Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Martin Čičvák

##T#€£#%#

„##T#€£#%#“ tak zní název stand-upu Terezy Groszmannové, který přímo pro ni napsal a s důvěrou v její komediantský temperament nazkoušel Martin Čičvák. Jak už málo srozumitelný titul napovídá, mělo se jednat o představení neprodejné. Tereza jen na  tento večer potřebovala neprůstřelné alibi. Když už ale lidé přišli, rozhodne se je pro  svůj smělý plán na hraně zákona získat a udělat z nich spolupachatele světového dobra. A naučit je střílet. A střílet si nekorektně ze všeho, co si to právě zaslouží.

Rozhovor s Terezou Groszmannovou

Martin Čičvák pro Vás napsal stand-up. Můžete naznačit nakolik je postava Terezy Groszmannové podobná té reálné?

Jak kdy, jak v čem. Tak třeba v počtu dětí a manželů to sedí.

Žena se zbraní v jedné ruce a s novorozenětem ve druhé je jedna z podob, kterou na sebe během stand-upu berete. Co to značí? Zostřenou ochranu rodinného krbu, nebo expresivní feministický postoj? Je to představení „vhodné pro ženy“?

Jako žena bych řekla, že je to vhodné pro ženy. A jako muž říkám, že chlapy nezklamu. A exprese bude. A postoj taky – k čemukoliv.

Ve stand-upu se bude střílet a to zejména ve smyslu střílet si z někoho. Jeho humor je tzv. nekorektní, což může být v dnešní době docela osvobozující, nebo ne? Jak se ti žije v této hyperkorektní době?

No, někdy je to o fous…

Romeo, Julie – a drogy

Volná kreace na dané téma

Byla jsem vždy taková skleníková květinka mých rodičů. Soukromá školka i škola, drahé prestižní gymnázium a pak soukromá vysoká škola s lukrativním oborem sociologie. Všude mne napřed vozili autem, pak jsem měla vlastní autíčko, bydleli jsme v satelitní vesničce na okraji velkoměsta obehnané zdí a neustále chráněné bezpečnostní službou – prostě luxus pro nejvyšší třídu.

Společnost mi dělaly děti z podobně situovaných rodin a já až do dospělosti jsem nepoznala skutečný život obyčejných lidí. Líbilo se mi to, ne že ne, ale když jsem ve zprávách viděla záběry z ulic třeba jen pár kilometrů od nás, otřásala jsem se hrůzou. Jak mohou lidé takhle žít?

Na vysoké škole jsem už tak chráněná nebyla a ani nemohla být. Jednak obor sám mi nařizoval styk s lidmi všech vrstev a v jejich prostředí, jednak jsem byla mladá žena, která měla svůj život a chtěla si ho užít, dokud se nevdám a nepořídím si vlastní rodinu. Měla jsem samozřejmě partnera ze stejně situovaných vrstev a předpokládalo se, že se časem vezmeme, ale znáte mladé holky. Některé doma neudržíte dokud nejsou zazděné ve věži a jiné zdrhnou i odtamtud podobny příslovečnému pytli blech. Já byla ten druhý případ. Naši to věděli, smířili se s tím a jen doufali, že láska k tomu mému mne udrží dál od pokušení. Jenže co by to bylo za pokušení, pokud bych odolala?

Během mé puberty získali mí rodiče bolestnou zkušenost, že v čemkoliv mi bránit znamenalo udělat věci horšími než by byly bez jejich vměšování. Tak mi raději vždy nechávali volné ruce.

Při studiu jsem narazila na mladého kluka odněkud ze spodních pater společnosti a zaujal mne. Taková ta pověstná živočišnost, divokost dravé šelmy, hlad po životě a touha po přepychu – takové hrdiny vídáváme v romantických filmech, které končí tím, že si onen hrdina po zdolání řady překážek vezme za ženu princeznu, která ráda odvrhne prince, aby si vzala toho uličníka. Zatoužila jsem být opravdovou princeznou a uličníkovi jsem notně ulehčila cestu do mého srdce a do mé postýlky. A stálo to za to, alespoň prvních pár týdnů určitě. Takovou vášeň a lačnost po lásce nezískáte od distigovaného muže vyšší třídy a já si ji užívala plnými doušky.

Byli jsme jako Romeo a Julie před tragédií. Pořád to do mne hustil a já mu to zpočátku dost žrala.

Jenže jeho lačnost po přepychu brzy zvítězila nade vším, co ten rošťák ke mně cítil. Brzy jsem ho začala živit, šatit a platit za něj všemožné účty, takže i velkorysé kapesné, které mi moji rodiče poskytovali, pomalu přestávalo stačit. A přestávají-li stačit legální prostředky, hned za rohem číhá šikmá plocha.

Také že ano. Napřed jsme se přestěhovali do jeho špeluňky a můj krásný, útulný byteček jsme za drahé peníze pronajali nějakému obejdovi bůhví odkud, pak jsem se postupně zbavovala svého autíčka, drahého oblečení (ovšem na to jeho, které jsem mu sama koupila, se ale nesmělo sáhnout) a dalších věcí, až nakonec číhala žumpa. Ovšem předtím mne ten darebák navykl na drogy. Začalo to nevině, jako taková společenská hra, protože kdo dnes nešňupe nějaký ten koks, ale brzy jsem v tom lítala až po uši. A ovšem, jak jistě uhádnete, dealera mi dělal on, kdo také jiný, a jemu jsem za ty drogy začala být dlužná astronomické částky. Zpočátku vypomáhali moji rodiče mimořádnými finančními injekcemi, ale ty brzy přestaly stačit a mně nezbývalo, než začít s prodejem sama sebe. To ovšem nebyl můj nápad, s tím přišel on.

Napřed mne pořádně zfetoval a pak mi to navrhl. Už nemáme žádné peníze, vemlouval se, co kdyby ses o nějaké postarala sama? Že se starám pořád mu nějak uniklo. Nastrojil mne do mých nejlepších hadýrek, ze kterých mi lezly jak prsa, tak i zadek, přehodil přese mne plášť a zavezl mne kamsi do centra. Autíčko jsme už neměli, tak mne vezl taxíkem. Stoupla jsem si opodál od epicentra dění, až tak zfetovaná jsem nebyla, abych vlítla hned do největšího frmolu, a sledovala cvrkot. Když jsem viděla ty týpky, chlapy i ženské, zvedl se mi žaludek. Tohle že by mělo být mé životní a pracovní prostředí na nejbližších X let? To tedy NE!

On už strategicky vyklidil pole a tak jsem se otočila a rázovala do svého bytečku. Klíče jsem pořád měla, měla ho i v dokladech, tak jsem šupem vylifrovala toho obejdu, co si z něj udělal své doupě, svalila se na gauč a brečela jsem jako Niagara. Ani ne tak lítostí, jako spíš vztekem. Tolik času, peněz a energie jsem obětovala chlapovi, který si nakonec ze mne chtěl udělat šlapku, která mu bude svým tělem vydělávat peníze. Kurvením se! Takhle vypadá láska v podání darebáků z nižších tříd? TOHLE TEDY NE, NE A NE! To jsem to dopadla! Ale až taková troska jsem zase nebyla, aby u toho zůstalo. Učinila jsem nejdůležitější rozhodnutí svého života, vrátit se zpět na své výslunní, a začala hned konat.

Prvně jsem musela začít u drog. To byla podmínka sine qua non. Zamkla jsem se doma, zatemnila okna, vypnula telefon i domovní zvonek a začala s odvykáním. Vytáhla jsem školní skripta a začala jsem se šrotit. Vše, co jsem za poslední dobu zanedbala. A když na mne lezl absťák, šrotila jsem o to víc. Chodila jsem po bytě, kousala ručníky, klepala se, potila se, kroutila se, svíjela jsem se, ale nepolevila. Ta práce, to učení pi pomáhalo. Učila jsem se, až mi vědomosti lezly ušima ven. Dávala si otázky, odpovídala na ně a správnost ihned kontrolovala dle skript. Po dvou týdnech jsem byla z nejhoršího venku.

Dobývali se na mne. Jednak ten můj, vemlouval se přes dveře, jednak ten nájemce bytu, chtěl do něj zpátky, ale já neotevřela, jen jsem na ně volala policii. Nakonec toho nechali, jen od toho mého jsem ve schránce našla balíček s drogou. Myslel si, že mne tak dostane, ubožák! Položila jsem si ji na kuchyňský stůl a tam zůstala netknutá, dokud jsem nebyla naprosto čistá. Pak jsem si ji na památku nechala zarámovat a pověsila si ji na zeď. Když vítězství, tak se vším všudy, i s trofejí!

Když jsem na Vánoce přijela za našimi, koukali na mne jako na zjevení. Táta není žádné Béčko, o lidech, na kterých mu záleží, si dokáže zjistit vše podstatné a tak o všem věděli hned z druhé ruky. Máma jen brečela, objímala mne a mačkala mne v náručí, táta mi podal ruku a téměř neznatelně se mi uklonil. To, co jsem si přečetla v jeho očích, mi skutečně zalichotilo a pozvedlo mi náladu a sebevědomí. Všechno, čím jsem během odvykání prošla, mi za ten jeho pohled stálo.

Školu jsem dohnala a nejen to, začala jsem ještě studovat psychologii. Trénink s maximálním zatížením během odvykání nesl své ovoce. Naučila jsem se dřít, neflákat se. Obě fakulty jsem dokončila současně a stala se dvojnásobnou doktorkou. S tátovou finanční pomocí jsem si otevřela psychologickou poradnu pro drogově závislé a začalo se mi brzy dařit. Mezi ženskými se rozkřiklo, čím jsem si sama prošla, a tak se mi přímo hrnou. I když svým klientkám říkávám, že chlapi jsou prevíti a někteří jsou ještě mnohem horší a že ženská udělá nejlépe, když s nimi zachází obezřetně jako s jedem nebo s výbušninou, já sama to takové doma nemám. Našla jsem si hodného, distingovaného muže a mám s ním dvě děti, dva rozkošné andílky. Doma mi to klape. Klidně a pohodově.

No a ten můj byvší Romeo? Stal se nevědomky věrným a pravidelným dodavatelem mých budoucích klientek. Jen jsou čím dál starší, čím dál chudobnější a čím dál ošklivější. Moc se mu nedaří, hošánkovi. Dobře mu tak!

Hlavně ale ženská nesmí být žádné Béčko a zejména nesmí nikam padat.

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s hrou Romeo a Julie Městského divadla Brno a jak jeho zápletka, tak i postavy jsou smyšlené.

Modro-červený Fulldome Festival Brno 2019

Od středy 5. června do pátku 7. června proběhla na Hvězdárně a planetáriu Brno již pátá přehlídka nejnovějších vzdělávacích pořadů pro digitální planetária. Tentokráte v modro-červeném, anaglyfovém 3D rytmu.

Na Fulldome Festival Brno 2019 se přihlásilo 66 filmů z 21 států světa (Austrálie, Česká republika, Čína, Egypt, Finsko, Francie, Island, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Mexiko, Nizozemí, Německo, Nový Zéland, Polsko, Ruská federace, Řecko, Spojené státy americké, Španělsko, Ukrajina, Velká Británie).

Mezi vzácnými hosty Fulldome Festival Brno 2019 byl například astrofotograf Kwan O Chul z Jižní Koreji, Björn Vorr z Hollandska, Victoria Rubinstein z Argentiny, Thomas Krauppe z Hamburku, Dan Neafus a Michael Daut ze Spojených států, Kai Santavuori ze Skandinávie, Margus Aru z Estonska a Pavel Nikiforov z Irkutsku.

Cena diváků

Návštěvníci festivalu odevzdali přesně 931 hlasovacích karet, díky kterým mohli dát každému z pořadů od 0 do 5 bodů. Nejvyšší ohodnocení 4,47 bodu získalo představení Voyager: Never Ending Journey. Pro zajímavost uvádíme další filmy s nejvyšším bodovým ohodnocením:

Cena ředitele Hvězdárny a planetária Brno

Představení uvede Hvězdárna a planetárium Brno na podzim tohoto roku.

Nejlepší 3D film

Film Capcom. GO! uvede Hvězdárna a planetárium Brno v červenci tohoto roku.

Nejlepší 2D film

Nejlepší 3D film a nejlepší film vybrala porota ve složení Kimura Kaoru, prezidentka International Planetarium Society, astronomka Science Museum v Japonsku, která se od roku 1987 věnuje historii vědy a propojování umění a vědy. Shawn Laatsch, který pracuje ve světě planetárií od roku 1984, otevřel první 3D planetárium na světě v Imiloa Astronomy Center na Havaji, pracoval na Mauna Kea Observatories a je autorem velmi úspěšného pořadu Two Small Pieces of Glass uvedeného v pěti stech planetárií. Maciej Mucha je nezávislý fulldome profesionál z Varšavy, zakladatel portálu www.plafinder.com. Do roku 2017 pracoval jako hlavní technik a zástupce ředitele planetária Heavens of Copernicus Planetarium. Byl výkonným producentem pořadu Hello Earth.

Tři ceny ze čtyř putují do Brna:

Ceny magazínu Musical-opereta znají své vítěze

Vyhlášením výsledků čtvrtého ročníku Cen magazínu Musical-opereta byl v  pátek 7. června 2019 zahájen festival Dokořán pro hudební divadlo, který pořádá Městské divadlo Brno ve dnech 7. – 12. 6. 2019. Na jevišti Hudební scény stanul šéfredaktor Vítězslav Sladký spolu se svým kolegou, kritikem a pedagogem Petrem Stoličným, a za asistence  herečky a moderátorky Jany Musilové prozradili napjatým divákům vítěze jednotlivých kategorií.  

Ceny letos doznaly několika výrazných změn, což Vítězslav Sladký osvětlil hned zkraje vyhlašování: „Výsledky všech dosavadních ročníků zatím vycházely z  výsledků hlasování na našem webu. To znamená, že vítěze jednotlivých kategorií určovali naši čtenáři, potažmo návštěvníci jednotlivých divadel. Letos jsme se poprvé rozhodli pro razantní změnu a oslovili patnáct divadelních publicistů, aby hlasovali oni.  Jednak jsme po čtyřech letech zjistili, že anketa potřebuje nějakou změnu, nový vítr. A také se ukázalo, že ankety na rozličných webech svým způsobem ovládají fankluby jednotlivých herců a zpěváků, takže často několik let po sobě vítězí ti samí. Zkusili jsme zaexperimentovat, za rok si vše znovu zhodnotíme a rozhodneme se, který model je lepší.  Dále změna souvisí i se změnou vydavatele magazínu, kterým byl doposavad fotograf a mecenáš Josef Hrubý, a od nové sezony se jím stanu já společně s  divadelní publicistkou a producentkou Gabrielou Špalkovou. S  Josefem Hrubým se rozcházíme v  dobrém, dál bude pro magazín pracovat a děkuji mu za to, že jej finančně držel celých deset let i v  těžkých chvílích.“

Redakce internetového portálu oslovila muzikálové a divadelní publicisty z  celé republiky. Namátkou Josefa Hermana, Lenku Šaldovou, Michala Nováka, Petera Stoličného, Radmilu Hrdinovou, Ondřeje Doubravu nebo Gabrielu Špalkovou. Lidi z  tištěných novin i v  uvozovkách konkurenčních portálů. Z  Prahy, Plzně, Brna i Ostravy, aby byly výsledky co nejobjektivnější. I proto jsme velice hrdí, že tři ze čtyř cen nakonec putovaly právě do Městského divadla Brno!

Nejoblíbenější herečkou zvolili kritici Viktórii Matušovovou, v  kategorii Nejoblíbenější herec zvítězil Tomáš Vaněk a jako nejoblíbenější inscenace byl vyhlášen muzikál Představ si…, za jehož režií stojí Petr Gazdík. Výroční Cenu Bard hudebního divadla převzal brněnský herec Ladislav Kolář. Blahopřejeme!

Pořadí Cena magazínu Musical-opereta 2018

Nejoblíbenější herec

1. Tomáš Vaněk (Divadla Na Prádle a herec pražské muzikálové scény)

2. Vojtěch Dyk (zpěvák a hostující herec Hudebního divadla Karlín)

3. Jozef Hruškoci (DJKT Plzeň)

Nejoblíbenější herečka

1. Viktória Matušovová (MdB Brno)

2. Stanislava Topinková Fořtová (DJKT Plzeň)

3. Hana Fialová (NdM Ostrava)

Nejoblíbenější inscenace

1. Představ si…, Městské divadlo Brno, režie: Petr Gazdík

2. Sweeney Todd, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, režie: Lumír Olšovský

3. Legenda jménem Holmes, Hudební divadlo Karlín, režie: Gabriel Barre

Výroční Cena Bard hudebního divadla

Ladislav Kolář

Výstava fotografií z mobilního telefonu tvůrce Maja Eliáše

Rád bych Vás jménem společnosti HMD Global, výrobce mobilních telefonů Nokia, pozval na výstavu fotografií mladého talentovaného fotografa Maja Eliáše.

Výstava s  názvem Pocket World zachycuje často svérázné reálie moderního Brna a je zvláštní tím, že autor při své tvorbě používal výlučně mobilní telefon (Nokia 7 Plus).

Pavel Křižka

Nejlepší fotoaparát je ten, který máte právě v ruce.

Pravidlo, který všem zájemcům o fotografování vštěpuje Jindřich Štreit, před­ vádí nyní v praxi Majo Eliáš. Zatímco při své práci používá profesionální přístroje, ve volném čase sleduje svět kolem sebe přes objektiv mobilního telefonu. Teď svoje fotografické zápisky, které nosí v kapse, utřídil a poskládal do obrazových příběhů. Procházka jeho barevným světem je nejen inspirací k tomu, jak se dívat na svět kolem nás, ale také pobídka k odložení ostychu - fotografovat mobilem není nic méněcenného, za co by se měl člověk stydět. I když je fotograf.

O autorovi:

Majo Eliáš se narodil v roce 1986 na Slovensku a když o 26 let později vydal do Brna, přibalil si na cestu velký balík touhy. Touhy prosadit se, touhy usadit se, touhy být dokonalý v tom, co bude dělat. Aby osud prověřil, zda je jeho touha opravdová, vyzkoušel si ho a připravil mu do života několik nástrah. Místo naho­ ru zamířil Majo několikrát opačným směrem, ale pokaždé se včas otočil a začal zase stoupat. Ve fotografické technice míří vzhůru vytrvale a úspěšně. Jeho snímky jsou precizní, kompozičně čisté. Žijeme v době, kdy je v kurzu minimalismus a i když pojem sám je dnes už nadužívaný, k jeho fotografiím patří.

Dál už by to mohlo být nudné vyprávění o tom, jak Majo Eliáš své snímky dále zdokonaluje a cizeluje, ale on sám naštěstí hrozbu nudy včas odvrátil. Odložil fotoaparát (alespoň na chvíli) a vzal si do ruky mobilní telefon. Co se dělo pak, můžete vidět na této výstavě.

David Macháček, kurátor

Hana

Recenze z Mahenky.

Přiznám se rovnou – tu knihu jsem nečetl. Naschvál. Předtím jsem se na představení poctivě chystal, přečetl jsem si předlohu a další materiály a pak jsem byl chytrej jak demonstranti na Václaváku: Dal bych tam tohle a toto zase ne, toto a toto bych udělal jinak a tak dále a podobně. Teď jsem se dostavil v panické formě a bylo to o moc lepší. Hru jsem sledoval se zájmem, protože jsem nevěděl, o čem bude a jak dopadne, k dramatizaci jsem žádné připomínky neměl a nemám nevěda o čem přesně kniha je a celé představení se mi líbilo, fakt, nekecám. Mozek nezatížený přípravou je pro kulturní zážitek ideální.

Však si knihu dodatečně přečtu, už ji mám ostatně v knihovně zamluvenou. A napíši o ní recenzi, abyste mohli srovnávat, budete-li chtít. Ale k představení:

Smůly není nikdy dost a dokud ještě žijeme, může být vždycky hůř. Za jistých okolností mnohem hůř, než si dokážeme představit. Nejsou k tomu potřeba žádné vnější zásahy, úplně stačí naše vlastní tělo, jeho orgány a pohybové ústrojí. Ale na druhou stranu, dokud ještě žijeme, máme naději, že vše zlé se v dobré obrátí a my vyjdeme posíleni, pokud se tedy vší tou smůlou nenecháme zdeptat.

Jitřenka naděje, která neopouští doufající.

Dále už to raději nebudu rozvádět, abych nevykecal ani nenaznačil, co nemám. Lépe totiž bude, když si na ni zajdete, protože takovýto zážitek vám moje recenze nedokáže zprostředkovat. Nebudu ani psát, o čem hra je, protože děj je natolik samonosný, že jakákoliv interpretace by byla na škodu. Spíše napíši, jaká ta inscenace je.

Na prosté scéně se siluetou domu, ozvláštněné jen světly a trochou veteše, se odehrává nejprve story z padesátých let a potom skokem v čase story z Protektorátu, která ozřejmí vše, co první story nevypověděla. Šokem. Hrdinky obou částí, neboť jde především o ženy (muži podobně jako v životě mají jen okrajové možnosti zasahovat do děje) se snaží zachránit to nejpodstatnější, svůj život a svou naději na něco lepšího, co by je mohlo snad někdy v budoucnu potkat. A osud, ten nelítostný sráč, je mele a nechává v skrytu duše doufat. Nenaznačil jsem moc?

Když si necháš utéci příležitost, ať už pod sebealtruističtější záminkou, nějak svůj život zlepšit, bude ještě hůř, mnohem hůř, vyplyne z druhého jednání, které šokově ozřejmí všechny záhady prvního jednání. A když říkám šokem, tak fakt nebudete ani dutat, snad jen mačkat nazpět uniklé slzičky. Slabším povahám možná občas uklouzne slabé zalkání.

Zdůrazňuji, že jsem nečetl knihu, ale dramatizace je famózní. 300 stran knihy muselo být velmi zahuštěno do necelých tří hodin představení a neztraceno nic důležitého jak z děje, tak z postav. A to jak z klaďasů, tak i padouchů. Odvážné scénické skoky posouvají děj, místy na scéně běží dva děje paralelně vedle sebe, herci střídmě, ale výstižně modelují postavy, i ty, co mají jen štěk či dva (i zde je třeba pochválit dramatizátora, který jim do úst vložil výmluvná slůvka), scéna víc než stačí vystihnout místo děje a kostýmy věrně zobrazují maloměstskou noblesu a nouzi. No a hlavně, režisér dokázal vykreslit s naprostým minimem prostředků všechny hrůzy osudu a prostředí, které předtím podobně střídmě naznačil. Vykreslit tak, jak jsem je ještě neviděl, zahraniční filmy nevyjímaje. Potřetí – nečetl jsem knihu, ale pokud dokázala inspirovat takovéto představení, je geniální, ať už je jakákoliv.

Víte, jsou tam chvíle, kdy se s hrdinkami radostně těšíte, a zase další, kdy nad nimi dojatě a zoufale pláčete, ale je tam pár momentů, které mi zůstaly strašit v hlavě. „Kdybych byla hodná a poslušná dívka, tak bych tu už nebyla, už by bylo mé jméno vyryto zlatým písmem na náhrobku,“ tvrdí hlavní hrdinka na začátku představení a má proč. „Ona mne potřebuje a proto ještě musím žít,“ šťastně a úlevně říká stařičká Hana, která prožila peklo, které skutečně nechtěla přežít, fakt nechtěla přežít, ale úplným zázrakem přežila, a uzavírá tím hru. Co jsem to napsal o naději?

Měl bych tu pochválit někoho z herců, ale to nelze. Všichni do poslední dušičky na scéně ze sebe vydolovali svá nej, nej a nej a předložili je publiku s tou největší snahou ukázat jim, jaký život umí být a jak s námi dokáže smýkat. A nemusí to být jen v Protektorátu, on si svou příležitost vždycky najde. I dnes a zítra.

Vratislav Mlčoch

P. S. Pro ty, co mají problémy s vírou, ještě doplním: Bůh tady není od toho, aby tě tahal z průserů, ale když se nevzdáš, tak ti pomůže.

Fakta o hře:

Lidský hlas a tři fragmenty z Jullietty

Volná kreace na dané téma

* - * - *

Ten dům byl přímo výkřik moderního stavitelského umění. Jednak byl energeticky soběstačný, prakticky nepotřeboval žádný přísun vnější energie, tedy pasivní dům s tepelným čerpadlem a solárním systémem. Dále byl jištěn proti vloupání jak aktivně, to jest že nikoho jen tak nevpustil dovnitř, a když už se někdo dovnitř přece jen nějak dostal, tak ho nepustil ven. Malá, prakticky nerozbitná okna, dveře, co se nedaly jen tak otevřít, a napojení na pult centrální ochrany. To vše samozřejmě řízené počítačem s náhradním, nevyřaditelným zdrojem. No a malý interkom, kterým se dala přivolat pomoc, kdyby se přece jen něco nečekaného stalo. To vše na kopci za městem, ve volné přírodě, na rozlehlém pozemku, který nedovoloval blízkou zástavbu.

Paráda, kterou si dal postavit jeden starší, zazobaný pán, žijící osamělým životem, ale ne samotářským. Prostě si lidskou společnost dopřával jako jisté osvěžení, nikoliv jako každodenní smog. Nemusím zdůrazňovat, že i finanční záležitosti měl v bance zařízené tak, že jeho pozornost prakticky nevyžadovaly.

Krásně si ten svůj vysněný a realizovaný sen užíval. Domácí kino, zvuková aparatura, výkonný počítač, exkluzivní zařízení, pohodlíčko a kuchyně, ve které byla rozkoš připravovat jídlo. Domácí pán byl labužník, který se vyznal ve vybraných pokrmech a nápojích, a nejen vyznal, ale dokázal si je i připravit zcela sám, bez vnější pomoci. Na jeho vybrané pokrmy, připravené s nejvyšší péčí, se chytaly i ty nejexkluzívnější zlatokopky, které po jejich požití samy přímo roztávaly, nicméně ráno byly znovu zamrazeny a odeslány domů, neboť pán domu si bedlivě střežil svou svobodu a nezávislost. Žádná nezůstávala na další večer a už vůbec ne natrvalo.

Průběhem let se návštěvy zlatokopek stávaly řidšími a řidšími a s jinými lidmi se stýkal výlučně mimo svůj domov a spíše výjimečně, na své přání, takže jej druzí lidé nepostrádali. Zajímavé potěšení, nebýt ostatními postrádán. Možná ani ne tak potěšení, jako spíše životní filozofie. Sofistikovaná, potěšující životní filozofie starého, moudrého muže.

* - * - *

Tento životní sen si dopřával celé dlouhé roky. Dům nepůsobil nápadným dojmem, do terénu byl více zapuštěn než aby z něj vyčníval, a nikdo by nehádal jeho skutečnou cenu, natož pak cenu jeho vnitřního vybavení. Dokonce i před zlatokopkami se jeho poklady neotevíraly, neboť co neznáme, to nás neláká a zlatokopky jsou všechno možné, jen ne dobrosrdečné dívky, které by se samou láskou rozdaly. Jeho provoz byl tak nenápadný a bezproblémový, že i pult centrální ochrany o něm přestával mít povědomí.

Jakže zní ona populární poučka, že co se pokazit může, to se také pokazí a dokonce se pokazí i to, co se pokazit nemůže? Tak nějak tak tomu bylo i zde. Pravidelný restart systému doprovázený upgradem softwaru, který se z bezpečnostních důvodů konával pravidelně jednou měsíčně v bezpečných nočních hodinách, se jednou nějak nepovedl, software se nenačetl korektně a nereagoval očekávaným způsobem. Okna i dveře zůstaly zablokované a vnější komunikace selhala. Jenže tohle pán domu nevěděl ani hned nezjistil, to začal objevovat postupně, jak počal mít potřebu dostat se ven pro běžný nákup potravin. Ven se prostě nedostal ani běžným, ani mimořádným způsobem a bezpečnostní kód nic neuvolnil, natož pak dveře či okna.

Majitel domu nejprve znejistěl a pokusil se vzpomenout na instrukce, které před lety dostal od techniků, kteří mu dům předávali. Ale buďto si je nepamatoval dostatečně přesně nebo nekorektně načtený software nepracoval ani v tomto případě, zkrátka pokusy o uvolnění a vysvobození pána domu zůstávaly neúspěšné. To nikomu nepřidá na klidu a opakované a mírně pozměňované neúspěšné pokusy o nastolení řádu vzbuzovaly stále větší paniku, která nakonec vyvrcholila zcela absurdním jednáním, jako například proti oknům metanými těžkými předměty. Bez výjimky bezúspěšně.

„Odpočinu si a pak mi to půjde snáze,“ říkal si majitel domu, ale neodpočinul si, neboť jej něco napadlo, on to bez uvážení vykonal a svou svízel ještě více zhoršil. Nakonec se mu zablokovaly nejen vnější dveře, ale i dveře mezi jednotlivými místnostmi, takže zůstal uvězněn v předsíni u interkomu bez možnosti přístupu do dalších částí domu. Měl štěstí, že dveře na WC se už zablokovat nepodařilo, takže se dostal alespoň k vodovodu. Jenže mobil, počítač a ostatní předměty snadné komunikace zůstaly v obýváku. Nedostupné.

Navíc se mu podařilo vyhodit pojistky, které jako z udělání byly ve sklepě, takže dům byl temný a žádné signály do okolí nešly provádět a majitele domu skutečně nikdo nepostrádal ani nehledal. Proč také. Jedinou možností zůstal interkom, který měl v sobě naprogramovanou jedinou volbu vnějšího čísla, bezpečnostní linku pultu centrální ochrany. Byla to poslední schválnost nebo jeho nepozornost způsobená dlouhými roky bezproblémového provozu, že číslo v něm zakódované bylo sice funkční, ale nepoužívané, neaktuální? Na každý pád to jediné, co se ze sluchátka ozývalo, bylo stereotypní hlášení „Číslo, které voláte, je momentálně nedostupné. Opakujte volání později, prosím,“ prokládané hudebními motivy z Jullietty, konkrétně pouze třemi.

Hladový, špinavý, nedostatečně oblečený a neupravený trávil pán domu dlouhé hodiny, dny a nakonec i týdny u sluchátka, poslouchal stále dokola totožné hlášení o nedostupnosti čísla, které volá, a sípavým hlasem do něj nejprve křičel, později hovořil a nakonec šeptal stále tutéž větu „Mluv se mnou, prosím!“ Co by dal za teplé lidské slovo, které by mu přivedlo pomoc a vysvobodilo jej z jeho domácího vězení. Marně po něm toužil.

Dlouhá hladovka se vážně podepsala na pánově zevnějšku a na jeho fyzickém zdraví, ale zcela zoufalým se stalo jeho duševní zdraví. Ten člověk, nebo spíše už jakési zvířátko nereagovalo lidským způsobem, propadalo stále častějším záchvatům bezmocného vzteku a zoufalství, jehož projevy s postupujícím poklesem sil slábly, až se nakonec staly zcela bezúspěšnými a bezúčelnými. Dokonce ani pokusy o sebevraždu, do kterých jej vmanipulovala jeho beznadějná situace, neměly žádný efekt. Jen to jeho „Mluv se mnou, prosím,“ do omrzení opakované do sluchátka, zůstávalo stejné.

* - * - *

Nemám tak černou duši, abych nakonec nechal bídně zahynout člověka, který se ničím neprovinil, jen měl fatální smůlu, a tak si kdosi na pultu centrální ochrany povšiml nekorektního stavu hlášení situace tohoto domu. Sytém nehlásil přímo poruchu, natož pak nouzový stav, ale jeho chování v tomto případě bylo podivné. Celou dobu je technik, který měl kontrolu systému na starosti, mlčky a bez odezvy přecházel, neboť jednak byl líný, jednak obézní a v neposlední řadě neochotný, ale nakonec jej cosi přece jen pohnulo k prozkoumání systému vyznačujícímu se neskutečně bezprecendentním stavem. V podstatě učinil jen několik snadných úkonů, systém restartoval a zapojil interkom.

„Mluv se mnou, prosím,“ spíše vytušil než uslyšel a zoufalství a beznaděj v onom, už málo lidském hlase obsažená, byla tak veliká, že onen technik zapomněl na svou lenost a neochotu a vykonal, co měl udělat už dávno. Vyslal na onu adresu pomoc.

* - * - *

Rok poté bychom našli onoho pána, majitele této nemovitosti, nikoliv doma, ale na zcela jiné adrese. Bloumá po chodbách se sluchátkem na uchu a do jeho mluvítka opakuje svou větu „Mluv se mnou, prosím,“ stále dokola. Čas od času se zoufalým výrazem ve tváři zajde za sestrou, která mu v zařízení, které nosí v kapse, vymění baterky, aby opět slyšel ono dobře známé „Číslo, které voláte, je momentálně nedostupné. Opakujte volání později, prosím,“ prokládané třemi hudebními úryvky z Jullietty, a na tváři se mu ihned rozprostře blažený úsměv. Je to neustále jeho jediné spojení s okolním světem, spojení, které, jak je pevně a neochvějně přesvědčen, mu nakonec přivede pomoc.

Pomoc, na kterou je už vlastně pozdě.

* - * - *

Vratislav Mlčoch

P. S. Text nemá nic společného s inscenací Národního divadla Brno a jeho postavy i děj jsou smyšlené.