Láska bez emocí

aneb Hlavně měj chladnou hlavu, holka!

Text © Vratislav Mlčoch

ůvodně jsem tuto povídku chtěla pojmenovat Sex bez emocí, ale to není žádné novum. To všichni známe, hlavně tedy chlapi, když potřebují uvolnit přetlak ve svých koulích, ale my holky taky, když zase potřebujeme uvolnit pnutí v manželství. Tím nemyslím profesionálky, které se tím živí, ani poloprofesionálky, které si tím zalepují díry v rodinném rozpočtu, ale nás, obyčejné a spořádané ženy, které dobře vědí, že je moudřejší a rychlejší takto vyhovět manželovi, než se s ním donekonečna dohadovat.

Ale o tomto tato povídka není.

Není ani o tom, že stejně jsou ti chlapi chudáci, kteří s tím svým velebeným přívěškem nadělají cirátů až běda, a přitom s ním mohou dělat jen tu jednu, jedinou, prostou a k uzoufání nudnou a stereotypní činnost. To my holky jsme na tom mnohem líp a taky si to mnohem lépe užíváme, bohužel ale většinou bez chlapů. Totiž těch pár mužů, kteří se vyznají a umí, zase není vhodných pro žádnou jinou rozumnou a užitečnou činnost. Zkrátka mít penis není žádná výhra.

Ani o tomto však má povídka nepojednává.

A to druhé ponaučení? To jsem se dozvěděla až ve svých osmnácti, když mi naši předávali klíče od mého bytu, abych vypadla z domu a už je neotravovala. Něco podobného mi kladla na srdce i moje super kámoška, když se mi začala zapalovat lejtka a při mém výběru partnerů to smrdělo pořádným, ba přímo exkluzivním průserem.

Tady už přihořívá, ale zdaleka ještě nehoří.

* - 1 - *

Na srdce mi to kladla hlavně máma a to tak, aby táta nic netušil a hlavně neslyšel. „Jasně, hlavně se hned zaláskuj, pořiď si haranta a vdej se. Nejlépe ihned a bez rozmyslu! Pak dopadneš jak já, budeš mít na krku neschopného vyžírku a povaleče, který nebude pořádně vydělávat a jen se bude válet na gauči nebo v hospodě! A už se ho do smrti nezbavíš!“ Tedy ne, že by táta byl fakt tak nemožnej, to není a docela se snaží, ale máma má vysoké nároky, kterým on nemůže dostát, nejsa ani William, ani Charles, dokonce ani Harry ne. Je jen normální chlap, pohodlnej a línej, kterého máma musí do všeho honit a kterého často hubuje, zejména po výplatě. Já jsem taky jako ona.

Ten byt, který mi naši dali, není nic moc, středně velký byt v paneláku na sídlišti,ale je to dobrý počinek do života a přitom dostatečně velký a komfortní, aby se v něm dalo dožít, když nic lepšího se nenaskytne. Rozhodně by víc než stačil všem nefachčenkům a vyžírkům, kteří mají obě ruce levé na jakoukoliv práci a hubu plnou lásky, když jich má ženská plné zuby a chce je vyhodit. To mi bylo jasné samo o sobě a žádné ponaučení jsem nepotřebovala.

Kámoška měla o mně lepší informace. Mně se líbili krásní kluci, takoví ti toyboys, a ráda jsem se s nimi zapomínala. Jenže to jsou kluci, kteří se hodí na leccos vyjma manželského života a žádná holka je nepředělá, protože jsou si dobře vědomi, že na každém rohu najdou aspoň tucet jiných, ke všemu ochotných holek. To mi bylo také jasné, ale víte, co s mladou holkou dělají hormony a sladká slůvka? Hotovou bouři! Se mnou obzvlášť.

„Proč bych si, když jsem chytrá holka, nemohla ze života vybrat to hezké a to ošklivé, bolavé a nepohodlné, nechat na později?“ řekla jsem si a rovnou zaběhla na gyndu, abych se chránila před následky. Chytrá holka se musí především spolehnout jen sama na sebe a nenechávat to na druhých, zejména ne na nespolehlivých mužích. Kdoví, co se jim právě honí v hlavách nebo tam, čím hlavně myslí. Pak jsem se vrátila k sobě domů a řádně to tam rozsvítila. Sousedi se nestačili divit.

Ty blbé kecy a zhovadilé argumenty, které jsem od těch hezounků musela poslouchat! To bylo pořád dokola jako na kopírce „Lásko moje, já tě tuze miluji a moc si s tebou rozumím, ale mám neposednou a nepoddajnou krev, díky které nikdy a nikde nevydržím déle než půl roku a pak musím sbalit svůj bágl a jít o dům dál,“ byl ještě ten milosrdnější, který padl vždy, když někde natrefili na lepší kost. Nebo „My muži už od přírody jsme polygamní stvoření jako samci skoro všech vyšších tvorů, jako třeba jeleni, lvi, tygři a další, nebo třeba kohouti. Po nás nemůžeš žádat monogamní vztah, věrnost až za hrob a podobné nesmysly. To je proti naší nátuře, my bychom nejraději měli každý svůj harém,“ chvástali se další, ale běda, kdyby ten harém skutečně měli. Buďto by všechny holky v něm zůstaly panny nebo by oni brzo byli ošoustaní až na kosti, ti supersamci a páni tvorstva. S takovými blbouny nemělo smysl argumentovat, to by se brzo zvrtlo na hádku dvou blbů.

Mnohem rafinovanější byly vytáčky ve jménu umění. „Já jsem celý naplněný vyšším posláním a to vytvořit veledíla jako Leonardo, Michelangelo nebo Vincent van Gogh. Prostě to v sobě mám a musí to ze mne ven, musím se tomu svému kumštu věnovat na 120 % a to se s rodinným životem neslučuje. Že třeba Vincent van Gogh jakživ neprodal jediný obraz a zemřel v bídě? To je sice smutné a někdy to bývá umělcův osud, že ho publikum nepochopí, ale to se nedá nic dělat. Dnes se jeho obrazy prodávají za stovky milionů. A co z toho? No to je právě to nepochopení, které působí nemožnost vést řádný manželský život.“ S takovým veleduchem naplněným vyšším posláním se sice argumentovat dalo, ale nic to nepomáhalo. Dál čmáral po papíře pitomé čmáranice jako Picasso a nepomáhaly ani argumenty, ani sliby, prosby, slzy, dokonce ani hádky a křik. Byl to zkrátka blb.

Pár roků mne to bavilo, ale čím dál tím víc jsem si začínala uvědomovat, že střídat takovéto chlapy není to pravé. Holka brzy ztratí přehled, koho právě v sobě má a co od něj může očekávat. Nejspíše nic moc. Ale uvázat se k jednomu chlapovi a snášet s ním dobré i zlé, dokud nás smrt nebo milosrdný rozvodový soud nerozdělí? To se mi nechtělo. Ne, že bych byla natolik promiskuitní, ale mužům jsem čím dál více nevěřila. Všude okolo sebe jsem viděla, jak sociopatičtí a sobečtí chlapi dokáží být a jak dovedou sedřít chuděru ženskou nejen z kůže, ale i z peněz. Zejména ti mí oblíbení hezounci. A taky mé biologické hodiny začaly bít na poplach a jejich ručičky čím dál víc ukazovaly na kritický čas, po kterém by už mohlo být na vše pozdě. Nebo to byl spíše kalendář? Zkrátka byl nejvyšší čas něco se svou rodinou udělat a přitom se nedostat z bláta do louže.

„Holka, měj rozum a najdi si solidního chlapa, který tě zajistí a bude dobrým manželem a otcem tvých dětí,“ kladla mi na srdce máma opomíjejíc skutečnost, že zajištěná jsem sama o sobě až dost. „Co by tomu řekli lidé, kdybys měla nemanželské dítě nebo byla rozvedená? Tu ostudu bych nepřežila!“ lomila rukama i nohama, jako by tohle v dnešní době hrálo nějakou roli.

(Pokračuje v příštích našich novinách)