostýmy. Od té doby s ním spolupracuje pravidelně – z poslední doby např. výprava pro Cenu facky autora Karla Steigerwalda ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V Divadle Na zábradlí navrhla kostýmy pro inscenaci Jiřího Havelky Šílenství a v roce 2015 s Rastislavom Ballekom spolupracovala na Anamnesis. Ve stejnou dobu měla v Ostravském divadle loutek premiéru J.A.K. v režii Martina Tichého pro kterou rovněž navrhla kostýmy. Příležitostně se věnuje prostorovému designu, v roce 2014 např. vytvořila podobu české expozice na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Martin Pacek je absolventem pražské taneční Konzervatoře a HAMU (obor choreografie a režie). V roce 1991 založil Taneční divadlo Bufo, kde jako umělecký vedoucí, choreograf a režisér vytvořil bezmála 10 celovečerních inscenací pohybového divadla. Od roku 1995 je pedagogem DAMU, kde v současné době působí ve funkci vedoucího Kabinetu pohybové výchovy. Jako choreograf a režisér spolupracuje s řadou pražských i mimopražských divadel. Dlouhodobě spolupracuje s Horáckým divadle v Jihlavě nebo s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde se spolupodílel na inscenacích Jak se vám líbí (W. Shakespeare, režie: M. Glaser), Hamlet (W. Shakespeare, režie P. Palouš) nebo Naši furianti (L. Stroupežnický, režie: Š. Chaloupka). Je spoluzakladatelem originálního pohybového Divadla Veselé skoky (spolu s Janou Vašákovou a Miroslavem Hanušem), jehož inscenace Na hlavu získala na festivalu v Sarajevu hlavní cenu festivalu a cenu poroty. Jako režisér připravil inscenaci Figaro, lazebník sevillský (2016) pro Divadlo Aqualung, jako choreograf se podílel např. na inscenacích Podivuhodné cesty Julese Verna (2015, Národní divadlo Nová scéna), V+W Revue (2014, Městská divadla pražská), 60’s aneb šedesátky (2017, Divadlo ABC), Mrtvé duše (2014, Městské divadlo Brno), Brněnské kolo (2017, Městské divadlo Brno), Mendel aneb Vzpoura hrášků (2015, Městské divadlo Brno), Netopýr (2017, Klicperovo divadlo Hradec Králové), Monty Python’s Spamalot (2014, Divadlo F. X. Šaldy Liberec), Hra o pyžama (2016, Slovácké divadlo Uherské Hradiště).

Martin Špetlík vystudoval Gymnázium Jana Palacha v Turnově, kde byl přítomen zformování amatérského divadelního souboru, v němž od roku 1996 působil i jako osvětlovač. Po maturitě přijat na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Univerzitního studia v druhém roce zanechal a po sérii obskurních zaměstnání se navrátil k divadlu. V roce 2003 pracoval jako osvětlovač v Dejvickém divadle, v roce 2004 nastoupil do Švandova divadla na Smíchově na pozici mistra scénického osvětlení. Během tohoto angažmá spolupracoval i s dalšími divadelními skupinami, např. Divadlo Continuo. V roce 2007 na vlastní žádost odešel ze Švandova divadla a od té doby pracuje jako light designer na volné noze. Spolupracoval mimo jiné s následujícími divadelními sku-pinami: Compagnie Decalages (CZ-FR), Teatr Novogo Fronta (RUS-CZ), Krepsko (FIN-US-CZ), Spitfire Company (CZ), Divadlo Continuo, Silo Theatre (NL), Debajehmujig Theatre Group (CAN). Specializuje se na fyzické či taneční divadlo a na site-specific, případně objektové a vizuální divadlo. Z pedagogických zkušeností lze zmínit několikaměsíční působení v kanadské indiánské rezervaci Wikwemikong, kde krom instalace scénického osvětlení pořádal workshopy light designu. Přednášky vedl mimo jiné i na Berlínské Die Etage. V roce 2011 vedl osmidenní seminář Světlo a tma na festivalu Jiráskův Hronov.


Babočka str. 2

Pikové dámy

Volná kreace na dané téma

Když se některé ženě vydaří veliká láska, lze ji označit za srdcovou dámu, srdcovou královnu. Ovšem pokud se jí ona velká láska nepodaří, napadá mne jenom označení piková dáma, černé znamení, srdce obrácené vzhůru nohama. Lidově, má to na piku.

* - * - *

Eliška, 47 let: Když jsem od nás odcházela studovat do hlavního města na vysokou školu, už jsem měla sice nějaké praktické zkušenosti s muži, ale velmi chudé. Však jaké zkušenosti může mít slušné, dobře vychované děvče z malého města, kterému okolní drbny koukají nejen pod pokličku, ale doslova i pod peřinu. Péťa byl hodný kluk, ale trochu ňouma a ženám nerozuměl vůbec, ani psychicky, ani fyzicky. Ty naše intimní chvilky byly spíše trapné než pěkné a vůbec je nezkrášlovala jeho urputná snaha je za krásné vydávat. „Viď, že ti bylo krásně,“ dotíral po každém milování. „Já jsem tak šťastný, že jsme spolu, že se milujeme, viď, že to cítíš také tak!“ Co na to říci, když byl jediný jakžtakž kloudný kluk v mém věku široko daleko.

S kým bych chodila, kdybych mu řekla pravdu? Nač by mi bylo dobré, kdybych při tom nahlas a otevřeně zívla, jak jsem měla pokaždé stěží překonatelnou chuť? Tak jsem mu hrála divadýlko, jaké většina žen svým mužům oddaně a vytrvale hrává. Ty druhé žijí osaměle.

„Jedeš do velkého města, kde budeš mít téměř neomezené možnosti,“ kladla mi na srdce máma ještě dlouho předtím, než jsem se začala balit na cestu, „tak se v nich neutop! Je moc snadné propadnout pocitu svobody a snažit se vyzkoušet všechny chlapy, kteří ti přijdou do cesty. Ale pamatuj si, že chlapi jsou všichni na jedno brdo, a to jak nahoře, tak tam dole. Existuje sice pár výjimek, kteří to se ženskými dovedou, ale to jsou hajzlíci, kteří se na své dovednosti spoléhají a bývají to podrazáci, hnusáci a prasáci. Od takových co nejdál!“ a já jsem se potajmu ušklíbla, protože jsem rozhodně nechtěla dopadnout jako máma, malá ušlápnutá hospodyňka, co od rána do večera otročila své rodině, a jakživ si nic pořádně neužila, jak nám občas hořce vyčítala.

„U chlapa záleží na jediném, aby byl hodný a spolehlivý,“ kázala mi máma dál. „To je přibližně maximum, co od nich můžeš čekat. Když takového najdeš, drž se ho a nezkoušej najít lepšího. Určitě se ti to nepovede a pokud ano, uvidíš, že velmi brzy s ním budeš nešťastná. Nebudeš mít chvíli klidu, jak ho budeš v jednom kuse hlídat, a stejně ho neuhlídáš. Nakonec ti stejně zdrhne s nějakou mladicí, zdrhne ti i od děcek. Vzpomeň si, jak dopadla Hejkalka!“ což bylo mámino oblíbené strašidlo na neposedné holky, které nebyly ochotné smířit se s průměrem. Ta Hejkalka dopadla fakt blbě, v tom měla máma pravdu, ale já přece nebyla tak blbá jako ona. Aspoň jsem si to myslela.

Během prváku jsem chlapů vyzkoušela opravdu dost, abych pochopila, že máma měla pravdu. Ti kluci i ti ženáči, se kterými jsem se tahala taky, byli na jedno brdo, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, a jediný chlap, kterého jsem poznala a který to se mnou uměl tak, že jsem s ním byla jak v ráji, se ukázal jako dokonalý gauner a já byla ráda, že jsem jenom přišla o nějaké peníze, které ze mne vytahal.

Chybělo málo a mohla jsem fňukávat spolu s Hejkalkou nad chlapskou proradností. Tak jsem přestala bádat a brodit se haldou hnoje a vrátila se k tomu jedinému, který byl na mne opravdu hodný a byl spolehlivý, a na své dívčí sny o bezbřehé a do nebe unášející lásce jsem ve zdraví zapomněla.

Brzy po promoci jsme se vzali, našli si slušné bydlení, založili si rodinu a celkem spokojeně spolu žili. Narodila se nám dvě děcka, já jsem s nimi ze začátku zůstala doma, protože jsem neměla žádné profesní ambice, zatímco manžel dřel do úmoru na své kariéře. Zpočátku jsem si ho bedlivě hlídala, ale ten trouba byl tak spolehlivý, že mi snad nebyl nevěrný ani v představách.

Žili jsme klidně a spokojeně v úmorném stereotypu a když děcka šla do školky, tak já začala chodit do práce, nic moc, ale nenudila jsem se tolik, manžel budoval kariéru a večer hnípal u telky, pokud tedy málem neusínal v mém obětí. Roky jednotvárně utíkaly a já pomalu stárla, aniž bych si něco užila, zrovna jako máma. Zrovna jako ona jsem jim to občas mlátila o hlavu. Děcka se začínala osamostatňovat a doma začínalo být pusto a prázdno, jen to nudné, stereotypní bezpečí, když se najednou všechno rázem změnilo.

Na scéně se objevil ON.

Prý nudné, stereotypní bezpečí! Já kráva!

* - * - *

Máňa, 42 let: Já nejsem žádná svatá koza, která by měla jenom jedinýho chlapa, toho prvního, kterej je na mně jedině poznat. Na učňáku jsem jich vystřídala dost, kluci za náma lozili na intr okýnkem ve sklepě a občas jich bejvalo tolik, že těch šmajchlujících se dvojic bejvalo na jedný cimře víc, prostě jsme se nevlezli. Žádnej div, že spousta holek učňák nedodělala, protože najednou byly v tom, některý těsně po patnáctejch narozkách. Já měla kliku, starší ségra mi všecko vysvětlila a naučila mě, jak to s klukama dělat, aby mě hned nezbouchli.

„Ale hlavně si dávej bacha na moc hezký kluky a ještě větší na ty, co jsou dobrý v posteli,“ kladla mi na srdce ségra. „Sice si s nima užiješ, ale ať už se to pak mezi váma vyvine jakkoliv, nakonec budeš litovat! Vzpomeň si na Helču! Raděj se drž při zemi!“ Helča byla holka od nás, co se zapletla s místním krasavcem a pak skočila pod vlak.

Máma mi nic vysvětlovat nechtěla, jenom mi v jednom kuse nadávala a vyhrožovala, že mě zabije, když se nechám zbouchnout. No nejsou ty mámy blbý?

Tak jsem se vyučila a začala chodit do práce a tam se mnou dělal fajn kluk, žádnej děvkař nebo ochmelka, ale fakt slušnej kluk, na kterýho byl spoleh. To už jsem měla vyzkoušený, že s chlapama žádný obrovský štěstí neudělám, že to bude jenom větší nebo menší bída, že budu jenom víc nebo míň nešťastná. Tady to vypadalo na tu lepší možnost a tak jsem si ho vzala, splichtila jsem si s ním dvě děcka a spokojeně jsme si žili.

On fakt nechodil do hospody ani za babama, když přišel z práce, popad děcka šel si s nima blbnout do parku nebo k vodě a byl šťastnej. Já taky, že mám tak hodnýho a uznalýho mužskýho, kterej nesekýruje, ale pomáhá.

Roky běžely, děcka rostla jako z vody, už měla svý kámoše a nás nepotřebovala, akorát tak najíst a nachystat čistý oblečení. Tak my sedávali spolu u telky, chodili ke známejm na návštěvy a těšili se, kam pojedem na dovču. Všechno klapalo jak mělo, ten můj ztloustl a hůř dejchal, takže jsem si s ním v posteli už nic neužila, ale mě to bylo fuk, za moc to nestávalo ani předtím.

Žilo se nám dobře, akorát ten život byl furt na jedno kopyto a mně se to celý začínalo zajídat. Bezpečí a spolehlivost je fajn, ale chce to taky nějaký vzrůšo, nebo ne? A najednou já to vzrůšo měla a bylo ho tolik, že mi přerostlo přes hlavu.

Najednou se v mým životě ocitl ON.

Prej to chce vzrůšo! Já kráva!

* - * - *

Objevil se u nás v práci a já s ním musela vyřídit jednu velkou zakázku. Takových klientů jsem mívala i několik do měsíce, kolikrát i dva v jednom dni. Ale tenhle byl jiný. Upravený, ale ne jako ze žurnálu, nedbalá elegance, ale ne laciná, to poznám, vybrané chování, respekt k ženě, zdvořilost. Ale v očích mu svítili čertíci. Prohlížel si mne ne pohledem lovce žen, ale se zájmem znalce, který našel něco, co mu připadá vzácné. Zní to možná domýšlivě, nabubřele, ale já opravdu měla takový dojem.

Jednání bylo složité, dlouhé a únavné, ale on se stále choval jako gentleman a ty jeho ohníčky nepohasly ani pozdě odpoledne. Úplně mne dostal, takhle se na mne nikdo nekoukal od studentských let a já jsem se cítila jako mladá holka, žádoucí, krásná, obletovaná. Byla jsem z něj celá pryč. Ale doma mne to přešlo, jen co jsem vešla do dveří. Binec jako vždy.

Druhý den se musel objevit zase, naše jednání jsme nedokončili, a já se těšila jako na první rande. V koupelně jsem si dala záležet, v šatně také a manžel koukal, co se se mnou děje. Raději jsem nic nevysvětlovala, určitě bych se podřekla. No a on přišel s kyticí, ne moc velkou, tak akorát, ale krásnou, a v poledne mne pozval na pracovní oběd do luxusní restaurace a nešetřil. To se mi nestalo od svatební hostiny.

Při obědě jsme dojednali i poslední detaily naší věci a pak jsme si povídali jen tak. Byl inteligentní, měl rozhled a byl vtipný, leč nevtíravý. Bylo mi s ním krásně a smutno, že odejde a už ho neuvidím. Když pak při kávě vyrukoval s pozváním na společný večer, nedokázala jsem odmítnout.

Nakonec jsme skončili v posteli, jak jinak, když jsem jím byla tak okouzlená, a já poprvé v životě poznala něco, co jsem znala jen z románů a co jsem do onoho večera považovala za literární blábol, fantazírování spisovatelky. Něha, pozornost, soustředění na mé tělo, na mé pocity. Nemohla jsem se té krásy nabažit, tím víc, že on byl čím dál víc obratnější, naučil se mne znát a využíval toho k čím dál vyšším rozkoším. Mým.

Pamatovala jsem stále na zkušenost z mládí a snažila jsem se všem těm krásným pocitům nepropadnout, ale marně. On totiž po mně nic nežádal, byl podstatně lépe situován než já, a naopak to byl on, kdo mi dával dárky. Malé, ale vybraně krásné. Scházeli jsme se pravidelně, já jsem si vymyslela aerobik, abych měla výmluvu, proč nebývám doma, a všechno nám klapalo. Dokonce i doma byl klid, manžel byl evidentně zabrán do svých problémů a nic netušil.

Pohoda, paráda. Ráj.

Až pak jednoho večera jsem přišla domů a na stole byly rozložené fotky. A ve mně by se krve nedořezal. Já kráva!

* - * - *

Jednoho dne nastoupil k nám do práce velikej fešák, trochu starší než já, jižanskej typ, černej, kudrnatej, trochu prošedivělý vlasy, štíhlej, vysokej, s černejma, blejskavejma očima. Hned první den koupil nějaký pití a pohoštění, abychom se spřátelili, a tak jsme si po práci všichni sedli, pili, jedli a kecali. Celou tu dobu po mně furt pokukoval, po mejch nadměrečnejch prsiskách a po mým ještě víc nadměrečným zadku, takže jsem se za ty svý kila navíc přestala stydět, když se líbily tak pěknýmu mužskýmu, a trochu jsem je začala uplatňovat. Proč ne, když takhle obdivně na mě nikdo celý dlouhý léta nekoukal, naposledy na učňáku.

Už jsem měla trochu v hlavě, když jsme musela na wecko a když jsem se vracela, najednou stál proti mně, chytil mě, zatlačil do takovýho výklenku a já měla najednou jeho jazyk až v krku a jeho ruce úplně všude. Načisto se mi podlomily kolena, tím pitím a taky dost touhou, protože ty jeho blejskavý oči se mnou dělaly úplný divy, a on otevřel dveře do takovýho kumbálu na starý krámy, co tam jako z udělání byl, zatlačil mne dovnitř, vyhrnul mi plášť, stáhl gaťky, ohnul v pase a otočil mne proti dveřím. „Drž kliku,“ zachraptěl a já se vzepřela proti dveřím, který se nedaly zamknout, a ještě víc na něj vyšpulila ten svůj nadměrečnej zadek.

I když to bylo tak otřesný místo a tak nemožná poloha, musela jsem se po chvíli přemáhat, abych hlasitě nevyřvávala svou rozkoš, a tím mě dostal úplně. Něco takovýho se mi nikdy s nikým nestalo a když o tom holky vykládaly, myslela jsem si, že kecaj. Vrátili jsme se po chvíli mezi ostatní, každej zvlášť, ale domů jsme šli spolu, k němu, a tam mi to zopakoval pořádně a tentokrát jsem si pěkně nahlas zařvala. No paráda!

Bejvala jsem potom u něj často a pravidelně, doma jsem si vymyslela aerobik, a já si to užívala tak, že jsem úplně ztratila ostražitost. Celá fabrika o nás věděla a on se taky s ničím neskrejval. Já, postarší, dost oplácaná ženská, jsem mu stála za to, aby riskoval, a na mladý holky, co mu nadbíhaly, kašlal. Nedovedete si představit, jak já byla pyšná! Tak pěknej mužskej!

Až jednou jsme se takhle vedli k němu domů a najednou proti nám můj manžel. A ve mně by se krve nedořezal. Já kráva!

* - * - *

„Můžeš mi k tomu něco říct?“ zeptal se mě manžel a trochu se mu lámal hlas. Já jsem se na něj jenom překvapeně podívala, nebyl jsem schopná ze sebe vypravit ani slovo. „To detektiv,“ vypravil manžel ze sebe s obtížemi. „Holčičko, já tě stále miluji a všímám si tě, i když to tak nevypadá, a ta změna, co se s tebou stala, nemohla být způsobená aerobikem,“ s obtížemi artikuloval manžel a v jeho očích byla uražená mužská ješitnost a veliká, opravdu veliká bolest. I slzy. A já najednou věděla, že tenhle chlap mne skutečně miluje a že je mi to všechno schopný odpustit, a mně došlo, co jsem udělala a jak mu ublížila.

„Můžu vyslovit jedno, možná poslední přání?“ pípla jsem provinile a manžel nehlasně přikývl. „Kdyby to šlo, moc ráda bych zůstala s tebou a dětmi,“ zašeptala jsem téměř neslyšně a z manžela viditelně spadl veliký balvan. Opravdu mne stále miloval, to bylo jasné.

„Dobře, ale ten chlap musí zmizet z našeho života a na oplátku já o tom nebudu nikdy mluvit,“ řekl mužsky rozhodným tónem a já mu skočila kolem krku. Musela jsem, protože právě v tom okamžiku jsem pochopila, oč všechno jsem se připravila a zaplavila mne veliká lítost. Ale couvnout jsem nemohla a ani nechtěla, protože jsem si moc dobře pamatovala máminy rady.

I když jsem si připadala jako nebetyčná kráva, můj manžel a má rodina mi za tu oběť stáli.

* - * - *

„Tak tohle je ten tvůj aerobik,“ zařval manžel na celou ulici, „s tímhle chlapem se mi taháš, ty kurvo!“ a střihl mi takovou, že jsem kecla na tu svou velkou prdel a z nosu mi vyhrkla krev. „A tady máš ty, hajzle jeden, kterej mi ničí manželství,“ řval manžel dál a vedle mne přistál ten můj jižan a plival krev a zuby. „Já vám ukážu, dělat ze mě vola,“ vyřvával už ochraptěle a toho mýho surově kopl do břicha, když se hrabal na nohy, aby mne bránil. „Spolu jsme skončili, ty děvko,“ kopl si ještě do mne, otočil se a odcházel.

Nemělo cenu bádat, odkud to ví, u nás v podniku znal spoustu lidí. Těžce jsem se zvedla, pomohla na nohy svýmu jižanovi, protože schytal mnohem větší díl manželova vzteku, a dopotáceli jsme se k němu domů. Tam jsme se dávali jakžtakž do pořádku, když zazvonil zvonek. Vzala jsem v kuchyni velkej nůž na obranu a šla otevřít. Jenže za dveřma nikdo nestál, jen dva velký kufry a tašky s mejma věcma, a mně bylo jasný, že jsem všecko totálně podělala.

Tak jsem zůstala se svým jižanem, s manželem jsme se rozvedli a děcka zůstaly s ním v našem bejvalým bytě. Couvnout jsem už nemohla, bylo vymalováno. Řeknu vám, necejtila jsem se ani trochu šťastná, ale jako nebetyčná kráva, protože tenhle chlap mi za tak velkou oběť nestál.

* - * - *

Manžel se od té doby dost změnil. Koupil krásnou dovolenou na jihu u moře, naši druhou svatební cestu, jak žertoval, a na ní mi daroval krásný prsten s velkým kamenem, náš druhý zásnubní, jak se šťastně smál. Opravdu byl šťastný a opravdu mne miloval, možná víc, než předtím. O mé avantýře mezi námi nepadlo ani slovo, ani před dětmi ne, a začal ke mně být mnohem pozornější.

Jenže v posteli to byl pořád ten stejný starý ňouma a protože já jsem svůj díl dohody také dodržovala, dost mi to krásné milování scházelo. Scházelo mi tak moc, že jsem často bývala touhou natolik vystresovaná, že jsem na manžela a děti kvůli blbostem řvala.

Manžel to neřešil, bral to jako cenu za to, že jsem se kvůli rodině vzdala velké lásky, ale děti byly chudáci. Tak jsem se jim to snažila vynahradit, když jsem se zase ocitla při zdravém rozumu.

Žili jsme spolu, ale šťastni jsme spolu nebyli. Já tedy rozhodně ne.

Já kráva, jak já to všechno podělala!

* - * - *

Zůstali jsme spolu s mým jižanem, ale moc nám to neklapalo. On byl fakt moc pěknej mužskej a já stárnoucí tlusťoška a tak jsem žárlila na každou pěknou babu, na kterou se jen podíval. Dost jsem na něj kvůli tomu řvávala a hlídala ho jako ostříž.

On se ale choval vzorně, cejtil se provinile, že mne připravil o rodinu, což mne taky dost štvalo a já na něj kvůli tomu řvala ještě víc. Občas byl z mýho křiku dost na nervy. Jenže pokaždý se to mezi náma urovnalo a my spolu zůstali dál.

Sice jsme spolu žili, ale šťastní jsme spolu nebyli. Já teda rozhodně ne.

Já kráva, jak já to všechno podělala!

* - * - *

Osud každému stanoví určité limity, kam až může zajít, co může získat, čeho se může domoci. A pokud se bezhlavě, bezohledně a neskromně snaží tyto limity překonat, škaredě na to doplatí. Tak třeba já. Můžu být ještě někdy šťastná, když jsem kvůli rodině přišla o velkou lásku? Myslím, že ne. Nebyla mi přána. Velká láska je jako jed, úplně rozežere rozum. Já kráva, vždyť mi to říkaly!

* - * - *

Ženská si může vyskakovat jen tak vysoko, jak jí osud dovolí. A když se mermomocí snaží o víc, šeredně na to doplatí. Jako já. Můžu ještě bejt šťastná, když jsem kvůli velký lásce přišla o rodinu? Myslím, že ne. Nebylo mi přáno. Velká láska je jako jed, úplně rozežere život. Já kráva, vždyť mi to říkaly!

* - * - *

Už víte, proč pikové dámy? Už víte, proč dopadly na pi-ku?

A ještě malé připodotknutí k obrázku: Nepozastavujte se nad mou nepřehlédnutelnou zálibou v mohutných, poctivě vykroužených dámských pozadích. Je to totiž jediná část, kterou na mne stále a neúnavně vystrkuje můj osud.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s operou Národního divadla Brno.

Čarodějky ze Salemu

Recenze hry

Ke hře existuje hned řada lapidárních shrnutí jejího děje a vyznění, které uvedu hned na začátku a pohromadě. Mám k tomu důvod. „Společnost plná strachu na prahu sebezničení,“ zní jedno. „Konflikt, který rozvrátí komunitu zevnitř,“ shrnuje druhé. „Vystraš a panuj,“ se mi líbí nejvíc a „civilizace stižená strachem a paranoí,“ zevšeobecňuje poslední. Žádné není z mé hlavy, nýbrž je na tiskovce uvedli režisér Tyc a dramaturg Šotkovský. Pokud už víte, wo co go, nemusíte číst mé následující bláboly.

Prázdná scéna, vlastně pasáž se skleněnými stěnami a dveřmi, vzadu schodiště, po kterém shůry schází zlo a neštěstí. Scénograf rezignoval na historizující prvky zrovna jako výtvarnice kostýmů, takže to, co se odehrává, se klidně mohlo stát dnes. A také že ano, protože zlo má jen jednu tvář a jediný hnusný škleb, i když pro některé tuze přitažlivý.

Za zvuků pekelné hudby, která zná jen bicí a škrábací nástroje, tančí v nočním lese dívky své zakázané orgaistické tance. V Burgtheatru Wien je prý tančí nahé, nevím, nebyl jsem tam, jsem běžný český důchodce, v Městském divadle jsou oblečené v černých šatech ke kotníkům s nepříliš hlubokým dekoltem. Škoda. Zejména proto, že tanec je nadmíru výrazný.

Při tanci jsou dopadeny místním pastorem, který nemá nic důležitějšího na práci než po nocích šmírovat po lese, a ten pravý tanec, danse macabre, může začít. A také začíná, okořeněný skutečností, že lesních tanců byly aktivně účastny i vlastní dcera a neteř zmíněného pastora, kterého mnozí v městečku nemohou vystát. Mezi občany se hlasitě hovoří o čarodějnictví a pastor, bráně své lukrativní bydlo a nevěda si lepší rady, povolá experta na čarodějnice, takto Michala Isteníka, který si na této roli přímo pošmákl. Ostatně, nebyl sám.

Celá věc, která by se lépe vyřídila několika vlídnými slůvky a mírným napomenutím, se roztočí do mohutného víru, přímo tornáda, protože taková smršť se mnohým tuze hodí do krámu. Především provinilým dívkám, které ve snaze zachránit svou vlastní kůži začnou spolupracovat s církví a začnou, předstírajíce své odvrácení od Satana, obviňovat z čarodějnictví a služby ďáblovi své spoluobčany. Načež se dostaví soud pod předsednictvím samotného místoguvernéra a ten začne obviňovat a popravovat jako na běžícím pásu. Brzy jsou obviněných a popravených desítky.

Hlavním a prvoplánovým poselstvím hry je, že v kterékoliv době a všude kolem nás se vyskytuje mnoho lidí, bažících připravit své bližní o majetek, o svobodu a dokonce i o život a záleží jen na okolnostech a společnosti, zda jim k tomu dá prostor a příležitost. Arthur Miller hru psal jako zjevnou narážku na protikomunistickou hysterii v USA v padesátých letech minulého století, jejíž obětí se stal, mimo jiných, i Charlie Chaplin, který se musel spasit útěkem do švýcarského exilu. My jsme zde měli postupně tři totality, černou, hnědou a rudou, jedna byla horší druhé a každá z nich dala těmto lidem velkou a dlouhou šanci popustit své zlé pudy.

Ovšem největší šanci takovým lidem dává bezvládí, doba, kdy nad lidmi nebdí ruka zákona. Pak tyto zlovolné pudy, které jsou stále latentně přítomny v nás všech, vytrysknou plnou silou, naprosto všudypřítomně, nekontrolovatelně a nekontrolovaně. Ne nadarmo se ve středověku říkalo „lepší špatný král než žádný král“ a nikoliv pro nic za nic všechna skupinově žijící zvířata mají svou přísnou hierarchii. Nemáme k nim zas tak daleko, nebo ne?

Dokud mezi obětmi se vyskytují pouze prostí a nemajetní lidé, plebs, nikomu to příliš nevadí. Ovšem jakmile začne jít o zámožné a vlivné občany, kteří jsou mnohem lukrativnějšími obětmi, začne se mezi váženými občany vzmáhat pobouření, protože si nikdo z nich není jist svým vlastním životem a majetkem. Všichni, soudce nevyjímaje, by procesům rádi učinili přítrž, ale mašinerie se rozběhla naplno a podobna naloženému vozu, řítícímu se z prudkého srázu, se nedá ani přibrzdit, ani zastavit, natož řídit.

Jedna jména evokují další, každé další obvinění vyvolá četná jiná a dívky, které celou hru rozpoutaly ve snaze vyhnout se přísnému trestu, vznáší další a další, protože mají strach, že když přestanou, budou samy popraveny. A podobnou obavu má i sám místoguvernér, který by také mohl být nařčen z uměle vyvolaných a zmanipulovaných procesů. Nakonec to zajde až tak daleko, že jedna z dívek jménem Abigail, která obviněním jedné z manželek chtěla pro sebe získat jejího manžela, musí obětovat i jeho, Johna Proctora, protože ten se zapletl příliš hluboko bráně svou manželku.

Zde mne zaujal druhý level, intimnější, řekl bych osobní, rodinný, a tak mi dovolte, abych společensky vypjatou recenzi poněkud odlehčil. Klidně to mé odlehčení přeskočte, o nic důležitého nepřijdete. Autor nepřímo ukazuje, že vezme-li si žena něco do hlavy, nic ji nezastaví a ona si prosazuje svou bez ohledu na cokoliv, zdravý rozum, elementární slušnost a soudnost nevyjímaje. Já sám mám stejnou zkušenost a ne jednu jedinou a ne jen se svými partnerkami. Hra je totiž rozšířena o scénu, napsanou autorem, ale jím pak z neznámých důvodů vyřazenou, ve které se John Proctor snaží přesvědčit Abigail, aby obvinění jeho ženy vzala zpět a kromě proseb a apelů používá i hrozby. Bláhovec!

Copak lze výhrůžkami k něčemu donutit odhodlanou ženu? Výhrůžky její odhodlání jen posílí o vzdor „A naschvál NE!“ A také to tak dopadne.

Jediná metoda, jak přimět ženu ke změně jejího rozhodnutí, tedy kromě vraždy, která je bohužel zapovězena a tvrdě penalizována, je vnuknout jí myšlenku, že změna bude pro její vlastní dobro. Ale pozor! Vnuknout, nikoliv přemluvit či vemluvit! To je velmi důležitý, ba přímo rozhodující rozdíl. Dotyčná žena, ať už jde o vaši manželku nebo dospívající dceru či vnučku, musí získat pocit, že nápad na změnu vyšel z její vlastní hlavy nebo čím vlastně myslí, nikoliv z nějaké jiné, i když milované mysli, a zejména ne mužské. Ženy jsou z celkem pochopitelných důvodů alergické na mužské myšlení a dělají vše možné, aby se jím nemusely řídit.

Skutečně vše možné a občas i nemožné, a zejména to druhé s velikým potěšením, dokud není pozdě. A pak se tuze diví, že je vážně pozdě. Jenže džbán bez ucha je doopravdy na nic.

Mně se jeden čas osvědčovala lest, kdy jsem říkal: „Já nevím, ale jedna moje kámoška mi říkala, že…“ Docela to fungovalo, zejména když jsem tomu dal čas na dozrání, dokud mne neprokoukly a pak už nepomohlo nic.

Dnes jakékoliv intervence dopředu vzdávám, neboť jsou kontraproduktivní. Když už vážně musím, řeknu svoje a pak rezignovaně mávnu rukou.

Pánové, umane-li si ta vaše cokoliv, smiřte se s tím, že jí budete muset nakonec ustoupit, ale varuji vás, neustupujte snadno a brzy. Klaďte dlouhý, houževnatý a zarputilý odpor, protože jinak si vzápětí po svém vítězství vezme do hlavy něco jiného, ještě pitomějšího a malichernějšího než bylo to první, a válka bude bez přestání pokračovat.

Stav trvale udržitelného kompromisu mezi partnery rozdílného pohlaví je bláhovou utopií.

Musíte si, pánové, uvědomit, že žena je predátor, mnohem zavilejší, houževnatější a nebezpečnější než jste vy, že po způsobu lvic předčí samce svého druhu, neboť má na mysli nejen blaho svoje, ale i svých mláďat, třeba nenarozených, a že její kořistí jste vy bez ohledu na skutečnost, že vás po ulovení nechá prozatím na živu. Také mějte na paměti, že láska je návnada a manželství past a že v partnerském vztahu spíše než kdekoliv jinde platí empirická lidová poučka „kdo uteče, vyhraje.“

Aby mi bylo správně rozuměno, já nejsem misogyn, já ženy po celý život velmi obdivuji a ještě více miluji, vůbec je nepodceňuji a právě proto se před nimi mám stále na pozoru. Ale abych byl zcela objektivní, to, co jsem napsal o ženách, platí do určité míry i o jistých mužích, a nemám tím na mysli gaye, nýbrž domácí tyrany, pedanty a jim podobné.

Ale neměl bych generalizovat. Až tolik žen, které se se mnou zdržely o něco déle než vyprchalo prvotní okouzlení, zas v mém životě nebylo, abych si mohl dovolit luxus zevšeobecňování, a pořád je zde možnost, že si to působím sám svým nevhodným chováním či nějakou povahovou vlastností, které si nejsem vědom a kterou mi žádná z nich nikdy explicitně neomlátila o hlavu s takovou vervou, aby mi to docvaklo. Konec odlehčující vsuvky.

Jak se dá očekávat, nejvíce řádění soudu odnášejí ti, kteří mají zdravý rozum, soudnost a ještě k tomu chápou skryté pohnutky, takže jsou pro exponenty procesů nanejvýš nebezpeční. To je další, obecně a trvale platné pravidlo všech takových procesů, neboť ti, kteří soudní mašinerii z jakýchkoliv pohnutek rozpoutali, mají sami největší strach. To není protimluv, ale fakt.

Pak je zde ještě jedna, trvale platná skutečnost, že podobné běsnění mocných přežijí ti, kteří bez jakékoliv známky odporu se poslušně poddají a dál si myslí své, podobni ohebné, hebké trávě, zatímco vzpurníci a paličáci bídně zhynou, protože zavile brání své přesvědčení. A to je další, neméně důležitý aspekt, který mají mocní na paměti, neboť chtějí lid udržet v porobě a příklady táhnou. Jenže i ta hebká tráva si dále v sobě nese své vlastní přesvědčení a nastane-li pravá chvíle, dokáže je nekompromisně dát najevo. Vzpomínáte?

Ale zpátky ke hře. Je plná silných, jednoznačných a nekompromisních charakterů, mužských i ženských, které se krásně hrají a ještě krásněji sledují, zejména z bezpečí hlediště. Není divu, že publikum tleskalo všem bez rozdílu vestoje. Já bych nejvíce ocenil Petra Štěpána, Michala Isteníka a Barboru Goldmannovou, jejichž postavy jako snad jediné prošly během hry jistým znatelným vývojem a ti tři jej dokázali mistrně podat. Scénické a kostýmní aktualizace hře rovněž prospěly, neboť nemá smysl předvádět kostýmní drama, když hra je nadčasová a podobný děj se může snadno odehrát v desátém, sedmnáctém, dvacátém i jednadvacátém století.

A pan režisér Mikoláš Tyc mi svým umem dokázal natolik zježit vlasy, že proti svému přesvědčení a proti své peněžence jsem si o přestávce musel dát panáka. Bodl.

Vratislav Mlčoch

Future Gate – Festival sci-fi filmů 2018

5. ročník festivalu sci-fi filmů Future Gate 2018 postupně zavítá do pěti měst. Vedle tradiční Prahy, Brna a Ostravy bude festival nově probíhat také v Plzni a Šumperku. Představí to nejlepší z filmových sci-fi novinek, legendární trháky, zajímavé dokumenty, ale i velkolepý koncert, výstavy, workshopy, technologie a zajímavé hosty. Jubilejní ročník bude oslavou žánru, hlavním tématem pro letošní ročník jsou ženy v science fiction. Přijďte se podívat, kdo zachrání svět tentokrát!

Superženy, bojovnice a vládkyně technologií… Zatímco mnohdy v přiléhavém oblečku zachraňují galaxii, stávají se pro jedny objektem touhy, pro jiné inspirací a vzorem. Science fiction nikdy nebylo čistě záležitostí mužů, kteří dobývají vesmír a vládnou světům. I ženy hrály a hrají ve sci-fi velice významnou roli a dokonce stvořily ikony filmového plátna, mezi nimi Ellen Ripleyová, Sarah Connerová nebo Leeloo. Ženy nedobyly jen fiktivní světy, ale i ten náš skutečný, a to na poli vědy a výzkumu. 5. ročník je tak věnován všem ženám, které se zasloužily o pokrok naší civilizace.

V Brně se festival uskuteční na dvou místech. Nejdříve v sále B. Bakaly (21.- 22. 2. 2018) a poté v prostorách Hvězdárny a planetária Brno (23. – 24. 2. 2018). A na co se tedy můžete těšit v brněnském planetáriu? Například na filmovou novinku Saljut – 7, filmový trhák režiséra Luca Bessona s názvem Pátý element, výjimečný dokument Amatéři ve vesmíru a českou legendu Vynález zkázy.

Organizátorem festivalu je nezisková organizace Future Gate. Ta v rámci své činnosti sleduje novinky ze světa science fiction a plánuje je pravidelně zprostředkovat fanouškům žánru a široké veřejnosti. Cílem činnosti Future Gate z.s. je organizace filmových projekcí, přednášek a workshopů, které spojuje tématika filmu, science fiction a budoucích technologií. Na jejich stránkách www.futuregate.cz najdete vše, co jste o Future Gate 2018 chtěli vědět, ale báli jste se zeptat:-)

Amatéři ve vesmíru

23. 2. 2018, 18:00

originální název: Amateurs in Space
režie: Max Kestner
rok: 2016
délka: 80 min

Dokument sleduje osud dvou přátel, známého dánského vynálezce Petera a Kristiana von Bengstona, a jejich cestu na hranici nemožného. Pokusí se dosáhnout toho, nač vesmírné agentury potřebují miliardy, tedy uskutečnění letu do vesmíru a sestrojení vlastní funkční rakety. Budou schopni obětovat celý život jedinému záměru, nebo se jejich cesty rozejdou a zápal pro věc pohasne? A opravdu může vzlétnout raketa, jejíž součástí není unikátní technologie z NASA, ale normální fén nebo jiné obyčejné, běžně prodejné věci? Splní se jejich dětský sen či se rozplyne v oblacích? Šestiletý projekt s pouhým rozpočtem 56 tisíc dolarů, plný nástrah a konstrukčních komplikací, uvidíme v dokumentu Maxe Kestnera. (dánsky s českými i anglickými titulky)

Pátý element

23. 2. 2018, 20:00

originální název: The Fifth Element
režie: Luc Besson
rok: 1997
délka: 126 min

Ve 23. století už nevypadá svět tak, jak jej známe, navíc mu akutně hrozí zánik Zlem, čili obří ohnivou koulí. Ve spektakulární filmové vizi Luca Bessona to nebudou mít nečekaní spojenci v boji za přežití lidstva tak jednoduché. Bruce Willis coby taxikář Korben Dallas, krásný pátý element Leeloo čili božská Mila Jovovich s ještě úžasnějším oranžovým přelivem, éterická Diva Plavalaguna a otec Cornelius se budou muset postavit Garymu Oldmanovi v jedné z jeho nejlepších záporáckých rolí a zachránit planetu Zemi. Tahle akční crazy jízda vás bude bavit od první do poslední minuty. A nezapomeňte, že když už všechno selže, nastoupit musí láska. (anglicky s českými titulky)

Vynález zkázy

24. 2. 2018, 15:30

originální název: The Fabulous World of Jules Verne
režie: Karel Zeman
rok: 1958
délka: 81 min

Kultovní snímek na motivy nesmrtelného románu Julese Verna z rukou jednoho z našich neoriginálnějších režisérů Karla Zemana vás zve za vynálezcem profesorem Rochem. Ten je na pokraji úžasného objevu, jež ale může mít za následek zničení celého světa, dostane-li se k nesprávným lidem. Než jej stačí dokončit, objev se již do nesprávných rukou dostane. Ještě, že má profesor svého asistenta inženýra Harta, který právě včas zakročí a umožní záchranu světa před padoušským hrabětem. Unikátní je na snímku především jeho animace, asi nějak takto by vypadal, kdyby jej natáčel sám Jules Verne. Výtvarná složka totiž vychází z původních ilustrací jeho románů. (česky s anglickými titulky)

Saljut-7

24. 2. 2018, 20:00

originální název: Salyut-7
režie: Klim Šipenko
rok: 2017
délka: 119 min

Studená válka je v plném proudu. Američané a Sověti soupeří v dobývání vesmíru. Sovětská orbitální stanice Saljut-7 ztrácí v nejnevhodnější moment kontakt se střediskem a hrozí její nekontrolovatelný pád. Tomu je třeba zabránit. Jediný muž schopný na rotující stanici přistát má ale všechny lety do vesmíru zakázány kvůli negativnímu psychiatrickému posudku. Budou sovětští vědci ochotni překročit některé z předpisů a zabránit katastrofě, nebo se naopak nebudou rozpakovat nad možnými lidskými obětmi? Pokud se vám líbil snímek Gravitace, je Salyut-7 sledující skutečné události spojené osudem stanice Salyut-7 filmem přesně pro vás. (rusky s českými i anglickými titulky).